• Čtvrtek, 21. březen 2019
  • Svátek má Rukojmí Radek

Jan Padych: Nečum! Co čumíš!
Počet návštěv: 925

Jan Padych: Nečum! Co čumíš!

Jan Padych Článek od Jan Padych

Velmi rád jsem cestoval a setkával se s úplně neznámými lidmi. A naskytly se mi všelijaké situace. Třeba jako tehdy v Praze, v podloubí u Stáromáku. V osmdesátém roce, když byla spartakiáda a nás, obchodní inspektory, tam poslali jako posily, nebo spíš pro výstrahu nepoctivým obchodníkům a hostinským.

     Obdržel jsem plán kontrol na několik dnů a kolikrát jsem měl co dělat, abych stihl být včas na správném místě. Jindy zase mi času zbývalo, a tak jsem ho využil k procházkám a poznávání Prahy.

     U Stáromáku mě zastihl náhlý silný déšť. Udělal jsem přesně to, co mnoho jiných. Vběhl jsem do nejbližšího podloubí. Bylo docela dlouhé a vměstnalo se tam nesmírné množství lidí.

     Postával jsem u sloupu a zíral na prudký liják, který, zdálo se, neměl konce.

     Odněkud z dáli se začal ozývat nesmírně hrubý hlas: „Co čumíš! Nečum!“

     Hlas postupně sílil, tak jako se pozvolna přibližovala ta osoba, která vyřvávala. A zpozoroval jsem, ve skulinách mezi postávajícími lidmi, že to vyřvává jakási stará žena, drobná a nesmírně útlá. A ten hlas, tak hrubý a hlučný, k ní vůbec neseděl.

     „Nečum! Co čumíš!“

     Pořád se to ozývalo a hlavně se to blížilo ke mně. V duchu jsem se chystal, až na mě babka zařve, že si toho nebudu všímat.

     Ten okamžik už měl nastat.

     A náhle ticho. Klid.

     A ten hlas, k mému údivu, se ozval, ale hodně blízko a hodně mírně: „To je počasí, co?“

     Překvapeně jsem se ohlédl vedle sebe. Ta drobná útlá stará žena stála vedle mě a docela přátelsky se na mě usmívala.

     Ale já jí odpověděl: „Správně, že prší. Vždyť je to jediná spravedlnost na světě. Déšť si nikdo nekoupí.“

     A jí se to zalíbilo. „To ano, to ano. Pravda.“

     Usmívala se a potřásala hlavou, že s tím plně souhlasí. Avšak najednou sebou škubla a rozeřvala se na jakousi ženu, stojící poblíž:

     „No co čumíš! Nečum! Já tady s ním vykládám úplně normálně! A ty? Co si hned myslíš, že tu děláme? Nečum!“

     A šla dál a opět, zdá se, na nikoho nezapomínala s tím svým: „Nečum! Co čumíš!“

     Některé seřvávala jednotlivě, jiné hromadně.

     A já se pak ohlédl po lidech kolem sebe. Všichni si mě prohlíželi. Někteří docela rozpačitě, pár se jich usmívalo, na dalších jsem poznával, jako by jim na mě něco vadilo. A já jsem způsobně mlčel.

     No co asi jsem jim měl na to povědět?

Jan Padych
Po absolvování střední ekonomické školy pracoval v obchodních organizacích v kontrolních a řídících funkcích na krajské i podnikové úrovni. V porevolučních letech působil převážně v pojišťovnictví, v letech 1994-1995 také jako jazykový redaktor v knižním nakladatelstvích Optys v Opavě. Od r. 2006 pracoval v bezpečnostních agenturách. Nyní ve starobní penzi.

Diskuze

Váš komentář

Přihlásit se

Přihlásit se nebo registrujte pro přídávání příspěvků

 
Petr Majevský

Petr Majevský

16.11.2018 20:16

Pan Přibyl by nebyl sám!


