• Čtvrtek, 21. březen 2019
  • Svátek má Rukojmí Radek

Jan Padych: Konec jednoho divadla - (úryvek z románu „Bankéři z pergoly“)
Počet návštěv: 603

Jan Padych: Konec jednoho divadla - (úryvek z románu „Bankéři z pergoly“)

Jan Padych Článek od Jan Padych

Sál se starým, značně už zchátralým pódiem, se pozvolna plnil. Dětí přibývalo,  s nimi i křik a výskot. Dvě učitelky, obě už postarší a značně nervózní, okřikují neposedné caparty a ukazují na  řady židlí, kam si kdo má sednout. Kdosi zatáhne závěsy na velkých oknech a značně se setmí. Přesto je vidět, sotva kolik člověk potřebuje, aby do něčeho nenarazil. Béďa kráčí za Márou, který míří uličkou  mezi řadami židlí s dětmi. Úplně vpředu, na parketách, kryti zezadu židlemi a vpředu samotným pódiem, vysedávají nějací vlasáči. Dá se rozeznat několik kluků a dvě holky. Je vidět, jak od nich nahoru stoupá dým z cigaret. Občas se něco zablýskne, to když zvedají flašky, aby se napili.

     „Že to ty exoty tady pořád baví!“ naklonil se Béďa k Márovi. „Pitomí  toxíci.“

     „S těmi fialovými ďábly Pepan nic nenadělá. Jeho skalní. Ti nejvěrnější,“zazněla odpověď. „A přitom je Pepan nemusí. Oni jeho taky ne. Nikdo je nemusí! Jsou to debilové. Vypatlanci.“

     Jenomže jedna z učitelek šla dopředu a s rukama v bok hleděla na ta individua, z nichž žádné ji nehodlalo vnímat, jak by si zrovna přála. Dotčena potom z boku vystoupala po schůdcích nahoru na pódium a pustila se do mladíka, kterého tam zastihla, zrovna když natřásal oponou a vytahoval dopředu konstrukci s několika starými zaprášenými bubny.

     Mladík napřed pokorně sklonil hlavu, ale pak se ztratil za oponou a dopředu vyšel Pepan. V jeho strakatém úboru by ho nepoznal jistě ani nejslavnější pes televizních kriminálek.

     Vypadalo to napřed všelijak, ale Pepanovi se přece jenom podařilo přísnou učitelku přemluvit. Ta potom kolem opilé skupiny prošla s výrazem nejvyššího hnusu a mávala na své žáky, aby pokorně seděli a nerušili.

     A když se potom rozhrnula opona a na osvětleném pódiu se mezi sedícími hudebníky a jejich instrumenty procházeli herci v pestrých hadrech, nejvěrnější Pepanovi hosté mu opravdu nic nepokazili.

     Pepan sám se na pódiu moc neukázal. Jenom v samém úvodu přednesl svoji vlastní veršovánku, jakých má vždy po ruce vždy na výběr, a pak zmizel za kulisami.

     Jenomže se stalo něco, s čím v sále určitě nikdo nepočítal, a Pepan beztak ze všeho nejméně, ačkoliv, jak se ukázalo, aspoň tušit něco každopádně měl. Vždyť své kolegy herce už nějakou dobu zná. Do přítmí sálu náhle vpadlo světlo a s ním trojice policistů v zelených uniformách.

     Šli najisto. Vyšli po schůdcích na jeviště a bez dlouhých řečí nasadili želízka mladíkovi ve strakatém úboru, který se předtím na jevišti ukazoval ze všech nejdéle, takže určitě hrál hlavní roli. Obecenstvo pozorně sledovalo, jak tato kladná postava odchází v doprovodu policistů, s policejní bižutérií na zápěstích.

     „Kde je Pepan?“ postavil se Mára, aby lépe viděl. „Nikde ho nevidím, já pro něho zaběhnu!“

     Šli oba. Za nimi cupitala nervózní učitelka, teď už přímo rozlícená.

     Na pódiu z toho všichni zkoprněli.

     „Kde máte šéfa?“ optal se Mára.

     Klukům a holkám ve strakatých úborech do řečí moc nebylo. Jeden z hochů jen kývnul hlavou někam za sebe: „Děcek už má dost, ani mu nestačí na aloše.  Ale to víte, když to na něho přijde. Vzadu pod schodištěm. Dvířka dole.“

     Ještě na pódiu je oba předběhla ta učitelka. Přímo je odstrčila stranou, aby ji nezdrželi. Hnala se za kulisy, do tmy a pak do světla.

