• Čtvrtek, 21. březen 2019
  • Svátek má Rukojmí Radek

Jan Padych: Chlapci, hrejte si…
Počet návštěv: 645

Jan Padych: Chlapci, hrejte si…

Jan Padych Článek od Jan Padych

Vzpomínám si, stalo se před více než padesáti lety. S kamarádem Milanem, který bydlel ve vedlejším vchodě, jsme hráli fotbal ve stejném žákovském týmu. Vůbec nám nestačily zápasy, ani tréninky, museli jsme se scházet skoro každý den, ať bylo vedro nebo mráz, v kalužích i na ledě. Většinou jsme zaběhli na školní hřiště, kde jsme pokaždé našli víc takových jako my, ale někdy se nám nechtělo tak daleko, tak jsme si třeba vzájemně kopali na trávníku v našem dvorku. Na jednom okraji stál klepač na koberce s vykachlíkovaným prostorem, odděleným od trávníku křovím.

     Na druhé straně sušáky na prádlo, které už dlouho předtím nikdo k sušení prádla nepoužíval, protože si tam skoro pořád hrály děti a výrostci. Sušáky na prádlo byly vhodné jako branky a toho jsme s Milanem využívali k nácviku přesně umístěné střelby, když se nám nechtělo na hřiště. Prostě měli jsme branky proti sobě a trumfovali jsme se, kdo dá hezčí gól, samozřejmě šlo o to vyhrát. Sportovní čest nade vše!

     Toho dne bylo zrovna po vydatném dešti a sluníčko hřálo. Na trávníku u křoví si zaparkoval svoji motorku soused z blízkého vchodu, seděl na skládací stoličce, vystavoval na sluníčku své obnažené svalnaté tělo, vyjímal z motorky součásti, srovnal si je do hromádek před sebou a čistil a mazal a leštil je ostošest. Toho souseda jsem znal od vidění jako usměvavého sympatického třicátníka. I tehdy, když se tam u toho křoví rozložil, zamával na nás s úsměvem, něco jako: chlapci, hrejte si…

     My dva s Milanem jsme do své hry byli zapáleni čím dál víc, míč se odrážel všemi směry od tyčí i od našich nohou či rukou. Také k tomu svalnatému třicátníkovi a k jeho motorce. Poprvé se míč k němu zakutálel a on vstal a ochotně do něho kopnul, abychom si pro něj nemuseli běžet. Podruhé míč poválel součástky, které si ten svalovec důmyslně rozestavěl a roztřídil. To už se neusmíval, ale nic neřekl, jenom nám hodil náš míč, teď už notně nasáklý vodou z kaluží a hlínou z trávníku.

     Samozřejmě jsme nechtěli, aby se na nás hněval, tak jsme si dávali pozor, abychom ho zbytečně nedráždili. Nicméně hra nabývala na zajímavosti. Stále to bylo nerozhodně. Když jeden dal gól, druhý hned vyrovnal. Ale tak to přece nesmělo zůstat. Někdo musí vyhrát, jinak to přece nejde, říkali jsme si oba. A také jsme se podle toho zařídili. Do střel jsme dávali stále větší razanci, vždyť míč, nasáklý vodou a blátem, byl stále těžší. A naše vůle po vítězství také narůstala.

     Za nerozhodného stavu 5:5 se Milan chystal na střelu, která mohla rozhodnout. Docela mu to trvalo, než vypálil. A já ten směr vystihl skvěle. Rána to byla, to tedy ano. Ale já vyskočil a použil obě pěsti, abych ji vyrazil.

     Odražený míč odskákal k motorce, hodně prudce se odrazil od hromádky součástek, zvedl se a udeřil toho svalnatce do tváře, až ten se z té stoličky škobrtnul dozadu a jen taktak, že při pádu nevyvrátil svoji motorku do křoví.

     Zasažený vztekle vyskočil, poutíral si tvář od vody a bláta a pak zatínal pěsti. No, kdybychom byli starší, zle by se nám vedlo. Což si uvědomil, že s výrostky se prát nemůže. Ale zato se rozkřičel. Napřed, že tam nemáme co dělat. Jenomže na tom trávníku spíš neměla co dělat ta jeho motorka. Střídavě křičel a soptil a syčel, vůbec mu nebylo rozumět, jako by mluvil cizí řečí. Ale aspoň ten míč nám odkopl, sice opačným směrem, no, ještě, že s ním neudělal nic horšího.

     Takže pro ten den nám naše hra skončila nerozhodně. A pak už jsme raději vždycky zaběhli na školní hřiště.

     A ten svalnatý soused motorkář se na mě už nikdy potom neusmíval a netvářil se tak sympaticky, jako předtím. Spíše vždycky předstíral, že mě nezná. Podle všeho měl stále pocit, že jsme mu to tehdy způsobili schválně.

     Prostě jsou takové situace, že někteří nedokážou správně pochopit, co pro jiné znamená touha po vítězství a sportovní čest.

