• Čtvrtek, 21. březen 2019
  • Svátek má Rukojmí Radek

Jan Padych: Vodní víla (před 2.600 lety na poblíž hradiště Molpír jz. Slovensku)
Počet návštěv: 548

Jan Padych: Vodní víla (před 2.600 lety na poblíž hradiště Molpír jz. Slovensku)

Jan Padych Článek od Jan Padych

     Byl rád, že to místo urychleně opustili. Ještě se několikrát ohlédl. Černí ptáci se opět slétali dolů. Gudmegis zatoužil se opláchnout. Tušil, že někde poblíž teče potok. Možná dokonce ten, v němž se s Dukanou vesele čvachtali a Burkis objevil zvědavého Bhela. Už slyší zurčení potoka, jak voda sjíždí po kamenech. Ukázal si směr a vykročil. Ani nečekal na oba své průvodce. Prodral se křovinami a stanul na břehu potoka. A co nevidí?

      V potoce se umývá nějaká dívka. Je úplně nahá! Štíhlá a na děvče poněkud šlachovitá. Snad i svalnatá. Každopádně jí to sluší. Moc jí to sluší! Kovový řetízek se jí blyští na krku. Zlatý plíšek na něm visící, utkvěl mezi nevelikými, avšak pevnými ňadry. Bedra obepnutá barevnou šňůrkou s krátkými třásněmi. Na paži něco jako návaz z kousku kůže s nějakou drobnou kresbičkou. Vůbec ho neviděla a skloněná se usilovně věnovala umývání. Připadala mu jako z úplně jiného světa. Z krásného jiného světa. Přímo nádherného. Úplně jako víla. Asi taková, jakou si odjakživa představoval.

     „Jsi člověk nebo vodní zjev?“ pronesl s úžasem.

     Až jí to celou škublo, jak se vylekala. Vyšvihla se na protější břeh a chtěla sebrat něco z vysoké trávy, avšak rozmyslela si to. Rukama se snažila zakrývat si porostlý klín i obě ňadra. Což se jí příliš nedařilo..

     „Jsem člověk jako ty,“ třásl se jí hlas. „Otoč se, ať klidně odejdu.“

     „Mluvíš stejnou řečí jako já?“ užasl. „Odkud jsi?“

     „Neprozradím,“ hleděla na něho vyděšeně, avšak pomalu se jí do tváře vkrádaly okamžiky úsměvu, které byly vždy opět potlačeny úzkostí.

     „Počkej, půjdu do vody za tebou,“ pustil palici do trávy a chystal se svléknout.

     To ale už se vedle něho prodral z křovin Burkis. A za ním Dukana. Ta na tu nahou dívku vyplázla jazyk a chystala se po ní něčím hodit. Akorát neměla po ruce nic příhodného.

     „Mazej pryč, nestvůro!“ aspoň zavřískala vztekle, jak nejvíc jí to šlo. „Nebo uvidíš, co z tebe udělám!“

     Neznámá se sehnula a zvedla z vysoké trávy nějaké věci. Poznali, že to je kabátec, jaký nosívají Skendové. I krátký meč.

     „Co ta tu dělá?“ zděsila se Dukana. „Ta je přece od nich! Od Skendů!“

     Nahotinka se svými věcmi v náručí skočila mezi křoviny. To poslední, co z ní viděli, byl její zadek a nad ním barevná šňůra s krátkými třásněmi. Všichni tři chtěli skočit do potoka, přebrodit ho a rozběhnout se za ní. Avšak cosi zahvízdlo vzduchem a do kamenitého břehu se

s jemným zadrnčením vetknul opeřený a pestře malovaný šíp. Všichni tři hbitě pochopili, co mají udělat. Jen blázen by za tou holkou běžel.

(z románu „Prastará tajemství“)

Jan Padych
Po absolvování střední ekonomické školy pracoval v obchodních organizacích v kontrolních a řídících funkcích na krajské i podnikové úrovni. V porevolučních letech působil převážně v pojišťovnictví, v letech 1994-1995 také jako jazykový redaktor v knižním nakladatelstvích Optys v Opavě. Od r. 2006 pracoval v bezpečnostních agenturách. Nyní ve starobní penzi.

Diskuze

Váš komentář

Přihlásit se

Přihlásit se nebo registrujte pro přídávání příspěvků

 

Žadný rukojmí ještě nediskutoval

Zničit v My - Lai „vše co chodí, plazí se anebo roste“; mise “Search and Destroy” (vyhledej a znič). Zabito 534 starců, žen a dětí; poručík Calley byl odsouzen na doživotí, poté ho Nixon omilostnil

Zničit v My - Lai „vše co chodí, plazí se anebo roste“; mise “Search and Destroy” (vyhledej a znič). Zabito 534 starců, žen a dětí; poručík Calley byl odsouzen na doživotí, poté ho Nixon omilostnil

Časně ráno 16. března 1968 vkročili američtí vojáci při běžné kontrolní hlídce do vesnice My -Lai. Jedním z důvodů tohoto krvavého řádění mělo být zabití seržanta US Army Georga Cocksa v okolí vesnice My – Lai, ležící v Jižním Vietnamu v provincii Son My. Vojáci pod velením poručíka Williama Calleyho, vstoupili do vesnice a začalo zabíjení.

V USA získal Tomáš Etzler Cenu Emmy, zatímco jeho matku s Alzheimerovu chorobou, jež bývala sboristkou Státní opery v Ostravě, museli hledat po celé Ostravě; napsal mě: „Prekrocil jste hranici Olsere. Jste dobytek. A snad Vas potkam…“

V USA získal Tomáš Etzler Cenu Emmy, zatímco jeho matku s Alzheimerovu chorobou, jež bývala sboristkou Státní opery v Ostravě, museli hledat po celém městě; napsal mě: „Prekrocil jste hranici Olsere. Jste dobytek. A snad Vas potkam…“

Přišel mi v prosinci 2011 pozdrav z Číny. Nic divného, právě jsme se z Číny vrátili, a abychom měli památku, poslali jsme si z Říše středu pohled sami sobě. Nepřišel však onen pohled s Bitvou od Lipan od Marolda, ale e-mail...

BAJKA O BOŽÍM SOUDU

BAJKA O BOŽÍM SOUDU

 Když hříchy Člověka dospěly k vrcholu, předstoupila před Boha Matka Země. Předala vládci Všehomíra soupis všech činů, kterými Člověk ohrozil její samotnou existenci. Jména vymizelých druhů rostlin, zvířat, ptáků byla zapsána černě. Stejně tak byla černí zamazána veškerá vodstva, pramínky počínaje a oceány konče.

Jan Padych: Nikomu to neříkej!

Jan Padych: Nikomu to neříkej!

Každý člověk, kterého jsme kdy znali, se nám s odstupem času jeví jako příběh, ať si to připouštíme, nebo ne. Vždy podle toho, co všechno o něm víme. Ten Zdeňkův příběh je pro mě spojený s vlaky. Jiný ani nemůže být. Zdeňka jsem znal od malička. Vyrůstali jsme spolu v Havířově, chodili jsme do stejné třídy základní školy a pak jsme se potkali na vojně a nakonec na chodníku v centru Ostravy. To naše poslední setkání proběhlo v roce, kdy jsme oba slavili padesátku, já o něco dřív, na konci zimy, on uprostřed léta. Ale raději začnu od samého začátku.

Poslední domácí zprávy