• Čtvrtek, 21. březen 2019
  • Svátek má Rukojmí Radek

Jan Padych: Trochu romantiky z doby kamenné (před 7 tisíci lety na Znojemsku)
Počet návštěv: 465

Jan Padych: Trochu romantiky z doby kamenné (před 7 tisíci lety na Znojemsku)

Jan Padych Článek od Jan Padych

Křoví mezi stromy se rozhrnulo a on vidí přicházet jakousi dívku. Vyšší, tenkou a nějak podivně celou zahalenou v plášti. Nepřichází však od osady, nýbrž vystoupila z křoví přímo za tyčí, kterou on používá jako terč pro svůj prak. Tam odtud by vzkaz od matky rozhodně nečekal.

Ta dívka je vysoká, jemu povědomá. Proč ne? V Ahrchuši i v okolí se všichni znají. Tak vysoké dívky tu však nikde nejsou, pokud si dobře pamatuje.   

Dívka přijde k němu skoro na dosah. On už má pocit, že tu tvář zná. Plnou pih a docela hezkou. Určitě ji zná. Ale pořád ještě neví...   

Neznámá se kolem sebe ohlédne. Teprve pak sejme plášť s hlavy a odkryje se, zřejmě aby viděl, jak je ustrojená. Vlasy rezavé, bujné a husté, stažené barevnou šňůrou a kostěnými hřebínky, u pasu bubínek. Takový zvláštní...

Ten samý už přece viděl! A vůbec to není dávno. Už ji poznal! No přece ta žena… Chtěla unést Abchelmu! Ale jak vypadá? Úplně jinak, než předtím. Najednou nějaká moc čistá! A načesaná. Korále pestré, jaké nosívají ahrchušské dívky. Hruď pokrytá hustým náhrdelníkem z množství mušlí. Šaty vyšívané, střevíčky hezky obepínají kotníčky. Oči zelené, skoro jako kočičí. A to, co z ní vychází, sladká vůně. Tak nějak přece voní lípa uprostřed parného léta.   

Rozesmála se, když pozorovala jeho úžas: "Poznáváš mě, prakovníku?"   

"Jak to, že mluvíš naší řečí?" skoro ho to rozzlobilo. "Jsi přece od Ravhšů! To tě snad sršní matka přenáší?"   

"Kdysi jsem se jmenovala Ibamha," viditelně zvážněla. "Jestli ti to něco říká."   

"Vím, že někdo takový žil v klanu, který vymřel a celý byl prokletý."   

"Nevymřel celý, když mě tu vidíš. U Ravhšů mi říkají Chičhirgan, což znamená Rusá vlčice. A prokletá nejsem. Nosím jiné jméno a jsem teď úplně jiná. Nemyslíš?"      Že by pochopil, se říct nedá. Ale budiž. Všemu rozumět nemusí. Vždyť mezi lesními lidmi nikdy nežil. A na svaté věci jsou jiní.      "A proč jsi přišla za mnou, Chičhirgan?"   

"Abych ti poděkovala, že jsi nás neprozradil!"   

Že by zrovna musela přijít mezi nepřátele, aby mu poděkovala, to ale vůbec nechápal. On by asi něco takového neudělal. Ani nikdo jiný, koho zná.      Upřela na něho své zelené oči a zvedla dlaň s dlouhými rovnými prsty, visel na nich řemínek s malým koženým kroužkem.   

"Oko Vlčí matky!" zašeptala. "Jednou ti zachrání život, uvidíš! Za to, že jsi nás nechal naživu."      Jejich prsty se dotkly, skoro se pohladily.   

Kožený kroužek opravdu připomínal vlčí oko, ačkoliv, popravdě, ještě nikdy skutečného vlka zblízka neviděl.   

