• Čtvrtek, 21. březen 2019
  • Svátek má Rukojmí Radek

Jan Padych: No, pane řidiči, co to bylo?
Počet návštěv: 612

Jan Padych: No, pane řidiči, co to bylo?

Jan Padych Článek od Jan Padych

Před čtyřiadvaceti lety v létě jsem jezdil v modré škodovce po území naší republiky a nabízel knížky po městech a obcích knihovnám, knihkupectvím i muzeím. Zkrátka všude, kde se dalo. A když jsem někam přijel a parkoviště bylo plné a nikde jinde poblíž se zaparkovat nedalo, jedině na placeném stání, nerozpakoval jsem se zabrat místo, rezervované komukoliv, třeba i před nějakou firmou či úřadem. Tak jsem si šetřil čas i peníze a hlavně jsem to k zákazníkům neměl daleko. Tahle úsporná taktika, mohu-li to tak nazvat, mi vcelku vycházela skoro po celé to léto. Až jednou…

     Přijel jsem do menšího města s knihovnou před rozlehlým parkovištěm. Toho dne jsem měl docela napilno, abych stihl navštívit ještě další dvě města. Zkrátka nikde tam poblíž nešlo zaparkovat, jedině na tom parkovišti, ale jako naschvál jsem nenašel žádné volné stání, třebaže jsem to celé projel aspoň třikrát. Jediné volné místo bylo rezervované pro městskou policii, jak oznamovala velmi zřetelná tabule. Stání tam byla dvě, jedno už obsazené policejním vozidlem.

     Prostě jsem to risknul. Škodovku jsem tam zaparkoval a s taškou plnou knížek jsem si pospíšil do knihovny. Všechno se odbylo hodně rychle, nějaké knížky jsem prodal přímo za hotové a další na fakturu. Spokojeně jsem vyběhl, abych ještě zkusil štěstí v blízkém obchodním středisku, kde měli koutek s prodejem knížek. I tam jsem uspěl, třebaže ne až tak, jako v knihovně. V dobré pohodě jsem tedy pospíchal ke své zaparkované škodovce.

     Avšak sotva jsem se k ní přiblížil, zároveň se k ní přihnali také dva strážníci  městské policie v černých uniformách, oba tak padesátníci, jeden z nich s knírkem. Viděl jsem na nich hodně velké rozladění. Určitě nedokázali pochopit, co si někdo dovolil. A ještě k tomu s nějakou starší škodovkou. Obešli moje vozidlo a nahlíželi dovnitř, jestli tam snad neuvidí nějaký vzkaz, či nějaké objasnění situace. Mohli vidět jenom roztržené balíky s knihami na zadních sedadlech, nic víc.

     No, já jim zrovna netoužil vběhnout do rány. Tak jsem jenom tak nějak postával, jako by se mě tam nic netýkalo. Oba si mě zvědavě prohlíželi, snad měli vůči mě podezření. Avšak za nedlouho se vzdálili a zmizeli mi z dohledu za řadou velkých aut. Uvědomil jsem si, že si předtím ani nezapsali espézétku a vůbec nic nenechali za stěrači.

     Když jsem viděl, že se vůbec nic neděje a ti dva zmizeli někde úplně jinde, než se vyjíždí z parkoviště, hbitě jsem přiskočil ke škodovce, odemkl, vhodil tašku na zadní sedadlo mezi balíky s knihami a nastartoval jsem.

     Sotva se však vozidlo pohnulo do uličky mezi řadami stojících aut, náhle se zjevili ty dvě černé postavy strážníků a zastoupily mi cestu. Byli to ti dva. K mému úžasu.

     Čekal jsem od nich značnou přísnost. Spíše se však málem dusili smíchem. Pokynuli mi, abych si vystoupil ven, což jsem provedl velmi pokorně.

     „No, pane řidiči,“ pronesl ke mně se smíchem strážník s knírkem. „Co to bylo?“

     Dost nesměle jsem jim chtěl vysvětlit, že ve spěchu jsem zvolil jediné volné místo na parkovišti, abych mohl donést knížky do místní knihovny, že tam na ně už čekali.

     Smích je oba neopouštěl, spíše naopak.

     „A to jste neviděl, komu jste zabral místo? Tu velkou ceduli jste opravdu přehlédl?“

     No jasně, jsou otázky, na které se špatně odpovídá…

     Strážníci se zjevně bavili, zatímco mi do smíchu ale vůbec nebylo. Pochopitelně. Já myslel, že jsem je nenápadně zmátl, zatímco to potěšení bylo opravdu jenom a jenom na jejich straně, jak se ukázalo. Akorát jsem nechápal, jak to mohli tak rychle stihnout. Nejspíš běželi sehnuti, abych je neviděl, než se mi postavili do cesty.

     Zajímalo je, zda pracuji na živnostenský list, anebo jako zaměstnanec.

     Jako zaměstnanec! zdůraznil jsem.

     To zřejmě uvažovali o výši pokuty, jak jsem se dovtípil. Takže jsem přidal ještě takové ty řeči, na které se zrovna člověk zmůže v takovéto prekérní situaci, jako že jsem rád, že mám  práci, a tak podobně.

     Vůbec je to nedojalo, spíše se smáli stále víc a víc. A já se cítil hodně trapně,  a ještě k tomu s tím výhledem na pokutu, o které jsem jen fantazíroval, jak  bude vysoká.

     Pak už jsem raději toho moc nenamluvil, Na pořádný trapas to už stejně vypadalo. I na tu pokutu. Stačilo jim se na mě podívat, třeba jen krátce, a pořád se smáli. A když na okamžik zvážněli, vždy se rozesmáli znovu a znovu.

