• Úterý, 12. listopad 2019
  • Svátek má Rukojmí Benedikt

Jan Padych: Byznys a takové ty jemnosti
Počet návštěv: 1217

Jan Padych: Byznys a takové ty jemnosti

Jan Padych Článek od Jan Padych

 Před čtyřiadvaceti lety, šestý rok po sametové revoluci. Kdekdo zkoušel podnikat v rámci svých možností. Někomu to šlo, někomu vůbec. Ani já jsem nezůstal stranou a také jsem přiložil ruku k dílu. A to nejednou. Nicméně zrovna tento příběh by jako rada pro začínající podnikatele zcela určitě neobstál.

     Zrovna jsem přišel o místo v redakci nakladatelství, a jak to tak bývá, že člověk v takových chvílích zvažuje, co dál, nejraději u skleničky a mezi lidmi, od nichž se dá očekávat nějaká inspirace. Tímto ideálním místem byl pro mě bar poblíž Kuřího rynku. Scházeli se tam lidé ze všelijakých redakcí, malíři, hudebníci a mnoho dalších, kteří si tam oblíbili tu nezaměnitelnou atmosféru. K nim patřil i Jaromír, měl o pár let víc než já, bývalý náměstek strojírenského podniku. Zrovna přišel o místo při reorganizaci a snižování počtu pracovníků. A také přemítal, co dál.

     V tom baru tehdy pracovaly dvě barmanky, obě sestry, obě velmi pohledné. Ta o něco málo starší se náhle provdala a zůstala tam její sestra, vždy velmi příjemná a usměvavá. Když měla chvíli čas, ráda si s námi povídala, s Jaromírem o něco víc, než se mnou. Nicméně to mi až tak nevadilo, docela jsem obdivoval jeho dar výmluvnosti a rád jsem naslouchal, když způsobem sobě vlastním líčil všelijaké situace, které sám prožil, anebo se o nich někde doslechl. A když jsme tak jednou seděli vedle sebe na vysokých barových stoličkách a hezká barmanka se zrovna věnovala někomu jinému, dali jsme se spolu do řeči. A zjistili jsme, že jsme na tom zrovna stejně, oba bez práce a prozatím bez představ, co dál. Tehdy Jaromír zvedl z podlahy svůj kožený kufřík, otevřel ho a na barový pult přede mne vyložil složku s doklady a obrázky všelijakých typů saun, vhodných do budov, ale i do rodinných domů a do bytů. Z dopisu, který měl přeložený z němčiny, mi přečetl návrhy svého kamaráda z Bonnu, aby za velmi slušné provize sjednával prodej saun a všeho, co s nimi souvisí. Toho dne jsme se té krásné barmance už příliš nevěnovali, zato jsme připíjeli na zdar našeho společného podnikání. A spřádali jsme opravdu velké plány.  

     Následujícího dne jsme se sešli před polednem v našem oblíbeném baru. V té naší základně. Oba jsme se řádně ohákli, aby bylo znát, že své misi

přikládáme patřičný význam. Obleky, kravaty, kufříky, decentně zastřižené kníry… Když jsme z baru vycházeli, kdosi z našich velmi dobrých známých za námi zavolal: „Kampak vyrážíte, vy dva staří oblbováci?“ A my s Jaromírem jsme se na sebe jen podívali. Nehodlali jsme vysvětlovat nějakým opilcům, v jakém byznysu to my dva rozjíždíme.

     Jaromír neponechal nic náhodě. Předem si telefonicky vyžádal schůzky ve dvou větších firmách. A tak začalo naše společné podnikání.

