• Čtvrtek, 21. březen 2019
  • Svátek má Rukojmí Radek

Jan Padych: Okamžik pravdy
Počet návštěv: 393

Jan Padych: Okamžik pravdy

Jan Padych Článek od Jan Padych

 Přesně před padesáti lety… V našem fotbalovém oddílu, v té naší okresní soutěži, mě převedli z žákovského družstva mezi dorostence. Hned v prvním soutěžním zápasu jsem vstřelil tři góly. V první půli jsem skóroval jako levý obránce, kdy jsem vydařenou hlavičkou z čáry velkého čtverce vyrovnal na 1:1.

      O přestávce mě trenér přemístil z obrany do středu útoku a dal jsem ještě dva góly. Vyhráli jsme 4:1. Následovalo několik zápasů, ve kterých jsem vstřelil pokaždé alespoň jeden gól. Tehdy jsme se po několik kol drželi v čele tabulky. Tyto úspěchy, moje vlastní i celého týmu, jsem vnímal s ohromným nadšením. Dával jsem do hry všechno. Využíval jsem své rychlosti ve sprintu a dařilo se mi dobíhat dlouhé přihrávky a často jsem soupeřovým obráncům unikal a padaly  z toho branky. Také jsem míval skvělý výskok a skóroval jsem hlavou. Rychlý běh, výskoky, pády i srážky. Hlavně důraz v soubojích s obránci soupeřů. Na hřišti pro mě nebylo nic tak důležité, jako střílení gólů a výhra. Až jednou…

     Hráli jsme na hřišti místního rivala. S některými kluky toho týmu jsem se dobře znal ze školy a také jsme se občas střetávali při fotbálku na školním hřišti. Tím spíš jsem si usmyslel, že ten zápas musím rozhodnout zrovna já v náš prospěch.

     Někdy v polovině prvního poločasu to bylo ještě 0:0. Tehdy náš pravý křídelník proběhl s míčem podél postranní čáry a nakopnul ho dlouhým obloučkem do pokutového území soupeře, zrovna do míst, kam jsem nabíhal.

     „Je tvůj!“ zařval na mě a já si dal hodně záležet. V rychlém běhu jsem se vší silou odrazil k výskoku. V letu vzduchem jsem sledoval blížící se míč a uvědomoval jsem si, kde je branka. Nic víc jsem nevnímal. A zrovna, když měl míč dopadnout na moji hlavu, přišel náraz, jako bych vrazil do zdi. To brankář, který byl o hlavu vyšší než já a výrazně mohutnější, vyskočil proti mně a svými ohromnými pěstmi v rukavicích udeřil do mé hlavy. Jenomže já hlavou prorazil jeho pěsti a vrchem hlavy ho nabral do čelisti. Zcela bezděky, aniž jsem chtěl. Já ho totiž ani neviděl, že se ke mně blížil. Jak mi potom kamarádi líčili, oba jsme se ve výšce otočili jako vrtule a vyhodilo nás to každého jiným směrem. Jeho k tyči vlastní brány a mně poblíž penaltové značky. Kromě úderů, toho letu vzduchem a pádu na škváru jsem vnímal zděšený řev diváků. Nějakou chvíli se mi temnělo a jiskřilo před očima, pištělo mi v uších, cítil jsem nejen bolest hlavy. Avšak brzy jsem se otřepal. Jenom jsem chvíli seděl a ohmatával jsem se, jestli jsem celý. Spoluhráči se ke mně seběhli, a když viděli, že jsem v pořádku, plácli mě po zádech či po rameni a odcházeli na své pozice.

     S tím brankářem to bylo horší. Ale ne až tak, jak jsem se v té chvíli obával. Hned byli u něho dva místní zdravotníci a on dost dlouho ležel a držel se za tvář, hlavně se chytal z boku za čelist. Po nějakých deseti minutách ho odvedli k lavičkám, kde si sedl a sledoval zbytek zápasu. Takže kosti vydržely ten těžký   náraz. Nejenom ty moje, ale i ty jeho.

