• Čtvrtek, 21. březen 2019
  • Svátek má Rukojmí Radek

Jan Padych: Jánošík
Počet návštěv: 425

Jan Padych: Jánošík

Jan Padych Článek od Jan Padych

 Připomínám si jedno léto skoro před šedesáti lety. Tehdy jsem přestal chodit do školky a čekal mě nástup do první třídy. Na našem dvorku v Havířově u kina Radost nás, dětí ve stejném věku a jen o pár let starších, bylo poměrně mnoho a ne vždy se dařilo zahánět nudu. Zejména u těch, kteří své prázdniny zrovna netrávili někde jinde. Mnohé se v tom směru změnilo, když v parku za naším dvorkem se zčistajasna objevil hlídač, kterého okamžitě všichni začali přezdívat Jánošík.

     Byl to starší štíhlý muž s ostrými rysy tváře, a především  nosíval svůj typický širák, který nikdy nesundával, a také dřevěnou valašku, o kterou se však málokdy při chůzi opíral, ale většinou ji nosil tak, jako se nosí zbraň. Takže pro nás všechny to byl Jánošík jako vyšitý.

     Svoji letní kariéru hlídače parku začal pěkně zostra, když se rozeřval pronikavým hlasem po děckách, co si krátily cestu přes trávník. Také chytil jakéhosi drzého uličníka, který nejenom běhal po trávě, ale také na něho cosi vykřikoval. Drzouna přivedl domů k rodičům s výstrahou, že příště to bude pokuta.

     Tou přísností si Jánošík nikoho z místních obyvatel nezískal, spíše naopak. Zato si docela rozuměl s uklízečkou, která na našem dvorku sbírala smetí a zametala cestu. Byla zhruba stejného věku jako on. Také ona nesnášela, když děcka běhala po trávníku, a proto často vřískala, jak jen mohla.

     My, co jsme byli ještě malí, jsme z Jánošíka měli hrozný respekt. Což se ovšem nedalo říct o těch starších, co kdykoliv dokázali Jánošíkovi utéct, když se za nimi rozběhl. Takže jsme všechno sledovali z uctivé dálky a spíše jsme si o tom povídali. Často bylo vidět, jak do dvora průchozím tunelem vběhla skupina děcek, hlavně kluků, ale našly se mezi nimi i holky, a za nimi se rozléhalo  Jánošíkovo láteření. Někdy se Jánošík v tunelu ukázal, výhrůžně přitom mával valaškou, avšak do dvora nikdy nevběhl. A když přece jenom sem tam do dvora vstoupil, nikoho si nevšímal, jenom prošel přes dvůr a pak se zase vrátil do parku a už to byl zase ten hrozný hlídač.

     Kterýsi ze starších kluků přišel na to, že Jánošík nesnáší hvízdání, které ho přivádí k zuřivosti. Objevily se domněnky, že to má jako následek z války. Nikdo však nevěděl nic přesného, prakticky nikdo o něm nic nevěděl. Hvízdání se projevilo naprosto spolehlivě. Stačilo zahvízdat nebo jakkoliv zapískat a Jánošík byl vzteky bez sebe.

     Mezi námi, nejmenšími, se začalo mluvit o tom, že Jánošíci kradou děti, odnášejí si je do hor a dělají z nich mladé Jánošíky, kteří jsou stejně zlí jako ti staří. Přidaly se ještě další domněnky, ale nejvíc jsme se báli toho, že nás Jánošík ukrade a odnese do hor.

     V době, když takovýchto podobných zvěstí o Jánošíkovi přibývalo, setkal jsem se s ním v cukrárně. Zrovna když jsem měl přijít na řadu a chtěl jsem si koupit nějakou sladkost, postavil se za mě. Já byl tak vyděšený, že jsem ani nevěděl, co mám dělat. Prodavačka se mě vyptávala, co si chci koupit a já trnul hrůzou. A tehdy se Jánošík s tím svým širákem na hlavě ke mně sklonil a já viděl zblízka jeho laskavé oči a vlídnou tvář, což mě překvapilo. Chlapečku, mě se nemusíš bát, pronesl s úsměvem a pohladil mě po vlasech. Docela jsem se uklidnil, koupil jsem si něco sladkého a na odchodu jsem se ještě ohlédl. Přátelsky na mě zamával a já vyšel ven.