     Hned v první firmě, která sídlila v Mariánských horách, kde nám hned uvařili kafe a nabídli minerálky a keksy, Jaromír předvedl, kromě svého úžasného daru výmluvnosti, že si své německé prospekty předem nejenom pročetl, ale také podrobně prostudoval. Takže působil velmi znalecky a seriózně. Obzvlášť, když velmi kultivovaně líčil všelijaké zdravotní vlivy na tělo mužské, především ale ženské. A k tomu dodal ještě něco až o neskutečných požitcích z takovýchto procedur. Občas jsem se pohotově vmísil do jeho výkladu, takže naslouchající mohli mít dojem, že saunu beru, ne-li každý den, tak aspoň párkrát do týdne, zatímco po pravdě jsem v sauně byl kdysi před dvaceti podzimy, a to ještě spíš náhodou, když mě tam zatáhli kamarádi, aniž jsem chtěl.

     No ale čím Jaromír nejvíc zaujal především nádhernou asistentku majitele firmy, bylo, když při svém výkladu o skvělém působení sauny na ženské tělo, se na ni upřeně zahleděl a pronesl: „Madam, to jsou takové ty jemnosti, víte...“ A na té krásné paní bylo znát, že ji to značně rozrušilo. A jevila se tak i při našem odchodu, když jsme jí oba, napřed Jaromír, potom i já, galantně políbili hebkou ručku s několika zlatými prstýnky a cinkajícími kroužky na zápěstí. To jsme si byli jistí, že tato paní na nás určitě nezapomene a naše nabídka je tudíž v dobrých rukou.

     Obdobně jsme pochodili v další větší firmě, kde nás také už čekali po Jaromírově telefonátu. I ve dvou menších, kde jsme jim prostě jen zaklepali na dveře a oni si pro nás udělali čas. Až jsme se divili, jaké měli všude hezké asistentky, což jsme ani nečekali. Také jim jsme především věnovali své výklady o prospěšnosti saun. A Jaromír je všechny obzvlášť zaujal tím svým: „Madam, to jsou takové ty jemnosti, víte…“ Všechny je to náležitě rozrušilo. A se všemi jsme se rozloučili políbením ručky. Ty dámy byly z toho naměkko. Zato na jejich šéfech, kteří prakticky všechno jen sledovali, jsme většinou žádné kdovíjaké nadšení nepozorovali. Nicméně atmosféra se všude jevila jako velmi příznivá. A to nás dva s Jaromírem docela naladilo.

     Ten první den jsme náležitě oslavili. Kde jinde, než v našem oblíbeném baru, v naší základně. Při vínečku jsme spřádali další plány. Obzvlášť jsme zdůrazňovali stále dokola, že v obchodní činnosti přece nejde a nemůže jít jen o samotnou komerci, ale je tady i ta druhá stránka, ta společenská, která je velmi důležitá. Těch nápadů, co přicházely! Tak se stalo, že toho večera jsme to s naší poradou poněkud protáhli. Na druhý den dopoledne jsem pak na Jaromíra čekal v Hrabůvce u rondelu a on na mě v centru Ostravy v naší základně. Oba jsme totiž zapomněli, co jsme si dohodli úplně naposledy, někdy před půlnocí. No nic, ten den jsme pro naše podnikání takříkajíc úplně celý odpískali a zase to byly skleničky vína, jedna za druhou.

    Za dva následující dny jsme navštívili ještě několik firem a skoro všude s námi společně se svým šéfem jednala nějaká pohledná paní, většinou šlo o asistentky. My už věděli jak na to, dobře si vědomi naší nepsané zásady, že obchodní činnost obsahuje nejenom komerční stránku, nýbrž i společenskou. Takže jsme pokračovali ve stejném duchu a většinou to bylo i s tím Jaromírovým úspěšným: „Madam, to jsou takové ty jemnosti, víte…“, což, jak se ukazovalo v těch souvislostech, působilo přímo zázračně, a svoji návštěvu jsme pak většinou završili závěrečným políbení ručky pohledné dámě, která z nás byla úplně naměkko.      

     V pátek před víkendem jsme všechno dopodrobna probírali v naší základně až do noci. Domýšleli jsme, jak naši metodu ještě vylepšit. Ovšem na příští týden jsme měli v plánu především obejít ty samé firmy, kde jsme zanechali své nabídky. Plně ve smyslu odvěké zásady: jak kdo zaseje, tak také sklidí.                       

