• Středa, 17. červenec 2019
  • Svátek má Rukojmí Martina

Jan Padych: Do hor se chodí tak i tak
Počet návštěv: 817

Jan Padych: Do hor se chodí tak i tak

Jan Padych Článek od Jan Padych

 Moje žena pochází z oravského města pod horami. Pokaždé jsem tam s úctou zíral na vysoké kopce všude kol dokola a sem tam na mě dolehl pocit, že mě to násilím táhne, abych přímo čelem uhodil do některého z oblých svahů, přesně do míst neporostlých vysokými stromy. Vzpomínám si na konec léta před více než třiceti lety…

    Tehdy se tam v tom domě nás, příbuzných, sešlo několik rodin, dospělí i s dětmi. Někteří jsme přijeli zdaleka, jiní bydleli v tomtéž městě nebo v okolí. Bylo hodně veselo, jako vždy při takovémto rodinném setkání Z tehdejší návštěvy mám svoji vlastní vzpomínku.

     Na druhý den se kdosi nechal slyšet, že by neškodilo dát si smaženici z čerstvě nasbíraných hřibů. Toho roku prý hodně rostly, tak proč toho nevyužít.  A že pořádnou smaženici už dlouho nejedl. V tu chvíli se na mě obrátil Vladko, nejmladší ze švagrů, že bych s ním mohl jít na hřiby, pokud si ovšem troufám. Byla to nejspíš výzva. On moc dobře věděl, že jsem kdysi sportoval, hrál fotbal, dělal atletiku a kdoví co ještě. Jenomže, jak zdůraznil, v horách je to něco úplně jiného, než běhat po rovném hřišti. Samozřejmě jsem souhlasil.

     Tehdy už jsem dávno nesportoval, pracoval jsem v kanceláři a po městě jsem chodil spíše jako po tom rovném hřišti, než po nějakých kopcích. A tehdy mi Vladko předvedl stručným posuňkem, jak se chodí do hor. Rukou s otevřenou dlaní ukázal před sebe a palcem přes rameno za sebe, že takto a ne jinak se chodí do hor, tam a zpátky, tedy tak i tak. Starší švagři k tomu přikyvovali, jako že vědí, co tím Vladko naznačil. Toho večera jsem venku před domem ještě potkal Vladkova kamaráda Tona, který už věděl, že se chystám jít na hřiby do kopců. Také on mi poradil naprosto stejnými slovy i stejným posuňkem ruky  s otevřenou dlaní dopředu a palcem přes rameno dozadu, že tam u nich se takto chodí do hor, tak i tak. A dodal k tomu, že jinak člověk snadno zabloudí a domů se dostane tak za týden. V té chvíli jsem měl chuť říct, že zrovna na takové rady jsem čekal aspoň dvacet let.

     Já to spíš pochopil jako nějaký ten jejich místní folklór. Přece co je na tom těžkého jít do kopců, hlídat si směr, zajít tam a pak zase zpátky. A hlavně místní by se přece měli aspoň trochu vyznat, když tam celý život chodívají, tak co. Ale dobře, takže jsem tak trochu předstíral vděčnost za ty snad dobře míněné rady nezkušenému houbaři, co pochází z většího města a jenom výjimečně zabrousí někam ven. Tak jasně, říkal jsem si, je třeba takových mazáckých posuňků a rad, aby se člověk třeba tam někde nahoře čirou náhodou nezapomněl a pak by nestihl svačinku, anebo by mu třeba zatím vychladla kávička.

     Ráno v pět mě Vladko vzbudil, dali jsme si vydatnou snídani s tuplovaným kafem a pak jsme s proutěnými košíky vyrazili do těch kopců. Podle mého mínění (a podle mých předchozích velmi skromných zkušeností s houbařením) byly dva košíky až moc. No ale dobře, nechtěl jsem se hádat tak časně zrána.

     Nešli jsme po žádné silnici, a to ani zpočátku, jak jsem předpokládal. Hned za malou brankou jsme přešli strouhu přes malou lávku a vydali se do svahu. Nahoře se před námi otevřel pohled na kopce nestejně vysoké a mohutné, ale každopádně se mi některé svahy jevily jako docela příkré. Snad až příliš na to, aby se po nich člověk dral nahoru, či scházel po nich dolů.

     Vladko se zamyslil a pak ukázal rukou s otevřenou dlaní a rázně se vydal tím směrem. Mlčky jsem ho následoval. Mířil k potoku a já se marně ohlížel po nějakém můstku nebo lávce. Nic takového jsem neviděl.