     Po této situaci jsem si hodně přál, abych už nikdy neviděl Jánošíkův hněv. Což se mi splnilo. Já už ho totiž neviděl vůbec. Ani tehdy, ani kdykoliv jindy. Náhle se místo něho v parku objevil jiný hlídač. Ten nenosil na hlavě širák, ale kšiltovku. A na očích brýle se silnými zvětšovacími skly, které se jevily jako neustále zamlžené. Běhal rychleji než Jánošík. Ale dlouho v našem parku nevydržel. Hned poté, co dopadl jednoho uličníka, který mu nedokázal utéci, přestože kličkoval jako zajíc, a rodiče pak svému synáčkovi domluvili docela rázně, odsloužil si ten hlídač v našem parku ještě jednu jedinou směnu. Byl nádherný letní den a hic skoro k zalknutí. Hlídač seděl na lavičce u pískoviště, sezul si sandály a sundal i ponožky. Děckám to samozřejmě neušlo. Z patřičné dálky na něho pokřikovaly, ať si zakryje ty svoje tvarůžky, že jsou cítit až ve dvoře. Hlídač vztekle vyběhl bosý, ale na štěrku ho to zastavilo, nějak to moc píchalo a řezalo. Takže se vrátil k lavičce, u které nechal sandály a ponožky, přitom on sám šel po trávě. Než se obul, děcka proběhla tunelem na dvůr. On pak u zdi číhal, až se znovu objeví v tunelu, ale ti uličníci obešli kino a pak shora z terasy se mu vysmáli. Rozběhl se k nim a chtěl přelézt zamčenou bránu, ale zřejmě nějak špatně došlápl. Odkulhal pryč a už ho tam nikdo neviděl. Vlastně už v tom parku nikdy žádný další hlídač nebyl, pokud si vzpomínám.

     Zato se o trávníky v parku začala zajímat ta stará paní uklízečka, co si předtím tak rozuměla s Jánošíkem. Několika děckám slíbila korunu za každý lístek se jménem provinilce, který si dovolil běhat po trávníku. Ale dopadlo to úplně jinak, než mínila. Nějací podnikaví chytráci, co se sotva naučili psát, prý ve vchodech jen tak náhodně opisovali jména ze zvonků a schránek a té uklízečce předávali pak lístečky, za které jim platila. Takže si za takto vydělané korunky chodili do cukrárny kupovat lízátka, turecké medy a bonbony do kornoutků. Sama se tak dostala do maléru, když na národním výboru oznámila bezdětnou rodinu a pak i děti, které v té době byly s rodiči na dovolené hodně daleko od Havířova. Uklízečka se pak už přestala zajímat o trávníky a dělala si jenom svůj úklid ve dvoře. Brzy se rozkřiklo, že trávníky nikdo nehlídá. To pak už každého přestalo bavit po nich běhat. Už o nic nešlo, začala být nuda.

     Když jsem kdykoliv po dlouhých desetiletích zavítal do Havířova, kolikrát mě to táhlo podívat se do těch míst, kde jsem jako dítě vyrůstal. Nahlédnout do dvorku u kina Radost i do toho parku, kde jsem si nejednou připomněl právě Jánošíka s širákem na hlavě a dřevěnou valaškou v ruce, kterou nosil jako zbraň.

     V mých vzpomínkách má Jánošík dvě podoby. Dvě tváře. Tu zlostnou, přímo zuřivou a strašlivou. Na druhé straně ale také si ho pamatuji z té cukrárny, když jsem ho viděl naposledy, To se mi představil jako velice vlídný a laskavý. Vlastně bych si ho dokázal představit jako velmi hodného starého muže a ne jinak. Kdyby ovšem nedělal hlídače v tom našem parku.        