      V pondělí dopoledne nás čekalo hned první překvapení. V té větší firmě v Mariánských horách, kterou jsme v minulém týdnu navštívili jako první, jsme nezastihli ani majitele firmy a také ani jeho půvabnou asistentku. Jak nám tam sdělili, ovšem kromě striktního odmítnutí naší nabídky, tak majitel firmy se svojí asistentkou spolu, velmi náhle a k překvapení všech spolupracovníků, uzavřeli sňatek a spěšně odjeli na svatební cestu, kterou neměli předem v plánu. Obě pracovnice, jedna starší a druhá docela mladá, se na nás usmívaly s jakýmsi potutelným smíchem, jako bychom snad to jejich překvapení zapříčinili my dva s Jaromírem.

     Ani jinde jsme neuspěli o nic lépe. Ty hezké asistentky se k nám tentokrát chovaly velmi odměřeně, chladně a cize. Vůbec nám nepřipadaly tak příjemné a rozněžnělé jako předtím. A ti šéfové s námi už také nehodlali ztrácet čas. O saunách nechtěli slyšet ani slovo, ani o žádných skvělých vlivech na zdraví. Nikde nám ani kávu neuvařili, nenabídli ani minerálku, ba ani obyčejnou vodu bez bublinek. Všude nás čekalo velmi rázné odmítnutí nabídky a pokaždé jsme se vmžiku ocitli venku na chodníku.

     To zapíjení bylo ale přesto veselé. A měli jsme co probírat. Dokonce jsme se chvílemi až řezali smíchy, když jsme připomínali některé drobné epizodky a detaily z naší mise a spojovali souvislosti.

     Naše podnikání tedy skončilo ještě dříve, než vůbec pořádně začalo. Ale dodnes se usmívám, když si vzpomenu, jak jsme spolu s Jaromírem nabízeli sauny, líčili skvělé vlivy na zdraví lidského těla, přitom jsme hleděli do krásných tváří dam a sledovali, jak se výrazy jejich tváří proměňují, hlavně když Jaromír spustil svoji zázračnou formulku, a pak jsme těm rozněžnělým paním při odchodu galantně líbali jejich pěstěné ručky. Takže ti šéfové naše působení bezpochyby pochopili tak, že jsme přímo, před jejich očima a docela zdařile, vyjeli po jejich asistentkách, družkách, snoubenkách či manželkách. Ani jsme neměli tušení, co všechno se tam po našem odchodu odehrávalo. Každopádně jsme po sobě zanechali jakýsi rozruch, někde větší, jinde menší.

     To naše podnikání jsme ukončili na místě a bez průtahů.  Jaromír celou záležitost zhodnotil výrokem, hodným bývalého náměstka strojírenského podniku: „Naše záměry a plány vzhledem k očekávaným hospodářským výsledkům jsme nenaplnili. Zde jsme zaznamenali katastrofální neúspěch, když jsme nevydělali ani na své náklady. Zato jako pozitivní lze vidět naše výrazné působení po stránce společenské.“

     Shrnuto stručně a jasně. K tomu opravdu nebylo co dodat.

     Hlavně k těm našim úspěchům veskrze společenským…

Jan Padych
Po absolvování střední ekonomické školy pracoval v obchodních organizacích v kontrolních a řídících funkcích na krajské i podnikové úrovni. V porevolučních letech působil převážně v pojišťovnictví, v letech 1994-1995 také jako jazykový redaktor v knižním nakladatelstvích Optys v Opavě. Od r. 2006 pracoval v bezpečnostních agenturách. Nyní ve starobní penzi.

