• Úterý, 12. listopad 2019
  • Svátek má Rukojmí Benedikt

Jan Padych: Do hor se chodí tak i tak
Počet návštěv: 1243

Jan Padych: Do hor se chodí tak i tak

Jan Padych Článek od Jan Padych

 Moje žena pochází z oravského města pod horami. Pokaždé jsem tam s úctou zíral na vysoké kopce všude kol dokola a sem tam na mě dolehl pocit, že mě to násilím táhne, abych přímo čelem uhodil do některého z oblých svahů, přesně do míst neporostlých vysokými stromy. Vzpomínám si na konec léta před více než třiceti lety…

    Tehdy se tam v tom domě nás, příbuzných, sešlo několik rodin, dospělí i s dětmi. Někteří jsme přijeli zdaleka, jiní bydleli v tomtéž městě nebo v okolí. Bylo hodně veselo, jako vždy při takovémto rodinném setkání Z tehdejší návštěvy mám svoji vlastní vzpomínku.

     Na druhý den se kdosi nechal slyšet, že by neškodilo dát si smaženici z čerstvě nasbíraných hřibů. Toho roku prý hodně rostly, tak proč toho nevyužít.  A že pořádnou smaženici už dlouho nejedl. V tu chvíli se na mě obrátil Vladko, nejmladší ze švagrů, že bych s ním mohl jít na hřiby, pokud si ovšem troufám. Byla to nejspíš výzva. On moc dobře věděl, že jsem kdysi sportoval, hrál fotbal, dělal atletiku a kdoví co ještě. Jenomže, jak zdůraznil, v horách je to něco úplně jiného, než běhat po rovném hřišti. Samozřejmě jsem souhlasil.

     Tehdy už jsem dávno nesportoval, pracoval jsem v kanceláři a po městě jsem chodil spíše jako po tom rovném hřišti, než po nějakých kopcích. A tehdy mi Vladko předvedl stručným posuňkem, jak se chodí do hor. Rukou s otevřenou dlaní ukázal před sebe a palcem přes rameno za sebe, že takto a ne jinak se chodí do hor, tam a zpátky, tedy tak i tak. Starší švagři k tomu přikyvovali, jako že vědí, co tím Vladko naznačil. Toho večera jsem venku před domem ještě potkal Vladkova kamaráda Tona, který už věděl, že se chystám jít na hřiby do kopců. Také on mi poradil naprosto stejnými slovy i stejným posuňkem ruky  s otevřenou dlaní dopředu a palcem přes rameno dozadu, že tam u nich se takto chodí do hor, tak i tak. A dodal k tomu, že jinak člověk snadno zabloudí a domů se dostane tak za týden. V té chvíli jsem měl chuť říct, že zrovna na takové rady jsem čekal aspoň dvacet let.

     Já to spíš pochopil jako nějaký ten jejich místní folklór. Přece co je na tom těžkého jít do kopců, hlídat si směr, zajít tam a pak zase zpátky. A hlavně místní by se přece měli aspoň trochu vyznat, když tam celý život chodívají, tak co. Ale dobře, takže jsem tak trochu předstíral vděčnost za ty snad dobře míněné rady nezkušenému houbaři, co pochází z většího města a jenom výjimečně zabrousí někam ven. Tak jasně, říkal jsem si, je třeba takových mazáckých posuňků a rad, aby se člověk třeba tam někde nahoře čirou náhodou nezapomněl a pak by nestihl svačinku, anebo by mu třeba zatím vychladla kávička.

     Ráno v pět mě Vladko vzbudil, dali jsme si vydatnou snídani s tuplovaným kafem a pak jsme s proutěnými košíky vyrazili do těch kopců. Podle mého mínění (a podle mých předchozích velmi skromných zkušeností s houbařením) byly dva košíky až moc. No ale dobře, nechtěl jsem se hádat tak časně zrána.

     Nešli jsme po žádné silnici, a to ani zpočátku, jak jsem předpokládal. Hned za malou brankou jsme přešli strouhu přes malou lávku a vydali se do svahu. Nahoře se před námi otevřel pohled na kopce nestejně vysoké a mohutné, ale každopádně se mi některé svahy jevily jako docela příkré. Snad až příliš na to, aby se po nich člověk dral nahoru, či scházel po nich dolů.

     Vladko se zamyslil a pak ukázal rukou s otevřenou dlaní a rázně se vydal tím směrem. Mlčky jsem ho následoval. Mířil k potoku a já se marně ohlížel po nějakém můstku nebo lávce. Nic takového jsem neviděl.