     Klidně vstoupil do potoka a brzy měl vody skoro po pás, ale šel dál, jenom se ohlédl a mávnul na mě, ať ho následuji. Tedy co bych neudělal pro to, abych neztratil glanc. Brzy jsem také měl vodu skoro po pás. Bylo to takové čerstvé probrání. Člověka to fakt probralo víc, než ta snídaně s dvojitým kafem.

     Vladko vystoupal na břeh a šel dál. Následoval jsem ho. Bylo tam jakési smetiště, nebo co. Nohy se mi bořily do popela až vysoko nad kotníky, takže nejen tenisky, ale i rifle teda vypadaly…

     V cestě nám stála rozlehlá zahrada s domem a kůlnou. Překážku Vladko vyřešil tím, že opět ukázal rukou s rozevřenou dlaní skrz zahradu, ale plot jsme nepřelézali, čehož jsem se předem zbytečně obával, nýbrž celé jsme to obešli až do místa, které odpovídalo předtím naznačenému směru. A opět Vladko ukázal rukou, kam jít.

     Nejbližší vrch jsme zdolali nikoliv po cestách či pěšinách. Nýbrž mezi stromy a křovinami, ve vysoké trávě, i v mechu, borůvčí a kapradí. Místy jsme se prodírali křovinami tak hustými, že ani nebylo vidět kolem sebe, dopředu už vůbec ne, ani na co přesně šlapeme. Prostě postupovali jsme dál, jak se říká, cestou necestou, ale o žádné cestě se tam nikde mluvit opravdu nedalo. No jasně, opakoval jsem si při tom: když rovně, tak rovně. A jak jinak?

     Vladko se ani příliš nedivil, že nikde tam na nás žádné houby nečekaly, když houbařů je v okolí takové množství. Šli jsme proto pořád dál. Obcházeli jsme jenom to, co se nedalo přejít, přeskočit ani přelézt. Drželi jsme zadaný směr, až mi to připadalo nesmyslné. A Vladko vždy přede mnou, někdy jsem ho ztrácel z dohledu, takže na mě musel čekat.

     Prošli jsme tak další tři ohromné vrchy a pořád nic. Až ten další vrch se na části svahu doslova žlutil celými hejny a kruhy lišek, vystupujících z mechu a borůvčí.

     Hleděli jsme na to shora. Ten prudký svah se nelíbil nejen mně, ale ani Vladkovi, který by raději domů přinesl jiné hřiby než pouhé lišky. Jenomže bylo znát, že všechny kopce, které jsme prolezli, už před námi prošmejdili houbaři, kteří posbírali vše, nač dosáhli. A tam všude v dáli před námi to zřejmě nebylo jiné. Avšak na takový svah si beztak hned tak někdo netroufnul. A zpátky z prázdnými košíky se nám přijít nechtělo. Takže volba byla jasná.

     Šli jsme na to. Oba košíky byly brzy plné, akorát bylo třeba se pořádně držet trávy nebo křoví, obzvlášť když sem tam noha v mechu ujížděla a už jenom ta představa, jak by člověk letěl, sjížděl nebo se skutálel do hloubky nejméně padesáti metrů, docela mrazila. Ale podařilo se. A my konečně mohli jít zpátky. A Vladko opět ukázal směr. Rukou s otevřenou dlaní.

     No, přesně na metry to fakt nebylo. Tu zahradu s tím domem a kůlnou jsme minuli, i to prostranství s hromadami smetí a popela, o dobrých tři sta metrů. A voda v potoce nám také už nesahala skoro po pás, jako předtím, ale jenom trochu nad kolena, když potok byl v těch místech o něco širší.

     Přišli jsme domů kolem poledne, jenom jsem se převlékl, pořádně umyl, poobědval jsem a zbytek dne až do pozdního večera jsem takříkajíc odpískal. Spal jsem hlubokým spánkem spravedlivých.

     A když jsem vstal někdy před desátou večer, švagři seděli u stolu nad štamprlemi borovičky a první otázka Stana, toho nejstaršího z nich, zněla, jestli už vím, jak se správně chodí do těch jejich hor na hřiby. Seděl s nimi i ten nejmladší, Vladko, který se nejevil nijak utahaný z té naší výpravy. Spíše se jenom usmíval.

     Co bych nevěděl, zněla moje odpověď. Rukou s otevřenou dlaní jsem ukázal dopředu a pak palcem přes rameno za sebe: Tak i tak!

