• Pondělí, 20. květen 2019
  • Svátek má Rukojmí Zbyšek

Jan Padych: Nečum! Co čumíš!
Počet návštěv: 1158

Jan Padych: Nečum! Co čumíš!

Jan Padych Článek od Jan Padych

Velmi rád jsem cestoval a setkával se s úplně neznámými lidmi. A naskytly se mi všelijaké situace. Třeba jako tehdy v Praze, v podloubí u Stáromáku. V osmdesátém roce, když byla spartakiáda a nás, obchodní inspektory, tam poslali jako posily, nebo spíš pro výstrahu nepoctivým obchodníkům a hostinským.

     Obdržel jsem plán kontrol na několik dnů a kolikrát jsem měl co dělat, abych stihl být včas na správném místě. Jindy zase mi času zbývalo, a tak jsem ho využil k procházkám a poznávání Prahy.

     U Stáromáku mě zastihl náhlý silný déšť. Udělal jsem přesně to, co mnoho jiných. Vběhl jsem do nejbližšího podloubí. Bylo docela dlouhé a vměstnalo se tam nesmírné množství lidí.

     Postával jsem u sloupu a zíral na prudký liják, který, zdálo se, neměl konce.

     Odněkud z dáli se začal ozývat nesmírně hrubý hlas: „Co čumíš! Nečum!“

     Hlas postupně sílil, tak jako se pozvolna přibližovala ta osoba, která vyřvávala. A zpozoroval jsem, ve skulinách mezi postávajícími lidmi, že to vyřvává jakási stará žena, drobná a nesmírně útlá. A ten hlas, tak hrubý a hlučný, k ní vůbec neseděl.

     „Nečum! Co čumíš!“

     Pořád se to ozývalo a hlavně se to blížilo ke mně. V duchu jsem se chystal, až na mě babka zařve, že si toho nebudu všímat.

     Ten okamžik už měl nastat.

     A náhle ticho. Klid.

     A ten hlas, k mému údivu, se ozval, ale hodně blízko a hodně mírně: „To je počasí, co?“

     Překvapeně jsem se ohlédl vedle sebe. Ta drobná útlá stará žena stála vedle mě a docela přátelsky se na mě usmívala.

     Ale já jí odpověděl: „Správně, že prší. Vždyť je to jediná spravedlnost na světě. Déšť si nikdo nekoupí.“

     A jí se to zalíbilo. „To ano, to ano. Pravda.“

     Usmívala se a potřásala hlavou, že s tím plně souhlasí. Avšak najednou sebou škubla a rozeřvala se na jakousi ženu, stojící poblíž:

     „No co čumíš! Nečum! Já tady s ním vykládám úplně normálně! A ty? Co si hned myslíš, že tu děláme? Nečum!“

     A šla dál a opět, zdá se, na nikoho nezapomínala s tím svým: „Nečum! Co čumíš!“

     Některé seřvávala jednotlivě, jiné hromadně.

     A já se pak ohlédl po lidech kolem sebe. Všichni si mě prohlíželi. Někteří docela rozpačitě, pár se jich usmívalo, na dalších jsem poznával, jako by jim na mě něco vadilo. A já jsem způsobně mlčel.

     No co asi jsem jim měl na to povědět?

Jan Padych
Po absolvování střední ekonomické školy pracoval v obchodních organizacích v kontrolních a řídících funkcích na krajské i podnikové úrovni. V porevolučních letech působil převážně v pojišťovnictví, v letech 1994-1995 také jako jazykový redaktor v knižním nakladatelstvích Optys v Opavě. Od r. 2006 pracoval v bezpečnostních agenturách. Nyní ve starobní penzi.

Diskuze

Váš komentář

Přihlásit se

Přihlásit se nebo registrujte pro přídávání příspěvků

 
Petr Majevský

Petr Majevský

16.11.2018 20:16

Pan Přibyl by nebyl sám!