     Klidně vstoupil do potoka a brzy měl vody skoro po pás, ale šel dál, jenom se ohlédl a mávnul na mě, ať ho následuji. Tedy co bych neudělal pro to, abych neztratil glanc. Brzy jsem také měl vodu skoro po pás. Bylo to takové čerstvé probrání. Člověka to fakt probralo víc, než ta snídaně s dvojitým kafem.

     Vladko vystoupal na břeh a šel dál. Následoval jsem ho. Bylo tam jakési smetiště, nebo co. Nohy se mi bořily do popela až vysoko nad kotníky, takže nejen tenisky, ale i rifle teda vypadaly…

     V cestě nám stála rozlehlá zahrada s domem a kůlnou. Překážku Vladko vyřešil tím, že opět ukázal rukou s rozevřenou dlaní skrz zahradu, ale plot jsme nepřelézali, čehož jsem se předem zbytečně obával, nýbrž celé jsme to obešli až do místa, které odpovídalo předtím naznačenému směru. A opět Vladko ukázal rukou, kam jít.

     Nejbližší vrch jsme zdolali nikoliv po cestách či pěšinách. Nýbrž mezi stromy a křovinami, ve vysoké trávě, i v mechu, borůvčí a kapradí. Místy jsme se prodírali křovinami tak hustými, že ani nebylo vidět kolem sebe, dopředu už vůbec ne, ani na co přesně šlapeme. Prostě postupovali jsme dál, jak se říká, cestou necestou, ale o žádné cestě se tam nikde mluvit opravdu nedalo. No jasně, opakoval jsem si při tom: když rovně, tak rovně. A jak jinak?

     Vladko se ani příliš nedivil, že nikde tam na nás žádné houby nečekaly, když houbařů je v okolí takové množství. Šli jsme proto pořád dál. Obcházeli jsme jenom to, co se nedalo přejít, přeskočit ani přelézt. Drželi jsme zadaný směr, až mi to připadalo nesmyslné. A Vladko vždy přede mnou, někdy jsem ho ztrácel z dohledu, takže na mě musel čekat.

     Prošli jsme tak další tři ohromné vrchy a pořád nic. Až ten další vrch se na části svahu doslova žlutil celými hejny a kruhy lišek, vystupujících z mechu a borůvčí.

     Hleděli jsme na to shora. Ten prudký svah se nelíbil nejen mně, ale ani Vladkovi, který by raději domů přinesl jiné hřiby než pouhé lišky. Jenomže bylo znát, že všechny kopce, které jsme prolezli, už před námi prošmejdili houbaři, kteří posbírali vše, nač dosáhli. A tam všude v dáli před námi to zřejmě nebylo jiné. Avšak na takový svah si beztak hned tak někdo netroufnul. A zpátky z prázdnými košíky se nám přijít nechtělo. Takže volba byla jasná.

     Šli jsme na to. Oba košíky byly brzy plné, akorát bylo třeba se pořádně držet trávy nebo křoví, obzvlášť když sem tam noha v mechu ujížděla a už jenom ta představa, jak by člověk letěl, sjížděl nebo se skutálel do hloubky nejméně padesáti metrů, docela mrazila. Ale podařilo se. A my konečně mohli jít zpátky. A Vladko opět ukázal směr. Rukou s otevřenou dlaní.

     No, přesně na metry to fakt nebylo. Tu zahradu s tím domem a kůlnou jsme minuli, i to prostranství s hromadami smetí a popela, o dobrých tři sta metrů. A voda v potoce nám také už nesahala skoro po pás, jako předtím, ale jenom trochu nad kolena, když potok byl v těch místech o něco širší.

     Přišli jsme domů kolem poledne, jenom jsem se převlékl, pořádně umyl, poobědval jsem a zbytek dne až do pozdního večera jsem takříkajíc odpískal. Spal jsem hlubokým spánkem spravedlivých.

     A když jsem vstal někdy před desátou večer, švagři seděli u stolu nad štamprlemi borovičky a první otázka Stana, toho nejstaršího z nich, zněla, jestli už vím, jak se správně chodí do těch jejich hor na hřiby. Seděl s nimi i ten nejmladší, Vladko, který se nejevil nijak utahaný z té naší výpravy. Spíše se jenom usmíval.

     Co bych nevěděl, zněla moje odpověď. Rukou s otevřenou dlaní jsem ukázal dopředu a pak palcem přes rameno za sebe: Tak i tak!

     Přece těm, co mají své zkušenosti, stačí jen krátce naznačit, ukázat. A jaképak saky paky.

     Sedl jsem si k nim ke stolu, hned přede mnou stála půldecová sklenička plná borovičky. Chopil jsem se jí jako člověk znalý a zkušený a naložil jsem s ní velmi statečně.