     Strážník s knírkem přitom vytáhl z tašky pouzdro a z něho blok na pokuty, po chvíli ale jako by si to rozmyslel, pouzdro i s blokem zastrčil zpátky do tašky.

     Ten druhý pak na mě mávnul rukou a ukázal ven z parkoviště: „Prosím vás, jeďte!“

     Myslel jsem, že špatně slyším. Avšak strážník s knírkem dodal velmi zřetelně: „No tak rychle, než si to rozmyslíme!“

     Samozřejmě jsem poslechl. A rád.

     To už mi bylo jasné, že si se mnou pěkně zahráli. Celé to beztak pojali jako hru, kterou jsem si dovolil s nimi rozehrát. Zvítězili nade mnou s naprostou převahou, což mi dali najevo svojí okázalou radostí.

     A já vám tady povídám, že od té chvíle jsem si už na parkování dával opravdu velký pozor. A šlo to i bez pokuty.

Jan Padych
Po absolvování střední ekonomické školy pracoval v obchodních organizacích v kontrolních a řídících funkcích na krajské i podnikové úrovni. V porevolučních letech působil převážně v pojišťovnictví, v letech 1994-1995 také jako jazykový redaktor v knižním nakladatelstvích Optys v Opavě. Od r. 2006 pracoval v bezpečnostních agenturách. Nyní ve starobní penzi.

Diskuze

Váš komentář

Přihlásit se

Přihlásit se nebo registrujte pro přídávání příspěvků

 
Touzard Roger

Touzard Roger

04.02.2019 11:15

Dobrý den Vážení prátelé, drahí reditelé spolecnosti nebo milí podnikatelé nebo milí pastori, je to zpráva, kterou nesmíme prehlížet, protože je pro vaše dobro.
Vy, kterí hledáte pujcku, abyste dokoncili svuj projekt, nebo jinak.
Jsme sdružení, které poskytuje pujcky všem osobám, spolecnosti, církvi, obchodníkum a mnoha dalším tak, aby každá osoba mohla být spokojena s temito potrebami.
Jedná se o spolecnost, která žije ve Francii ve spolupráci s mnoha bankami pro analýzu souboru, abyste získali tuto pujcku.
Budte proto vážní, abyste meli tuto nabídku od nás, protože je to vážné.
Naše úroková sazba ve výši 2% z celku
doba trvání úveru, Naše nabídka je od 10 000 do 300 000 €, pokud potrebujete, mužete nám poslat zprávu nebo na našem kontaktním míste Whatsapp
Whatsapp: +33751970595
E-mailem pltbanque8@gmail.com
Nebo nám prosím dejte tuto žádost o úver na náš úcet zde.
Dekujeme, že jste byli informováni temi, kterí potrebují, aby mohli realizovat své projekty.


 
Zničit v My - Lai „vše co chodí, plazí se anebo roste“; mise “Search and Destroy” (vyhledej a znič). Zabito 534 starců, žen a dětí; poručík Calley byl odsouzen na doživotí, poté ho Nixon omilostnil

Zničit v My - Lai „vše co chodí, plazí se anebo roste“; mise “Search and Destroy” (vyhledej a znič). Zabito 534 starců, žen a dětí; poručík Calley byl odsouzen na doživotí, poté ho Nixon omilostnil

Časně ráno 16. března 1968 vkročili američtí vojáci při běžné kontrolní hlídce do vesnice My -Lai. Jedním z důvodů tohoto krvavého řádění mělo být zabití seržanta US Army Georga Cocksa v okolí vesnice My – Lai, ležící v Jižním Vietnamu v provincii Son My. Vojáci pod velením poručíka Williama Calleyho, vstoupili do vesnice a začalo zabíjení.

V USA získal Tomáš Etzler Cenu Emmy, zatímco jeho matku s Alzheimerovu chorobou, jež bývala sboristkou Státní opery v Ostravě, museli hledat po celé Ostravě; napsal mě: „Prekrocil jste hranici Olsere. Jste dobytek. A snad Vas potkam…“

V USA získal Tomáš Etzler Cenu Emmy, zatímco jeho matku s Alzheimerovu chorobou, jež bývala sboristkou Státní opery v Ostravě, museli hledat po celém městě; napsal mě: „Prekrocil jste hranici Olsere. Jste dobytek. A snad Vas potkam…“

Přišel mi v prosinci 2011 pozdrav z Číny. Nic divného, právě jsme se z Číny vrátili, a abychom měli památku, poslali jsme si z Říše středu pohled sami sobě. Nepřišel však onen pohled s Bitvou od Lipan od Marolda, ale e-mail...

BAJKA O BOŽÍM SOUDU

BAJKA O BOŽÍM SOUDU

 Když hříchy Člověka dospěly k vrcholu, předstoupila před Boha Matka Země. Předala vládci Všehomíra soupis všech činů, kterými Člověk ohrozil její samotnou existenci. Jména vymizelých druhů rostlin, zvířat, ptáků byla zapsána černě. Stejně tak byla černí zamazána veškerá vodstva, pramínky počínaje a oceány konče.

Jan Padych: Nikomu to neříkej!

Jan Padych: Nikomu to neříkej!

Každý člověk, kterého jsme kdy znali, se nám s odstupem času jeví jako příběh, ať si to připouštíme, nebo ne. Vždy podle toho, co všechno o něm víme. Ten Zdeňkův příběh je pro mě spojený s vlaky. Jiný ani nemůže být. Zdeňka jsem znal od malička. Vyrůstali jsme spolu v Havířově, chodili jsme do stejné třídy základní školy a pak jsme se potkali na vojně a nakonec na chodníku v centru Ostravy. To naše poslední setkání proběhlo v roce, kdy jsme oba slavili padesátku, já o něco dřív, na konci zimy, on uprostřed léta. Ale raději začnu od samého začátku.

Poslední domácí zprávy