 
Jiří Přibyl

Jiří Přibyl

15.11.2018 12:36

Co bych za to dal, kdyby se u nás objevil obchodník s deštěm. Mohl by být ve vypelichaném oblečení, s vypelichanými vlasy i s vypelichaným psem na šňůře. Ale obchodník nikde. Sucho. Suchpár. Vyprahlo. I Africký šaman, zaříkávač, by nebyl k zahození. Naši komáři ustoupili těm se žlutou zimnicí a dalšími chorobámi, po nichž se spolehlivě umírá. Sníh známe z Ladových obrázků. Inu, přichází Afrika. .Do slova a do písmene. Písečné duny jsou na dohled. Chodíme do lesů, které mohou kdykoliv vzplanout, díváme se na rybníky, v nichž téměř vyhynuly ryby Bylo jim horko a měly žízeň. Zchladit se v létě bylo možné pouze v kostele, který je však kvůli zlodějům uzamčen. Když jsem vhodil do škvíry dveří svatostánku pár mincí, pozoroval jsem, že jedna z nich se odrazila a zakutálela se daleko, když svým kutálením popřela všechny fyzikální zákony, pod starobylé lavice, na nichž se nemůžete opřít. Ze škvíry vstupních dveří šel chlad. Chvíli jsem ho čichal. Vyšel jsem ven. Zaplaťpánbů, venku bylo pouze třicet čtyři stupňů. Docela chladný den v průběhu letošního léta. A tak se musím prát všech odborníků na budoucnost, zda už nejsme v předpeklí. Nebeský gril zvýšil svúj výkon a přepnul v věčného světla na spalující žár. My si své životn ívzpomínky tak, jako tak ponecháme. Naše majetky i úspory (dluhy) nikdo do nebes nedostane. Andělé nejsou stěhováci. A tak se musíme spokojit s tím, co vše jsme udělali pro záchranu stromu života. Má zavěšené světlo na svých větvích, tak, jako vánoční stromeček. Stačí uvěřit, a ty rozkutálené mince při vchodu do kostela se nám dříve nebo později vrátí. Není to nic tajuplného. Stačí, když si s těmi, kdo pracují a věří stiskneme ruku s vědomím: Kdo jsi bez viny, hoď po mně kamenem! Těm, kdo jsou schopni páchat zlo můžeme vzkázat, že ten, kdo střeží nebeskou bránu jim na rovinu řekne: Co čumíš, nečum! A pošle ho šupito presto tam, kam patří ......Mějte se hezky...PS:. Pane Padychu, krásně píšete. (Závidím Vám Váš literárně a garamaticky bezchybný projev).Píšu vždy rychle, jako by mi brdské lesy hořely za zadkem. Ale mne, starého psa už nikdo novým kouskům nenaučí. Děkuji Vám za Váš přínos do literární noblesy. A já jenom čumím! Skvěle napsáno! ...JP.


 
Terezín - místo, které se stalo největším koncentračním táborem na území českých zemí.  Za necelé čtyři roky jím prošlo více než 150 000 mužů, žen i dětí, z nich nepřežilo 2. sv. válku 118 tisíc...

Terezín - místo, které se stalo největším koncentračním táborem na území českých zemí. Za necelé čtyři roky jím prošlo více než 150 000 mužů, žen i dětí, z nich nepřežilo 2. sv. válku 118 tisíc...

Na Národním hřbitově v Terezíně na Litoměřicku se v neděli 19. května 2019 uskutečnila tradiční vzpomínka na oběti nacistické perzekuce. Tryzny u příležitosti 74. výročí konce 2. sv. války se každý rok účastní stovky lidí, kromě pamětníků událostí také politici i diplomaté. Vzpomínková akce organizovaná Památníkem Terezín se koná pravidelně třetí květnovou neděli.

 

#Jsme tu, abychom prosadili ten „žádoucí“ názor. Iniciativa s vazbami na Člověka v tísní likviduje diskuze

#Jsme tu, abychom prosadili ten „žádoucí“ názor. Iniciativa s vazbami na Člověka v tísní likviduje diskuze

S blížícími se eurovolbami sílí hlasy nejrůznějších politických neziskovek, iniciativ, politiků a umělců, kteří jsou žádoucně názorově ukotvení. Jedním takovým hlasem je iniciativa #jsmetu, která se v rámci skupiny na Facebooku svolá do diskuze pod vytipovaný článek, kde jsou dle jejich názoru nevhodné (nenávistné) příspěvky. Tam se angažují a navzájem si podpoří a „olajkují“ své příspěvky, čímž svým „žádoucím“ názorem vytlačí ostatní diskutující. Není asi překvapením, že srdnatě obhajují EU, migraci nebo neziskovky. A administrátoři skupiny mají vazby na politické neziskovky Člověka v tísni a Evropské hodnoty.

Poslední domácí zprávy