Jan Padych
Po absolvování střední ekonomické školy pracoval v obchodních organizacích v kontrolních a řídících funkcích na krajské i podnikové úrovni. V porevolučních letech působil převážně v pojišťovnictví, v letech 1994-1995 také jako jazykový redaktor v knižním nakladatelstvích Optys v Opavě. Od r. 2006 pracoval v bezpečnostních agenturách. Nyní ve starobní penzi.

Diskuze

Váš komentář

Přihlásit se

Přihlásit se nebo registrujte pro přídávání příspěvků

 

Žadný rukojmí ještě nediskutoval

Před sedmasedmdesáti roky vrcholila bitva 2.sv. války v pevnosti a přístavu TOBRUK, městu v severovýchodní části Libye poblíž hranic s Egyptem, obklíčeném Rommelovými Africa Korps. Říjen a listopad 1942 byly rozhodující

Před sedmasedmdesáti roky vrcholila bitva 2.sv. války v pevnosti a přístavu TOBRUK, městu v severovýchodní části Libye poblíž hranic s Egyptem, obklíčeném Rommelovými Africa Korps. Říjen a listopad 1942 byly rozhodující

Více o tom věděl Pravoslav Petrák, jeho strýc Pravoslav Řídký byl přímým účastníkem bojů.  Následující úryvky jsou z jeho deníku. Narodil se 9. května 1907 v Moravské Ostravě jako syn Jakuba Řídkého a jeho manželky Františky Řídké - Kubicové. Jeho otec byl nadporučík ruských legií, vyučený mistr kovotepec.  Pravoslav v letech 1918-1925 studoval na ostravské české reálce a 23. 6.1925 maturoval s vyznamenáním.

Proč je pro premiéra Andreje Babiše podezřelá bytost Martin Roman, „symbol korupční doby“ a v byznysové komunitě jeden z hlavních terčů, na které premiér v minulosti tolik s chutí střílel

Proč je pro premiéra Andreje Babiše podezřelá bytost Martin Roman, „symbol korupční doby“ a v byznysové komunitě jeden z hlavních terčů, na které premiér v minulosti tolik s chutí střílel

Martin Roman (50) je i dnes v byznysu vnímán jako kontroverzní muž, a to je možná ještě milosrdné označení pro to, jak se o něm po Praze v některých kruzích mluví. Pro Andreje Babiše je něčím jako Voldemort pro Harryho Pottera. Jeho jméno se raději nevyslovuje.

Uplynulo třicet roků od chvíle, kdy se německý národ sjednotil a první východní Němci už měsíc předtím ve svých trabantech projížděli z Maďarska do Rakouska a zpátky do SRN.

Uplynulo třicet roků od chvíle, kdy se německý národ sjednotil a první východní Němci už měsíc předtím ve svých trabantech projížděli z Maďarska do Rakouska a zpátky do SRN.

„Přišli jsme k vám, abychom vám sdělili, že dnes budete moci vycestovat.“ Těmito slovy ohlásil tehdejší spolkový ministr zahraničí Hans-Dietrich Genscher 30. září 1989 z balkonu Lobkovického paláce, že bude více než 4 000 uprchlíkům z NDR umožněno vycestovat za svobodou do SRN; v listopadu pak byla zbořena Berlínská zeď.

Dnes začnu zvesela o zákazu kouření cigaret, byť konec už k smíchu nebude; polovina dětí ve věku do jednoho roku, jež zemřely na syndrom náhlého úmrtí, doplatily na to, že jejich matky v jiném stavu kouřily

Dnes začnu zvesela o zákazu kouření cigaret, byť konec už k smíchu nebude; polovina dětí ve věku do jednoho roku, jež zemřely na syndrom náhlého úmrtí, doplatily na to, že jejich matky v jiném stavu kouřily

Začnu zvesela anekdotou: Slepý zajíc skáče po lese a stoupne na hada. Zajíc: ”Promiňte, neviděl jsem Vás, jsem slepý” Had: “I Vy promiňte, také jsem slepý a neuhnul jsem. A co jste za zvíře?” Zajíc: “Nevím, nikdy jsem se neviděl. Osahejte mne a povězte jaký jsem.” Had se otočí okolo zajíce a povídá: “Máte jemný kožich, velké uši a malý čumák. Vy jste zajíc.” Zajíc se zaraduje. Pak osahá hada a povídá: “Jste tvrdý, studený, slizký a nemáte koule ani páteř… Vy musíte být Kalousek…”

 

Poslední domácí zprávy