• Čtvrtek, 21. březen 2019
  • Svátek má Rukojmí Radek

Jan Padych: Něco jako výtržník
Počet návštěv: 734

Jan Padych: Něco jako výtržník

Jan Padych Článek od Jan Padych

Víte, jak se člověk stane středem pozornosti, aniž by chtěl? Jistě to sami znáte. Ale já vám prozradím, co se mi přihodilo někdy před pětatřiceti lety. Bydlel jsem v Havířově a pracoval jsem v centru Ostravy. Po práci jsem k zastávce autobusu chodil na náměstí za mostem.

    Toho letního dne se počasí náhle zhoršilo, obloha potemněla a začalo mírně poprchávat, ale jen tak lehce, že chlapovi to většinou ani nestojí za to, aby z aktovky vytáhl deštník. Přicházel jsem k zastávce toho mého autobusu, který zrovna přijel a řada lidí už vystupovala po schůdcích dovnitř. Déšť poněkud zhoustnul, ale pořád to pro mě ještě nebylo na deštník. Řada se zkracovala, už skoro všichni byli uvnitř. Zbýval jsem venku jenom já. Vtom jsem si všimnul, že přibíhá nějaká paní, docela pohledná, v běhu dost neobratně zavírala deštník, aby se před vstupem do autobusu nezdržovala.

     Počkal jsem před otevřenými dveřmi, prostě jsem jí uvolnil své místo a také jsem na tu chvilku pozdržel autobus, aby té paní neujel. Vzpomínám si, že paní to docela slušelo, třeba když si musela pozvednout sukni, aby mohla stoupat po schůdcích. Vtom najednou mě doslova ochrstlo množství vody, jako by na mě někdo shora vylil pořádný kýbl vody, nebo snad ještě něco většího. A hned nato podruhé. Totéž.

     Samozřejmě jsem nečekal a dral se dovnitř. Sednout jsem si nikam nemohl, voda po mně stékala, jako bych se vynořil odněkud z vodní hloubky. Tak to jsem tedy zíral, co se dělo. A něco takového jsem dosud nezažil, ani nikdy potom. Ani jsem o takovém dešti s tak vydatnými sprškami neslyšel, ani nečetl, že by zrovna kdekoliv u nás... Sotva se autobus rozjel, viděl jsem přes mokrá okna, že venku déšť náhle ustal. Takže tu závěrečnou spršku jsem schytal já. A hned dvakrát. A ještě k tomu takovou. Lidé v autobusu se chvíli usmívali, než je to přestalo bavit. Ta hezká paní, kterou jsem pustil do autobusu přede mnou, se na mě vděčně usmála a pak se pohroužila do svých vlastních myšlenek. A jenom sem tam se na mě podívala a trochu jí zacukalo koutky úst.

     A já? Ještě ani v Havířově, když jsem tam vystoupil před kulturákem, jsem zdaleka neoschnul. Tím spíš to kdekomu z kolemjdoucích vrtalo hlavou. Vždyť tam krásně svítilo sluníčko a obloha se stkvěla nádhernou letní modří. Ani jsem nikdy předtím netušil, jak jeden zmoklý mezi tolika suchými najednou kdekomu vadí. Pár se jich usmálo, ale většinou si mě prohlíželi jako nějakého výtržníka, či provokatéra, nebo dokonce zvrhlíka, co já vím, co všechno si mysleli. Podle některých snad jako bych se zrovna vykoupal v městské kašně, všem navzdory. Co v takovém případě? Co chcete komu vysvětlovat? Vždyť já sám jsem z toho byl celý tak podivně zmoklý.

Jan Padych
Po absolvování střední ekonomické školy pracoval v obchodních organizacích v kontrolních a řídících funkcích na krajské i podnikové úrovni. V porevolučních letech působil převážně v pojišťovnictví, v letech 1994-1995 také jako jazykový redaktor v knižním nakladatelstvích Optys v Opavě. Od r. 2006 pracoval v bezpečnostních agenturách. Nyní ve starobní penzi.

Diskuze

Váš komentář

Přihlásit se

Přihlásit se nebo registrujte pro přídávání příspěvků

 
Tomas Petr

Tomas Petr

09.11.2018 17:38

*Najdětee nahé dívky ve svém okolí zde : Huit.Re/Divky


 
Zničit v My - Lai „vše co chodí, plazí se anebo roste“; mise “Search and Destroy” (vyhledej a znič). Zabito 534 starců, žen a dětí; poručík Calley byl odsouzen na doživotí, poté ho Nixon omilostnil

Zničit v My - Lai „vše co chodí, plazí se anebo roste“; mise “Search and Destroy” (vyhledej a znič). Zabito 534 starců, žen a dětí; poručík Calley byl odsouzen na doživotí, poté ho Nixon omilostnil

Časně ráno 16. března 1968 vkročili američtí vojáci při běžné kontrolní hlídce do vesnice My -Lai. Jedním z důvodů tohoto krvavého řádění mělo být zabití seržanta US Army Georga Cocksa v okolí vesnice My – Lai, ležící v Jižním Vietnamu v provincii Son My. Vojáci pod velením poručíka Williama Calleyho, vstoupili do vesnice a začalo zabíjení.

V USA získal Tomáš Etzler Cenu Emmy, zatímco jeho matku s Alzheimerovu chorobou, jež bývala sboristkou Státní opery v Ostravě, museli hledat po celé Ostravě; napsal mě: „Prekrocil jste hranici Olsere. Jste dobytek. A snad Vas potkam…“

V USA získal Tomáš Etzler Cenu Emmy, zatímco jeho matku s Alzheimerovu chorobou, jež bývala sboristkou Státní opery v Ostravě, museli hledat po celém městě; napsal mě: „Prekrocil jste hranici Olsere. Jste dobytek. A snad Vas potkam…“

Přišel mi v prosinci 2011 pozdrav z Číny. Nic divného, právě jsme se z Číny vrátili, a abychom měli památku, poslali jsme si z Říše středu pohled sami sobě. Nepřišel však onen pohled s Bitvou od Lipan od Marolda, ale e-mail...

BAJKA O BOŽÍM SOUDU

BAJKA O BOŽÍM SOUDU

 Když hříchy Člověka dospěly k vrcholu, předstoupila před Boha Matka Země. Předala vládci Všehomíra soupis všech činů, kterými Člověk ohrozil její samotnou existenci. Jména vymizelých druhů rostlin, zvířat, ptáků byla zapsána černě. Stejně tak byla černí zamazána veškerá vodstva, pramínky počínaje a oceány konče.

Jan Padych: Nikomu to neříkej!

Jan Padych: Nikomu to neříkej!

Každý člověk, kterého jsme kdy znali, se nám s odstupem času jeví jako příběh, ať si to připouštíme, nebo ne. Vždy podle toho, co všechno o něm víme. Ten Zdeňkův příběh je pro mě spojený s vlaky. Jiný ani nemůže být. Zdeňka jsem znal od malička. Vyrůstali jsme spolu v Havířově, chodili jsme do stejné třídy základní školy a pak jsme se potkali na vojně a nakonec na chodníku v centru Ostravy. To naše poslední setkání proběhlo v roce, kdy jsme oba slavili padesátku, já o něco dřív, na konci zimy, on uprostřed léta. Ale raději začnu od samého začátku.

Poslední domácí zprávy