• Čtvrtek, 21. březen 2019
  • Svátek má Rukojmí Radek

Jan Padych: Holky nezbedné - (před 2.800 lety poblíž Moravského krasu)
Počet návštěv: 604

Jan Padych: Holky nezbedné - (před 2.800 lety poblíž Moravského krasu)

Jan Padych Článek od Jan Padych

Opět si naproti ní přisedl. Stinka se dává do řeči, je mnohem sdílnější než předtím, snad tím chce odvést jeho pozornost od již vyřčených otázek. Moc ji neposlouchá. Uvažuje, jestli otec přežije, nebo ne. Pokud k němu doléhají nějaké její řeči, pak jenom takové, které ho příliš nezajímají. Co je mu do stinkesů, když neví, jestli otcovo tělo bude živé jako předtím.

       A Stinka nemá žádné ohledy. Jako každou druhou kapraďovou holku ji nebaví vrtat se v zemi a dělat kolem krav a čuníků, proto raději loudí z chlapů jídlo a různé věci. Zřejmě jí to vyhovuje. Proč by ho mělo zajímat, že děti stinkesů jsou odháněny od dětí slušných rodů? Na tom přece není vůbec nic divného! Zato však ho trochu zaujalo, čím se obě s Hasatou bavily, když už z nich byly velké holky, které o sobě už leccos vědí. Rády strašily. Ve dne, ba i v noci. Snad z touhy po pomstě, snad proto, že je začalo zajímat něco jiného než hloupé hry s panenkami. Dělaly to nejraději tak, že se svlékly, navázaly si z trav sukně, rozcuchaly si vlasy, umazaly tváře a číhaly na osamělé muže, jdoucí po stezkách i mimo ně.

       A když se jim podařilo někoho překvapit, nevyšel z toho nijak snadno. Úúú! Pojď sem! řvaly prý po něm a točily se s ním dokola v divém reji, až toho měl chudák dost. Nezřídka jim překvapený muž nechal všechno, co měl. Pak utekl a byl rád, že přežil. Bylo to moc pěkné, stýskala si Stinka. Takhle získávat různé věci... A tamti? Jistě pak měli o čem vykládat. Třeba o celém houfu lesních divoženek. Zvlášť to prý působilo, když visely na větvích a pištěly: Uííí! Uííí! To už měl každý dost a na útěku odhazoval postupně všechno, co měl, aby se prý uchránil před nálety stuhín a morav. Vždyť se říká, že takováto pronásledující potvora musí odhozenou věc vzít a někdy i spočítat, aby se mohla dát do dalšího stíhání. Ony dvě s Hasatou to vždycky posbíraly. Sekery, nože, svazky šípů, ale i korále, náramky. Nejvíc měli nahnáno lovci, hlavně ti osamělí. Když nesli střelenou srnu či zajíce, hned všechno odhodili, úlovek i zbraň, a mazali pryč. Takový měli děs, aby se na ně nerozhněval lesní duch, že mu zabíjejí kusy z jeho stáda...

     Vstal, Stinka zmlkla, nepřestala však třít zrní. Jde jí to dobře, na misce má už víc mouky s plevami než celého zrní.

(z románu „Z pravěkých ság – Nesmrtelný“)

Jan Padych
Po absolvování střední ekonomické školy pracoval v obchodních organizacích v kontrolních a řídících funkcích na krajské i podnikové úrovni. V porevolučních letech působil převážně v pojišťovnictví, v letech 1994-1995 také jako jazykový redaktor v knižním nakladatelstvích Optys v Opavě. Od r. 2006 pracoval v bezpečnostních agenturách. Nyní ve starobní penzi.

Diskuze

Váš komentář

Přihlásit se

Přihlásit se nebo registrujte pro přídávání příspěvků

 

Žadný rukojmí ještě nediskutoval

Zničit v My - Lai „vše co chodí, plazí se anebo roste“; mise “Search and Destroy” (vyhledej a znič). Zabito 534 starců, žen a dětí; poručík Calley byl odsouzen na doživotí, poté ho Nixon omilostnil

Zničit v My - Lai „vše co chodí, plazí se anebo roste“; mise “Search and Destroy” (vyhledej a znič). Zabito 534 starců, žen a dětí; poručík Calley byl odsouzen na doživotí, poté ho Nixon omilostnil

Časně ráno 16. března 1968 vkročili američtí vojáci při běžné kontrolní hlídce do vesnice My -Lai. Jedním z důvodů tohoto krvavého řádění mělo být zabití seržanta US Army Georga Cocksa v okolí vesnice My – Lai, ležící v Jižním Vietnamu v provincii Son My. Vojáci pod velením poručíka Williama Calleyho, vstoupili do vesnice a začalo zabíjení.

V USA získal Tomáš Etzler Cenu Emmy, zatímco jeho matku s Alzheimerovu chorobou, jež bývala sboristkou Státní opery v Ostravě, museli hledat po celé Ostravě; napsal mě: „Prekrocil jste hranici Olsere. Jste dobytek. A snad Vas potkam…“

V USA získal Tomáš Etzler Cenu Emmy, zatímco jeho matku s Alzheimerovu chorobou, jež bývala sboristkou Státní opery v Ostravě, museli hledat po celém městě; napsal mě: „Prekrocil jste hranici Olsere. Jste dobytek. A snad Vas potkam…“

Přišel mi v prosinci 2011 pozdrav z Číny. Nic divného, právě jsme se z Číny vrátili, a abychom měli památku, poslali jsme si z Říše středu pohled sami sobě. Nepřišel však onen pohled s Bitvou od Lipan od Marolda, ale e-mail...

BAJKA O BOŽÍM SOUDU

BAJKA O BOŽÍM SOUDU

 Když hříchy Člověka dospěly k vrcholu, předstoupila před Boha Matka Země. Předala vládci Všehomíra soupis všech činů, kterými Člověk ohrozil její samotnou existenci. Jména vymizelých druhů rostlin, zvířat, ptáků byla zapsána černě. Stejně tak byla černí zamazána veškerá vodstva, pramínky počínaje a oceány konče.

Jan Padych: Nikomu to neříkej!

Jan Padych: Nikomu to neříkej!

Každý člověk, kterého jsme kdy znali, se nám s odstupem času jeví jako příběh, ať si to připouštíme, nebo ne. Vždy podle toho, co všechno o něm víme. Ten Zdeňkův příběh je pro mě spojený s vlaky. Jiný ani nemůže být. Zdeňka jsem znal od malička. Vyrůstali jsme spolu v Havířově, chodili jsme do stejné třídy základní školy a pak jsme se potkali na vojně a nakonec na chodníku v centru Ostravy. To naše poslední setkání proběhlo v roce, kdy jsme oba slavili padesátku, já o něco dřív, na konci zimy, on uprostřed léta. Ale raději začnu od samého začátku.

Poslední domácí zprávy