Po chvilce zaváhání si řemínek s darovanou mocí poslušně zavěsil na krk. Má sice v opasku svoji vlastní, a k tomu ještě na těle nosí drobné tetování. Avšak Vlčí oko si přece jenom vezme, když mu ho věnuje v tak nepochybně dobrém úmyslu.   

Najednou dostal nápad. "U hlemýždích bratříků, Chičhirgan, ty bys měla vědět, co znamená dešichederuši!"   

To nečekala. "Dešichederuši?" zeptala se pro jistotu a něco se s ní dělo. Hodně se snažila, aby vypadala vážně. "Opravdu přesně tak?"   

"Ano, tak!" pronesl s nadějí, že se konečně dozví, co potřebuje.       "Dešichederuši!"      "A to někdo řekl o tobě?" vyzvídala namísto odpovědi.   

"Prabába Itšarva!"   

Až vykulila oči a viditelně ji to nutilo k smíchu. Neovládla se. Rozesmála se, až najednou se řehtá a piští málem jako na lesy.   

Měl chuť servat s krku její Vlčí oko a pohodit jí ho k nohám, avšak ovládl se, vždyť takto darovaná moc je něčím mimořádným. Také si uvědomil, že Chičhirgan je ve skutečnosti nepřítel a on s ní hovoří, jako by patřila do Ahrchuše.   

Pozorovala jeho vztek a snažila se tlumit smích. Moc jí to ale nešlo. Nakonec však přece jenom zvážněla.  Začala se omlouvat. "Nehněvej se, prakovníku, ale už hrozně dlouho jsem se tak nezasmála! A vím, co se ti honí hlavou jako mouchy kolem lampy. Tak se podívej!"   

Zvedla pravou paži nad hlavu a ohlédla se někam za sebe. Z křoví něco přilétlo. Zasvištělo a zadrnčelo to na zdi dlouhého domu. Těsně pod okrajem střechy.      Šíp se zeleným lístkem namísto pérka. Čarš na to zíral s vytřeštěnýma očima. Takže Chičhirgan s tím svým chlupáčem ho po celou dobu drželi pod střelou. To ona ho měla ve své moci. Ne on ji.   

Vyrvala šíp ze zdi a schovala si ho do záhybu pláště.      "Takové ostré zuby máme my, vlci z lesů a skal! Abys věděl..." Ještě se po ní díval, když odcházela. Zrovna míjela jeho obarvenou tyč, zaraženou do země. Napadlo ho, co asi by s ní Ahrchušští udělali, kdyby ji dopadli.

Když si vzpomíná, co se stalo se zajatým cizincem v osadě Cheliš, kde se Čarš narodil. Mladého vraha drželi spoutaného v kleci z větví jako nějaké zvíře až do doby setí. Ženy a muži uspořádali tanec, při kterém zajatce zadupali do rozryté země. Stalo se to někde mezi Cheliší a Ahrchuší.

V poli, které dnes odpočívá i se zadupanými kostmi cizího vetřelce. Chičhirgan by jistě nedopadla o nic lépe. Její chlupáč se zvířecí hubou také. Na druhé straně však je opravdu moc divné, že ho zrovna sem za únoskyní Prabábiny vnučky poslala vědma Rmachva, která je ke všemu ještě nejbližší Prabábinou družkou. Kdo se v tom má vyznat? Obyčejný pastevec a strážný? Sotva!   

Čarš ani nevěděl, jak dlouho stál a civěl na křoviny, které se zavřely za zády Chirčhigan. Přemýšlel o ní. Je tak nesmírně zvláštní! Jiná než všechny dívky a ženy, které kdy potkal. Úplně jiná než Chmiva, také než Abchelma.   

A jak tak přemýšlel a hleděl přitom do míst, kde stála v zemi jeho zaražená tyč, bezděky si od pasu odvázal prak a ohlížel se po nějakém vhodném kamínku. Uvědomil si ale, že se v křoví ještě může skrývat zákeřný lučištník. Pak by jediná střela prakem na tyč mohla znamenat to poslední, co v tomto životě ještě dokázal. Prak si raději pokorně uvázal kolem pasu.   