Diskuze

Váš komentář

Přihlásit se

Přihlásit se nebo registrujte pro přídávání příspěvků

 

Žadný rukojmí ještě nediskutoval

Před sedmasedmdesáti roky vrcholila bitva 2.sv. války v pevnosti a přístavu TOBRUK, městu v severovýchodní části Libye poblíž hranic s Egyptem, obklíčeném Rommelovými Africa Korps. Říjen a listopad 1942 byly rozhodující

Před sedmasedmdesáti roky vrcholila bitva 2.sv. války v pevnosti a přístavu TOBRUK, městu v severovýchodní části Libye poblíž hranic s Egyptem, obklíčeném Rommelovými Africa Korps. Říjen a listopad 1942 byly rozhodující

Více o tom věděl Pravoslav Petrák, jeho strýc Pravoslav Řídký byl přímým účastníkem bojů.  Následující úryvky jsou z jeho deníku. Narodil se 9. května 1907 v Moravské Ostravě jako syn Jakuba Řídkého a jeho manželky Františky Řídké - Kubicové. Jeho otec byl nadporučík ruských legií, vyučený mistr kovotepec.  Pravoslav v letech 1918-1925 studoval na ostravské české reálce a 23. 6.1925 maturoval s vyznamenáním.

Proč je pro premiéra Andreje Babiše podezřelá bytost Martin Roman, „symbol korupční doby“ a v byznysové komunitě jeden z hlavních terčů, na které premiér v minulosti tolik s chutí střílel

Proč je pro premiéra Andreje Babiše podezřelá bytost Martin Roman, „symbol korupční doby“ a v byznysové komunitě jeden z hlavních terčů, na které premiér v minulosti tolik s chutí střílel

Martin Roman (50) je i dnes v byznysu vnímán jako kontroverzní muž, a to je možná ještě milosrdné označení pro to, jak se o něm po Praze v některých kruzích mluví. Pro Andreje Babiše je něčím jako Voldemort pro Harryho Pottera. Jeho jméno se raději nevyslovuje.

Uplynulo třicet roků od chvíle, kdy se německý národ sjednotil a první východní Němci už měsíc předtím ve svých trabantech projížděli z Maďarska do Rakouska a zpátky do SRN.

Uplynulo třicet roků od chvíle, kdy se německý národ sjednotil a první východní Němci už měsíc předtím ve svých trabantech projížděli z Maďarska do Rakouska a zpátky do SRN.

„Přišli jsme k vám, abychom vám sdělili, že dnes budete moci vycestovat.“ Těmito slovy ohlásil tehdejší spolkový ministr zahraničí Hans-Dietrich Genscher 30. září 1989 z balkonu Lobkovického paláce, že bude více než 4 000 uprchlíkům z NDR umožněno vycestovat za svobodou do SRN; v listopadu pak byla zbořena Berlínská zeď.

Dnes začnu zvesela o zákazu kouření cigaret, byť konec už k smíchu nebude; polovina dětí ve věku do jednoho roku, jež zemřely na syndrom náhlého úmrtí, doplatily na to, že jejich matky v jiném stavu kouřily

Dnes začnu zvesela o zákazu kouření cigaret, byť konec už k smíchu nebude; polovina dětí ve věku do jednoho roku, jež zemřely na syndrom náhlého úmrtí, doplatily na to, že jejich matky v jiném stavu kouřily

Začnu zvesela anekdotou: Slepý zajíc skáče po lese a stoupne na hada. Zajíc: ”Promiňte, neviděl jsem Vás, jsem slepý” Had: “I Vy promiňte, také jsem slepý a neuhnul jsem. A co jste za zvíře?” Zajíc: “Nevím, nikdy jsem se neviděl. Osahejte mne a povězte jaký jsem.” Had se otočí okolo zajíce a povídá: “Máte jemný kožich, velké uši a malý čumák. Vy jste zajíc.” Zajíc se zaraduje. Pak osahá hada a povídá: “Jste tvrdý, studený, slizký a nemáte koule ani páteř… Vy musíte být Kalousek…”

 

Poslední domácí zprávy