• Čtvrtek, 21. březen 2019
  • Svátek má Rukojmí Radek

Jan Padych: Kráska z doby bronzové (před 2.800 lety poblíž Moravského krasu)
Počet návštěv: 813

Jan Padych: Kráska z doby bronzové (před 2.800 lety poblíž Moravského krasu)

Jan Padych Článek od Jan Padych

Něco se pohnulo. To se otevřely dveře. Dovnitř vešla vysoká a štíhlá mladá žena v dlouhé sukni, s holými rameny, rusými vlasy načesanými nahoru a s těžkým náhrdelníkem na hrudi. Když přicházela ke spoutanému Kalanisovi, její náramky na zápěstích i na kotnících o sebe kovově zvonily jako na kobylce, když je nastrojena v zimě o svátcích rodícího se slunce a voděna po osadách, aby se všem dostalo božího požehnání.

Přistoupila a naklonila se nad ním: "Kalanisi, vidím, že už nespíš."      "Kdo jsi?" řekl. "Dosud jsem tě neviděl."      "Něco jako tvoje sestra," usmála se čtverácky, "ale jak vidím, tvůj unavený šíp nemá ani tolik slušnosti, aby mi dal najevo alespoň trochu té zdvořilosti, jíž jsi zahrnul tu maličkou z Gorinu."      Neměl náladu na žádné žerty.      "Neznám tě a vůbec není v pořádku, že tu se mnou tak žertuješ, když jsi to možná byla právě ty, kdo mě nechal spoutat."      Usedla vedle něho na postel a snažila se být vážná. Moc jí to však nešlo:    "Museli jsme tě spoutat, jinak bys za ní utíkal jako mladý nerozumný sameček, který si poprvé přičichne."      "Dosud jsi mi neprozradila, kdo jsi," pronesl odměřeně.      "Ještě jsi neuhádl?" řekla se smíchem.      "Ne!"      Pohladila ho po holé ruce, přičemž tomuto doteku prudce uhnul.      "Jmenuji se Čilpana," zašeptala. "Avšak toto jméno mi už dávno nepatří, protože znamená, jak jistě víš, mladou včelí matičku, která se ještě neproletěla se svými nápadníky. Já však už mám dvě malé dcerušky, přičemž u žádné se neví, kdo je skutečný otec. Tak si to od věků přeje naše velká bohyně Vluda, jíž se hnusí všechny ty výmysly mužů, co chtějí mít ženu jenom pro sebe a s ní si přivlastňují i všechno ostatní."      Čilpana! uvědomil si. Vždyť ví, kdo to je.      "Jsi dcerou Karkanise a Kancízy, že ano?"      "Jenom Kancízy," řekla trochu dotčeně. "Narodila jsem se ještě předtím, než si moje matka vzala tohoto Karkanise."      "Takže nejsme pokrevní," řekl.      "To nejsme," nasadila významný škleb a prohlížela si ho mlsně, jako by si na něm vyhlížela co nejchutnější sousto.

     Její úmysl byl zřejmý, zejména když se přiznala ke kultu včelí matky, která se na průletu se svým hejnem trubců nechává oplodnit. Když je pak naplněná zrnem, nabude jako nafouknutý rybí měch a pak rodí jednu včelku za druhou. Jenomže Kalanis nemá to správné pochopení pro její posvátnou službu. On má Bělku, ve které se mu poštěstilo nalézt to skutečně vzácné a svaté, co jiní musejí hledat v běžném uctívání. Tahle vysoká a tenká služebnice bohyně je velmi zajímavá, to se musí uznat. Nejeden muž by kvůli ní mohl ztratit rozum. Působí však jenom jako rozvinutý májový květ, vábící svými barvičkami, vůní a šťávou, aby na sebe upoutala co nejvíce čmeláků a trubců. To, co dělá, je jistě chvályhodnou službou bohyni, neboť tak přispívá celé přírodě k její plodivé síle, Kalanis se však nemusí podřizovat jejím rozmarům. Vždyť dosud ještě nebyl uznán za dospělého a také ho nelze považovat za služebníka bohyně, když se hlásí i k jiným bohům.      "Jsem zvyklý sloužit Tjusisovi a Avlunisovi," řekl a s obavami sledoval pohyb její dlaně, klouzající sem tam po jeho noze.      "Zbytečně se vymlouváš," štípla ho do stehna, až málem vykřikl, "protože dobře vím, že jste si s tou gorinskou holkou neukazovali jenom hvězdy a slunce na nebi."