     Přece těm, co mají své zkušenosti, stačí jen krátce naznačit, ukázat. A jaképak saky paky.

     Sedl jsem si k nim ke stolu, hned přede mnou stála půldecová sklenička plná borovičky. Chopil jsem se jí jako člověk znalý a zkušený a naložil jsem s ní velmi statečně.

Jan Padych
Po absolvování střední ekonomické školy pracoval v obchodních organizacích v kontrolních a řídících funkcích na krajské i podnikové úrovni. V porevolučních letech působil převážně v pojišťovnictví, v letech 1994-1995 také jako jazykový redaktor v knižním nakladatelstvích Optys v Opavě. Od r. 2006 pracoval v bezpečnostních agenturách. Nyní ve starobní penzi.

Diskuze

Váš komentář

Přihlásit se

Přihlásit se nebo registrujte pro přídávání příspěvků

 

Žadný rukojmí ještě nediskutoval

                                        Co tak nové Tajemství výchovy v ČT?

Co tak nové Tajemství výchovy v ČT?

Stalo se mi to před chvíli. Chystal jsem se na tramvajové zastávce usednout na lavičku a nevšiml si asi čtyřletého chlapce, který ve snaze vybojovat přede mnou místo pro sebe (a snad i pro svou maminku), se zřejmě z běhu (jinak bych ho včas stačil vnímat), vrhl pod můj už usedající zadek. 

Kalousek v roce 2008: „V každém případě opakuji, že není třeba se bát. Neexistuje žádný objektivní důvod domnívat se, že se česká ekonomika dostane do krize“. Dnes obviňuje Babišovu vládu, že ignoruje riziko budoucí krize

Kalousek v roce 2008: „V každém případě opakuji, že není třeba se bát. Neexistuje žádný objektivní důvod domnívat se, že se česká ekonomika dostane do krize“. Dnes obviňuje Babišovu vládu, že ignoruje riziko budoucí krize

Dnes opět v halvoidních médiích řeční Miroslav Kalousek, kdysi nejlepší ministr financí nejlepších zaostalých zemí. Kromě něho dostali ocenění mimo jiné Juan Carlos Echeverry z Kolumbie za Latinskou Ameriku, Cesar Purisima z Filipín za Asii, Yousef Hussain Kamal z Kataru za severní Afriku a Blízký východ a Abdoulaye Diop ze Senegalu pro Subsaharskou Afriku… Tedy přenáramně vysoká úroveň tehdejších ministrů financí…

Pornoherče Jando, všeuměle Šídlo a pražská kavárno-co si to dovolujete vůči mistru Gottovi?? Až vy olížete to, co mistr Karel Gott posral tak teprve pak můžete mluvit!!

Pornoherče Jando, všeuměle Šídlo a pražská kavárno-co si to dovolujete vůči mistru Gottovi?? Až vy olížete to, co mistr Karel Gott posral tak teprve pak můžete mluvit!!

Karel Gott údajně zpíval o hovně a byl komunistický kolaborant!! Takto mluví dnešní takzvaná elita naší kulturní scény!!! Mluví tak o člověku, který byl a je na vrcholu už 60 let a zpíval milionům lidí, kteří jej měli a mají rádi. Víte pane Jando a Šídlo-vy nejste odborníci, aby vám příslušelo mistra Gotta hodnotit. Vy jste jen ubohá závistivá pakáž, která se snaží za každou cenu rozeštvávat lidi a je vám z cela lhostejné jaké prostředky užíváte. Víte dobře, že sami nemáte na to, abyste dosáhli takových úspěchů a takové popularity jako mistr Gott a tak jej alespoň špiníte. Vy nemáte ani úctu ke stáří, tu minimální úctu, která 80 ti letému člověku právem náleží. Co vy jste to za dobytek? To vás rodiče zrovna dobře nevychovali!

Loutka Čaputová; Konec rebelů (nejen) na Slovensku

Loutka Čaputová; Konec rebelů (nejen) na Slovensku

Prezidentka Čaputová si zašla na festival Pohoda. Je to takový politický kýč, z kterého jednomu musí být i nevolno. Navíc se tam fotí u podobizen dvou zavražděných mladých lidí, z kterých se stal politický symbol. Chudáci – ani po smrti nemají klid. Vždyť koho by těšilo sloužit fanatikům a politikům, kteří jen posluhují zájmům korporátu?

Poslední domácí zprávy