Někde za vysokým dlouhým domem vypískl dívčí smích. Přidaly se hlasy mužské i dívčí. Pochopil, že to Abchelma přivedla k mužskému domu děvčata, přesně jak slíbila.   

"Jsem tady!" ozvalo se za jeho zády. Vmžiku se otočil. Nedaleko rohu velkého domu, blíže však k dobytčí ohradě, zahlédl Abchelmu, hezky pestrou i třpytivou jako vždy. Vyčesaná jako na nějakou slavnost, dokonce i korálky umně vpletené do vlasů, což jí určitě dalo hodně úsilí. I tvář se hezky přibarvila, rty červeně jako jeřabiny, oči obtažené černě, i dlouhé řasy.

A když se pohnula, korálky na ní příjemně zvonily. A ten úsměv! Vůbec by nedokázal zapochybovat o tom, co o své vnučce vždy tvrdila Prabába. Že je dcerou nebeského ohně. Její matka zřejmě počala ze Slunce a z žádného muže. Stejně tak Prabába přijala svoji dceru z půlnočního větru, který se zachytil jejích vlasů. Mnoho krásných děvčat se rodí ze Slunce, ale žádná jiná neměla nikdy tak projasněný úsměv jako Abchelma. Tím si je jistý.   

"Jsi opravdu krásná, Ovečko!" žasnul, když k němu přicházela. Jen se po očku rozhlížel, jestli v křovinách neuvidí číhat Chičhirgan, nebo ještě hůř, toho chlupatého lučištníka se zvířecí hubou. Naštěstí se obával zbytečně.   

"Já vím, že jsem hezká," sebevědomí jí rozhodně nechybělo. "Chceš za ostatními před dům, anebo do toho křoví?"   

Do křoví? zděsil se. Tam je přece Chičhirgan se svým zákeřným střelcem.    Určitě s tím, co dostal ránu z jeho praku.   

"Jakože laň bývá menší než jelen, tam ne."      "Anebo mě chceš strhnout do vysoké trávy?" uculila se. "Kam si vodíš děvčata?"   

"Pojďme za ostatními," pospíšil si s odpovědí, aby se přece jenom nerozhodla pro křoví. Těžko by to vysvětloval. Viditelně ji překvapil. A zklamal. To určitě nečekala.   

"Myslela jsem, že chceš být se mnou úplně sám." Najednou na něm zpozorovala něco, co jí až zkřivilo ústa vztekem. Chičhirganin dárek, který si nechal viditelně zavěšený na krku. Vlčí oko mu svítilo na hrudi.   

"Ať hned smradlavou jahodu spolkneš! Co to máš!" strčila prstem do Vlčího oka. "Kdes to vzal?"      "To je moje vlastní moc," snažil se všechno zmírnit.   

"Dneska jsi to neměl!" zuřila. "Zato ta liška z lesa! Měla přesně takovou!"      Vůbec nedokázal nic vymyslet, stejně ho nepustila ke slovu.   

"Nelži mi! U všech sester kopců a skal, jenom mi nelži!" křičela skoro nepříčetně. Strhla mu Vlčí oko z krku, až to s ním celým škublo, dupala vztekle na místě, nakonec Vlčí oko odhodila směrem ke křovinám. Nato se rozběhla k rohu domu. A než za ním zmizela, ještě za sebe křikla: "Běž si ho hledat!"   

Vlčí oko snadno našel podle konců urvaného řemínku, zachycených trávou. Uvázal si ho kolem krku, avšak pro jistotu ukryl pod halenu. Nemusí každý vidět, co nosí!   

Až teprve pak se odvážil vystřelit několik oblázků na tyč. Netrefil ani jednou. Na vině rozhodně nebylo vzmáhající se šero, které zrovna zatahovalo krajinu. Vlastně se tomu ani nedivil. Setkání s Chičhirgan i Abchelmin vztek se projevit musely.