Jan Padych
Po absolvování střední ekonomické školy pracoval v obchodních organizacích v kontrolních a řídících funkcích na krajské i podnikové úrovni. V porevolučních letech působil převážně v pojišťovnictví, v letech 1994-1995 také jako jazykový redaktor v knižním nakladatelstvích Optys v Opavě. Od r. 2006 pracoval v bezpečnostních agenturách. Nyní ve starobní penzi.

Diskuze

Váš komentář

Přihlásit se

Přihlásit se nebo registrujte pro přídávání příspěvků

 

Žadný rukojmí ještě nediskutoval

Zničit v My - Lai „vše co chodí, plazí se anebo roste“; mise “Search and Destroy” (vyhledej a znič). Zabito 534 starců, žen a dětí; poručík Calley byl odsouzen na doživotí, poté ho Nixon omilostnil

Zničit v My - Lai „vše co chodí, plazí se anebo roste“; mise “Search and Destroy” (vyhledej a znič). Zabito 534 starců, žen a dětí; poručík Calley byl odsouzen na doživotí, poté ho Nixon omilostnil

Časně ráno 16. března 1968 vkročili američtí vojáci při běžné kontrolní hlídce do vesnice My -Lai. Jedním z důvodů tohoto krvavého řádění mělo být zabití seržanta US Army Georga Cocksa v okolí vesnice My – Lai, ležící v Jižním Vietnamu v provincii Son My. Vojáci pod velením poručíka Williama Calleyho, vstoupili do vesnice a začalo zabíjení.

V USA získal Tomáš Etzler Cenu Emmy, zatímco jeho matku s Alzheimerovu chorobou, jež bývala sboristkou Státní opery v Ostravě, museli hledat po celé Ostravě; napsal mě: „Prekrocil jste hranici Olsere. Jste dobytek. A snad Vas potkam…“

V USA získal Tomáš Etzler Cenu Emmy, zatímco jeho matku s Alzheimerovu chorobou, jež bývala sboristkou Státní opery v Ostravě, museli hledat po celém městě; napsal mě: „Prekrocil jste hranici Olsere. Jste dobytek. A snad Vas potkam…“

Přišel mi v prosinci 2011 pozdrav z Číny. Nic divného, právě jsme se z Číny vrátili, a abychom měli památku, poslali jsme si z Říše středu pohled sami sobě. Nepřišel však onen pohled s Bitvou od Lipan od Marolda, ale e-mail...

BAJKA O BOŽÍM SOUDU

BAJKA O BOŽÍM SOUDU

 Když hříchy Člověka dospěly k vrcholu, předstoupila před Boha Matka Země. Předala vládci Všehomíra soupis všech činů, kterými Člověk ohrozil její samotnou existenci. Jména vymizelých druhů rostlin, zvířat, ptáků byla zapsána černě. Stejně tak byla černí zamazána veškerá vodstva, pramínky počínaje a oceány konče.

Jan Padych: Nikomu to neříkej!

Jan Padych: Nikomu to neříkej!

Každý člověk, kterého jsme kdy znali, se nám s odstupem času jeví jako příběh, ať si to připouštíme, nebo ne. Vždy podle toho, co všechno o něm víme. Ten Zdeňkův příběh je pro mě spojený s vlaky. Jiný ani nemůže být. Zdeňka jsem znal od malička. Vyrůstali jsme spolu v Havířově, chodili jsme do stejné třídy základní školy a pak jsme se potkali na vojně a nakonec na chodníku v centru Ostravy. To naše poslední setkání proběhlo v roce, kdy jsme oba slavili padesátku, já o něco dřív, na konci zimy, on uprostřed léta. Ale raději začnu od samého začátku.

Poslední domácí zprávy