Jan Padych
Po absolvování střední ekonomické školy pracoval v obchodních organizacích v kontrolních a řídících funkcích na krajské i podnikové úrovni. V porevolučních letech působil převážně v pojišťovnictví, v letech 1994-1995 také jako jazykový redaktor v knižním nakladatelstvích Optys v Opavě. Od r. 2006 pracoval v bezpečnostních agenturách. Nyní ve starobní penzi.

Diskuze

Váš komentář

Přihlásit se

Přihlásit se nebo registrujte pro přídávání příspěvků

 
Vladimír  RUDOLF

Vladimír RUDOLF

23.11.2018 15:01

Místo svého dnešního "mlácení prázdné slámy za královské honoráře" nás občanů, dokažte všichni ústavní činitelé zákonodárné, výkonné a justiční moci, že jste vypracovali a i doručili mezinárodnímu soudu písemný dokument, a to: 1. Jednostranný zápočet našich pohledávek proti dlužníkům USA - FED, Velké Británii - England Bank a SRN - Deautche Bank ve věci navrácení včetně příslušenství bezdůvodného zadržování "Zlatého Pokladu Československa" včetně pohledávky za Spolkovou republikou Německo ve věci válečných reparací škod jimi způsobených na "krvi" a majetku občanů včetně "krvi a výzbroji" příslušníků Československé armády v bojích za osvobození Anglie a Evropy od fašismu, klerofašismu, nacismu včetně všech kolaborantů s válečnými zločiny proti lidskosti. 2. Žalobu spolu s předběžným opatřením k blokaci všech bankovních účtů a zlatých rezerv těchto dlužníků do soudní úschovy, až do pravomocných rozhodnutí mezinárodního soudu či arbitráže. Důkaz: https://youtu.be/jl2Ppq4U5pw


 
Zničit v My - Lai „vše co chodí, plazí se anebo roste“; mise “Search and Destroy” (vyhledej a znič). Zabito 534 starců, žen a dětí; poručík Calley byl odsouzen na doživotí, poté ho Nixon omilostnil

Zničit v My - Lai „vše co chodí, plazí se anebo roste“; mise “Search and Destroy” (vyhledej a znič). Zabito 534 starců, žen a dětí; poručík Calley byl odsouzen na doživotí, poté ho Nixon omilostnil

Časně ráno 16. března 1968 vkročili američtí vojáci při běžné kontrolní hlídce do vesnice My -Lai. Jedním z důvodů tohoto krvavého řádění mělo být zabití seržanta US Army Georga Cocksa v okolí vesnice My – Lai, ležící v Jižním Vietnamu v provincii Son My. Vojáci pod velením poručíka Williama Calleyho, vstoupili do vesnice a začalo zabíjení.

V USA získal Tomáš Etzler Cenu Emmy, zatímco jeho matku s Alzheimerovu chorobou, jež bývala sboristkou Státní opery v Ostravě, museli hledat po celé Ostravě; napsal mě: „Prekrocil jste hranici Olsere. Jste dobytek. A snad Vas potkam…“

V USA získal Tomáš Etzler Cenu Emmy, zatímco jeho matku s Alzheimerovu chorobou, jež bývala sboristkou Státní opery v Ostravě, museli hledat po celém městě; napsal mě: „Prekrocil jste hranici Olsere. Jste dobytek. A snad Vas potkam…“

Přišel mi v prosinci 2011 pozdrav z Číny. Nic divného, právě jsme se z Číny vrátili, a abychom měli památku, poslali jsme si z Říše středu pohled sami sobě. Nepřišel však onen pohled s Bitvou od Lipan od Marolda, ale e-mail...

BAJKA O BOŽÍM SOUDU

BAJKA O BOŽÍM SOUDU

 Když hříchy Člověka dospěly k vrcholu, předstoupila před Boha Matka Země. Předala vládci Všehomíra soupis všech činů, kterými Člověk ohrozil její samotnou existenci. Jména vymizelých druhů rostlin, zvířat, ptáků byla zapsána černě. Stejně tak byla černí zamazána veškerá vodstva, pramínky počínaje a oceány konče.

Jan Padych: Nikomu to neříkej!

Jan Padych: Nikomu to neříkej!

Každý člověk, kterého jsme kdy znali, se nám s odstupem času jeví jako příběh, ať si to připouštíme, nebo ne. Vždy podle toho, co všechno o něm víme. Ten Zdeňkův příběh je pro mě spojený s vlaky. Jiný ani nemůže být. Zdeňka jsem znal od malička. Vyrůstali jsme spolu v Havířově, chodili jsme do stejné třídy základní školy a pak jsme se potkali na vojně a nakonec na chodníku v centru Ostravy. To naše poslední setkání proběhlo v roce, kdy jsme oba slavili padesátku, já o něco dřív, na konci zimy, on uprostřed léta. Ale raději začnu od samého začátku.

Poslední domácí zprávy