(z románu „Čas vlků“)

Jan Padych
Po absolvování střední ekonomické školy pracoval v obchodních organizacích v kontrolních a řídících funkcích na krajské i podnikové úrovni. V porevolučních letech působil převážně v pojišťovnictví, v letech 1994-1995 také jako jazykový redaktor v knižním nakladatelstvích Optys v Opavě. Od r. 2006 pracoval v bezpečnostních agenturách. Nyní ve starobní penzi.

Diskuze

Váš komentář

Přihlásit se

Přihlásit se nebo registrujte pro přídávání příspěvků

 

Žadný rukojmí ještě nediskutoval

Zničit v My - Lai „vše co chodí, plazí se anebo roste“; mise “Search and Destroy” (vyhledej a znič). Zabito 534 starců, žen a dětí; poručík Calley byl odsouzen na doživotí, poté ho Nixon omilostnil

Zničit v My - Lai „vše co chodí, plazí se anebo roste“; mise “Search and Destroy” (vyhledej a znič). Zabito 534 starců, žen a dětí; poručík Calley byl odsouzen na doživotí, poté ho Nixon omilostnil

Časně ráno 16. března 1968 vkročili američtí vojáci při běžné kontrolní hlídce do vesnice My -Lai. Jedním z důvodů tohoto krvavého řádění mělo být zabití seržanta US Army Georga Cocksa v okolí vesnice My – Lai, ležící v Jižním Vietnamu v provincii Son My. Vojáci pod velením poručíka Williama Calleyho, vstoupili do vesnice a začalo zabíjení.

V USA získal Tomáš Etzler Cenu Emmy, zatímco jeho matku s Alzheimerovu chorobou, jež bývala sboristkou Státní opery v Ostravě, museli hledat po celé Ostravě; napsal mě: „Prekrocil jste hranici Olsere. Jste dobytek. A snad Vas potkam…“

V USA získal Tomáš Etzler Cenu Emmy, zatímco jeho matku s Alzheimerovu chorobou, jež bývala sboristkou Státní opery v Ostravě, museli hledat po celém městě; napsal mě: „Prekrocil jste hranici Olsere. Jste dobytek. A snad Vas potkam…“

Přišel mi v prosinci 2011 pozdrav z Číny. Nic divného, právě jsme se z Číny vrátili, a abychom měli památku, poslali jsme si z Říše středu pohled sami sobě. Nepřišel však onen pohled s Bitvou od Lipan od Marolda, ale e-mail...

BAJKA O BOŽÍM SOUDU

BAJKA O BOŽÍM SOUDU

 Když hříchy Člověka dospěly k vrcholu, předstoupila před Boha Matka Země. Předala vládci Všehomíra soupis všech činů, kterými Člověk ohrozil její samotnou existenci. Jména vymizelých druhů rostlin, zvířat, ptáků byla zapsána černě. Stejně tak byla černí zamazána veškerá vodstva, pramínky počínaje a oceány konče.

Jan Padych: Nikomu to neříkej!

Jan Padych: Nikomu to neříkej!

Každý člověk, kterého jsme kdy znali, se nám s odstupem času jeví jako příběh, ať si to připouštíme, nebo ne. Vždy podle toho, co všechno o něm víme. Ten Zdeňkův příběh je pro mě spojený s vlaky. Jiný ani nemůže být. Zdeňka jsem znal od malička. Vyrůstali jsme spolu v Havířově, chodili jsme do stejné třídy základní školy a pak jsme se potkali na vojně a nakonec na chodníku v centru Ostravy. To naše poslední setkání proběhlo v roce, kdy jsme oba slavili padesátku, já o něco dřív, na konci zimy, on uprostřed léta. Ale raději začnu od samého začátku.

Poslední domácí zprávy