     U schodů se sehnula, aby zmáčkla kliku. Sotva poloviční dvířka se otevřela a světlo padlo na dvoje bosé nohy a holý zadek, nevzhledný, posetý vyrážkami a docela určitě chlapský. Ti dva za těmi dvířky sebou náhle trhli, hlavně když rozezlená učitelka klapla po vypínači a světlo ozářilo všechno, co jen mohlo.

     Byl to Pepan. A s ním. S copem. Oba ji moc dobře znají! Káča, která chodí do stejného baru. Ona přece žije s Pepanem na psí knížku.  V prostorném bytě, takže se spolu nemusejí skrývat za kulisami. Ale asi jim to tak vyhovuje.

     „No co je! Co je!“ ohradil se Pepan a postavil se naproti učitelce, aniž měl zájem něco skrývat.

     Káča se posadila docela ladně a její nádherně plná prsa přitom úžasně vynikla: „Jste ještě asi neviděli pořádnou babu, co?“

     „K vidění je tu toho opravdu dost!“ málem se rozkřikla učitelka, která se rozkuckala a celá zkoprnělá se potácela a prošmatrávala se zase pro změnu zpět zákulisní temnotou.

Jan Padych
Po absolvování střední ekonomické školy pracoval v obchodních organizacích v kontrolních a řídících funkcích na krajské i podnikové úrovni. V porevolučních letech působil převážně v pojišťovnictví, v letech 1994-1995 také jako jazykový redaktor v knižním nakladatelstvích Optys v Opavě. Od r. 2006 pracoval v bezpečnostních agenturách. Nyní ve starobní penzi.

Diskuze

Váš komentář

Přihlásit se

Přihlásit se nebo registrujte pro přídávání příspěvků

 

Žadný rukojmí ještě nediskutoval

Zničit v My - Lai „vše co chodí, plazí se anebo roste“; mise “Search and Destroy” (vyhledej a znič). Zabito 534 starců, žen a dětí; poručík Calley byl odsouzen na doživotí, poté ho Nixon omilostnil

Zničit v My - Lai „vše co chodí, plazí se anebo roste“; mise “Search and Destroy” (vyhledej a znič). Zabito 534 starců, žen a dětí; poručík Calley byl odsouzen na doživotí, poté ho Nixon omilostnil

Časně ráno 16. března 1968 vkročili američtí vojáci při běžné kontrolní hlídce do vesnice My -Lai. Jedním z důvodů tohoto krvavého řádění mělo být zabití seržanta US Army Georga Cocksa v okolí vesnice My – Lai, ležící v Jižním Vietnamu v provincii Son My. Vojáci pod velením poručíka Williama Calleyho, vstoupili do vesnice a začalo zabíjení.

V USA získal Tomáš Etzler Cenu Emmy, zatímco jeho matku s Alzheimerovu chorobou, jež bývala sboristkou Státní opery v Ostravě, museli hledat po celé Ostravě; napsal mě: „Prekrocil jste hranici Olsere. Jste dobytek. A snad Vas potkam…“

V USA získal Tomáš Etzler Cenu Emmy, zatímco jeho matku s Alzheimerovu chorobou, jež bývala sboristkou Státní opery v Ostravě, museli hledat po celém městě; napsal mě: „Prekrocil jste hranici Olsere. Jste dobytek. A snad Vas potkam…“

Přišel mi v prosinci 2011 pozdrav z Číny. Nic divného, právě jsme se z Číny vrátili, a abychom měli památku, poslali jsme si z Říše středu pohled sami sobě. Nepřišel však onen pohled s Bitvou od Lipan od Marolda, ale e-mail...

BAJKA O BOŽÍM SOUDU

BAJKA O BOŽÍM SOUDU

 Když hříchy Člověka dospěly k vrcholu, předstoupila před Boha Matka Země. Předala vládci Všehomíra soupis všech činů, kterými Člověk ohrozil její samotnou existenci. Jména vymizelých druhů rostlin, zvířat, ptáků byla zapsána černě. Stejně tak byla černí zamazána veškerá vodstva, pramínky počínaje a oceány konče.

Jan Padych: Nikomu to neříkej!

Jan Padych: Nikomu to neříkej!

Každý člověk, kterého jsme kdy znali, se nám s odstupem času jeví jako příběh, ať si to připouštíme, nebo ne. Vždy podle toho, co všechno o něm víme. Ten Zdeňkův příběh je pro mě spojený s vlaky. Jiný ani nemůže být. Zdeňka jsem znal od malička. Vyrůstali jsme spolu v Havířově, chodili jsme do stejné třídy základní školy a pak jsme se potkali na vojně a nakonec na chodníku v centru Ostravy. To naše poslední setkání proběhlo v roce, kdy jsme oba slavili padesátku, já o něco dřív, na konci zimy, on uprostřed léta. Ale raději začnu od samého začátku.

Poslední domácí zprávy