 
Jiří Přibyl

Jiří Přibyl

15.11.2018 12:36

Co bych za to dal, kdyby se u nás objevil obchodník s deštěm. Mohl by být ve vypelichaném oblečení, s vypelichanými vlasy i s vypelichaným psem na šňůře. Ale obchodník nikde. Sucho. Suchpár. Vyprahlo. I Africký šaman, zaříkávač, by nebyl k zahození. Naši komáři ustoupili těm se žlutou zimnicí a dalšími chorobámi, po nichž se spolehlivě umírá. Sníh známe z Ladových obrázků. Inu, přichází Afrika. .Do slova a do písmene. Písečné duny jsou na dohled. Chodíme do lesů, které mohou kdykoliv vzplanout, díváme se na rybníky, v nichž téměř vyhynuly ryby Bylo jim horko a měly žízeň. Zchladit se v létě bylo možné pouze v kostele, který je však kvůli zlodějům uzamčen. Když jsem vhodil do škvíry dveří svatostánku pár mincí, pozoroval jsem, že jedna z nich se odrazila a zakutálela se daleko, když svým kutálením popřela všechny fyzikální zákony, pod starobylé lavice, na nichž se nemůžete opřít. Ze škvíry vstupních dveří šel chlad. Chvíli jsem ho čichal. Vyšel jsem ven. Zaplaťpánbů, venku bylo pouze třicet čtyři stupňů. Docela chladný den v průběhu letošního léta. A tak se musím prát všech odborníků na budoucnost, zda už nejsme v předpeklí. Nebeský gril zvýšil svúj výkon a přepnul v věčného světla na spalující žár. My si své životn ívzpomínky tak, jako tak ponecháme. Naše majetky i úspory (dluhy) nikdo do nebes nedostane. Andělé nejsou stěhováci. A tak se musíme spokojit s tím, co vše jsme udělali pro záchranu stromu života. Má zavěšené světlo na svých větvích, tak, jako vánoční stromeček. Stačí uvěřit, a ty rozkutálené mince při vchodu do kostela se nám dříve nebo později vrátí. Není to nic tajuplného. Stačí, když si s těmi, kdo pracují a věří stiskneme ruku s vědomím: Kdo jsi bez viny, hoď po mně kamenem! Těm, kdo jsou schopni páchat zlo můžeme vzkázat, že ten, kdo střeží nebeskou bránu jim na rovinu řekne: Co čumíš, nečum! A pošle ho šupito presto tam, kam patří ......Mějte se hezky...PS:. Pane Padychu, krásně píšete. (Závidím Vám Váš literárně a garamaticky bezchybný projev).Píšu vždy rychle, jako by mi brdské lesy hořely za zadkem. Ale mne, starého psa už nikdo novým kouskům nenaučí. Děkuji Vám za Váš přínos do literární noblesy. A já jenom čumím! Skvěle napsáno! ...JP.


 
Zničit v My - Lai „vše co chodí, plazí se anebo roste“; mise “Search and Destroy” (vyhledej a znič). Zabito 534 starců, žen a dětí; poručík Calley byl odsouzen na doživotí, poté ho Nixon omilostnil

Zničit v My - Lai „vše co chodí, plazí se anebo roste“; mise “Search and Destroy” (vyhledej a znič). Zabito 534 starců, žen a dětí; poručík Calley byl odsouzen na doživotí, poté ho Nixon omilostnil

Časně ráno 16. března 1968 vkročili američtí vojáci při běžné kontrolní hlídce do vesnice My -Lai. Jedním z důvodů tohoto krvavého řádění mělo být zabití seržanta US Army Georga Cocksa v okolí vesnice My – Lai, ležící v Jižním Vietnamu v provincii Son My. Vojáci pod velením poručíka Williama Calleyho, vstoupili do vesnice a začalo zabíjení.

V USA získal Tomáš Etzler Cenu Emmy, zatímco jeho matku s Alzheimerovu chorobou, jež bývala sboristkou Státní opery v Ostravě, museli hledat po celé Ostravě; napsal mě: „Prekrocil jste hranici Olsere. Jste dobytek. A snad Vas potkam…“

V USA získal Tomáš Etzler Cenu Emmy, zatímco jeho matku s Alzheimerovu chorobou, jež bývala sboristkou Státní opery v Ostravě, museli hledat po celém městě; napsal mě: „Prekrocil jste hranici Olsere. Jste dobytek. A snad Vas potkam…“

Přišel mi v prosinci 2011 pozdrav z Číny. Nic divného, právě jsme se z Číny vrátili, a abychom měli památku, poslali jsme si z Říše středu pohled sami sobě. Nepřišel však onen pohled s Bitvou od Lipan od Marolda, ale e-mail...

BAJKA O BOŽÍM SOUDU

BAJKA O BOŽÍM SOUDU

 Když hříchy Člověka dospěly k vrcholu, předstoupila před Boha Matka Země. Předala vládci Všehomíra soupis všech činů, kterými Člověk ohrozil její samotnou existenci. Jména vymizelých druhů rostlin, zvířat, ptáků byla zapsána černě. Stejně tak byla černí zamazána veškerá vodstva, pramínky počínaje a oceány konče.

Jan Padych: Nikomu to neříkej!

Jan Padych: Nikomu to neříkej!

Každý člověk, kterého jsme kdy znali, se nám s odstupem času jeví jako příběh, ať si to připouštíme, nebo ne. Vždy podle toho, co všechno o něm víme. Ten Zdeňkův příběh je pro mě spojený s vlaky. Jiný ani nemůže být. Zdeňka jsem znal od malička. Vyrůstali jsme spolu v Havířově, chodili jsme do stejné třídy základní školy a pak jsme se potkali na vojně a nakonec na chodníku v centru Ostravy. To naše poslední setkání proběhlo v roce, kdy jsme oba slavili padesátku, já o něco dřív, na konci zimy, on uprostřed léta. Ale raději začnu od samého začátku.

Poslední domácí zprávy