(z románu „Z pravěkých ság – Nesmrtelný“)

Jan Padych
Po absolvování střední ekonomické školy pracoval v obchodních organizacích v kontrolních a řídících funkcích na krajské i podnikové úrovni. V porevolučních letech působil převážně v pojišťovnictví, v letech 1994-1995 také jako jazykový redaktor v knižním nakladatelstvích Optys v Opavě. Od r. 2006 pracoval v bezpečnostních agenturách. Nyní ve starobní penzi.

Diskuze

Váš komentář

Přihlásit se

Přihlásit se nebo registrujte pro přídávání příspěvků

 

Žadný rukojmí ještě nediskutoval

Zničit v My - Lai „vše co chodí, plazí se anebo roste“; mise “Search and Destroy” (vyhledej a znič). Zabito 534 starců, žen a dětí; poručík Calley byl odsouzen na doživotí, poté ho Nixon omilostnil

Zničit v My - Lai „vše co chodí, plazí se anebo roste“; mise “Search and Destroy” (vyhledej a znič). Zabito 534 starců, žen a dětí; poručík Calley byl odsouzen na doživotí, poté ho Nixon omilostnil

Časně ráno 16. března 1968 vkročili američtí vojáci při běžné kontrolní hlídce do vesnice My -Lai. Jedním z důvodů tohoto krvavého řádění mělo být zabití seržanta US Army Georga Cocksa v okolí vesnice My – Lai, ležící v Jižním Vietnamu v provincii Son My. Vojáci pod velením poručíka Williama Calleyho, vstoupili do vesnice a začalo zabíjení.

V USA získal Tomáš Etzler Cenu Emmy, zatímco jeho matku s Alzheimerovu chorobou, jež bývala sboristkou Státní opery v Ostravě, museli hledat po celé Ostravě; napsal mě: „Prekrocil jste hranici Olsere. Jste dobytek. A snad Vas potkam…“

V USA získal Tomáš Etzler Cenu Emmy, zatímco jeho matku s Alzheimerovu chorobou, jež bývala sboristkou Státní opery v Ostravě, museli hledat po celém městě; napsal mě: „Prekrocil jste hranici Olsere. Jste dobytek. A snad Vas potkam…“

Přišel mi v prosinci 2011 pozdrav z Číny. Nic divného, právě jsme se z Číny vrátili, a abychom měli památku, poslali jsme si z Říše středu pohled sami sobě. Nepřišel však onen pohled s Bitvou od Lipan od Marolda, ale e-mail...

BAJKA O BOŽÍM SOUDU

BAJKA O BOŽÍM SOUDU

 Když hříchy Člověka dospěly k vrcholu, předstoupila před Boha Matka Země. Předala vládci Všehomíra soupis všech činů, kterými Člověk ohrozil její samotnou existenci. Jména vymizelých druhů rostlin, zvířat, ptáků byla zapsána černě. Stejně tak byla černí zamazána veškerá vodstva, pramínky počínaje a oceány konče.

Jan Padych: Nikomu to neříkej!

Jan Padych: Nikomu to neříkej!

Každý člověk, kterého jsme kdy znali, se nám s odstupem času jeví jako příběh, ať si to připouštíme, nebo ne. Vždy podle toho, co všechno o něm víme. Ten Zdeňkův příběh je pro mě spojený s vlaky. Jiný ani nemůže být. Zdeňka jsem znal od malička. Vyrůstali jsme spolu v Havířově, chodili jsme do stejné třídy základní školy a pak jsme se potkali na vojně a nakonec na chodníku v centru Ostravy. To naše poslední setkání proběhlo v roce, kdy jsme oba slavili padesátku, já o něco dřív, na konci zimy, on uprostřed léta. Ale raději začnu od samého začátku.

Poslední domácí zprávy