     Zápas jsem dohrál do konce, třebaže mi nebylo dvakrát nejlépe. Napřed jsem se trochu motal, ale přešlo to. Nicméně jsem tehdy nedal žádný gól. Bylo to po dlouhé době. Později jsem jich nastřílel habaděj. Avšak ten okamžik, co naštěstí nedopadl nejhůř, ale spíše jenom něco podstatného naznačil, jsem vždycky potom vnímal, aniž jsem kdovíjak chtěl. Po celých dalších pět roků, kdy jsem hrál fotbal závodně, jsem se už nikdy od té příhody nevrhl do neznáma tak střemhlav, bezhlavě a slepě. Vždy mě něco zadrželo. Opravdu naštěstí.

Jan Padych
Po absolvování střední ekonomické školy pracoval v obchodních organizacích v kontrolních a řídících funkcích na krajské i podnikové úrovni. V porevolučních letech působil převážně v pojišťovnictví, v letech 1994-1995 také jako jazykový redaktor v knižním nakladatelstvích Optys v Opavě. Od r. 2006 pracoval v bezpečnostních agenturách. Nyní ve starobní penzi.

Diskuze

Váš komentář

Přihlásit se

Přihlásit se nebo registrujte pro přídávání příspěvků

 

Žadný rukojmí ještě nediskutoval

Zničit v My - Lai „vše co chodí, plazí se anebo roste“; mise “Search and Destroy” (vyhledej a znič). Zabito 534 starců, žen a dětí; poručík Calley byl odsouzen na doživotí, poté ho Nixon omilostnil

Zničit v My - Lai „vše co chodí, plazí se anebo roste“; mise “Search and Destroy” (vyhledej a znič). Zabito 534 starců, žen a dětí; poručík Calley byl odsouzen na doživotí, poté ho Nixon omilostnil

Časně ráno 16. března 1968 vkročili američtí vojáci při běžné kontrolní hlídce do vesnice My -Lai. Jedním z důvodů tohoto krvavého řádění mělo být zabití seržanta US Army Georga Cocksa v okolí vesnice My – Lai, ležící v Jižním Vietnamu v provincii Son My. Vojáci pod velením poručíka Williama Calleyho, vstoupili do vesnice a začalo zabíjení.

V USA získal Tomáš Etzler Cenu Emmy, zatímco jeho matku s Alzheimerovu chorobou, jež bývala sboristkou Státní opery v Ostravě, museli hledat po celé Ostravě; napsal mě: „Prekrocil jste hranici Olsere. Jste dobytek. A snad Vas potkam…“

V USA získal Tomáš Etzler Cenu Emmy, zatímco jeho matku s Alzheimerovu chorobou, jež bývala sboristkou Státní opery v Ostravě, museli hledat po celém městě; napsal mě: „Prekrocil jste hranici Olsere. Jste dobytek. A snad Vas potkam…“

Přišel mi v prosinci 2011 pozdrav z Číny. Nic divného, právě jsme se z Číny vrátili, a abychom měli památku, poslali jsme si z Říše středu pohled sami sobě. Nepřišel však onen pohled s Bitvou od Lipan od Marolda, ale e-mail...

BAJKA O BOŽÍM SOUDU

BAJKA O BOŽÍM SOUDU

 Když hříchy Člověka dospěly k vrcholu, předstoupila před Boha Matka Země. Předala vládci Všehomíra soupis všech činů, kterými Člověk ohrozil její samotnou existenci. Jména vymizelých druhů rostlin, zvířat, ptáků byla zapsána černě. Stejně tak byla černí zamazána veškerá vodstva, pramínky počínaje a oceány konče.

Jan Padych: Nikomu to neříkej!

Jan Padych: Nikomu to neříkej!

Každý člověk, kterého jsme kdy znali, se nám s odstupem času jeví jako příběh, ať si to připouštíme, nebo ne. Vždy podle toho, co všechno o něm víme. Ten Zdeňkův příběh je pro mě spojený s vlaky. Jiný ani nemůže být. Zdeňka jsem znal od malička. Vyrůstali jsme spolu v Havířově, chodili jsme do stejné třídy základní školy a pak jsme se potkali na vojně a nakonec na chodníku v centru Ostravy. To naše poslední setkání proběhlo v roce, kdy jsme oba slavili padesátku, já o něco dřív, na konci zimy, on uprostřed léta. Ale raději začnu od samého začátku.

Poslední domácí zprávy