• Čtvrtek, 21. březen 2019
  • Svátek má Rukojmí Radek

Jan Padych: Otcova zahrada - (úryvek z románu „Bouře ve sklenici piva
Počet návštěv: 258

Jan Padych: Otcova zahrada - (úryvek z románu „Bouře ve sklenici piva")

Jan Padych Článek od Jan Padych

Přemýšlel, jestli by měl jet ještě dále tím směrem. Odtud, sice nějaký ten kilák, ale skoro na dohled, je kopec s kostelem a na svahu zahrádkářská kolonie. Otec si tam kdysi založil zahrádku, Pavel ji po něm pak převzal. V tom kostele měl svatbu s Naďkou, pokřtili tam Honzíka. Na hřbitově je hrobka, v níž stojí urny jeho otce a staršího bráchy.

Ta zahrádka ve svahu ležela proti jihu, celá obrostlá mohutnými keři, hlavně rybízem, černým a červeným i žlutým, a když bylo všechno v květech, pak se nad zelenými hradbami keřů tyčily jenom koruny jabloní a třešní, ale i střecha s dřevěnými stěnami chatky. Když se člověk položil do trávy a ohlížel se kolem, cítil se jako ve svém lese.

Na horním schůdku verandy hrozně rád sedával otec, hlavně v létě, jakmile na zahrádce před večerem skončil s pracemi. Popíjel pivo z láhve, hleděl do dálky na obzor a bylo vidět, jak nechává únavu, aby ho zvolna celého ovládala. Pavlovi připadalo děsně stupidní takhle sedět, pít pivo, zírat na nebe a nechávat se ofukovat větrem.

     Ale když pak otec zemřel a on po něm převzal zahradu se vším, co tam bylo, sám pak sedával na tom samém horním schůdku verandy, popíjel pivíčko z láhve, zíral na rudnoucí červánky a nechával se ovívat vlahým větříkem. Vždycky mu při tom bylo ohromně fajn. Vždyť to bylo to nejpříhodnější místo k tomu, aby si zde člověk po té lopotě hezky sedl a užil si tu svoji rozmáhající se únavu.

(úryvek z románu „Bouře ve sklenici piva")

Jan Padych
Po absolvování střední ekonomické školy pracoval v obchodních organizacích v kontrolních a řídících funkcích na krajské i podnikové úrovni. V porevolučních letech působil převážně v pojišťovnictví, v letech 1994-1995 také jako jazykový redaktor v knižním nakladatelstvích Optys v Opavě. Od r. 2006 pracoval v bezpečnostních agenturách. Nyní ve starobní penzi.

Diskuze

Váš komentář

Přihlásit se

Přihlásit se nebo registrujte pro přídávání příspěvků

 

Žadný rukojmí ještě nediskutoval

Zničit v My - Lai „vše co chodí, plazí se anebo roste“; mise “Search and Destroy” (vyhledej a znič). Zabito 534 starců, žen a dětí; poručík Calley byl odsouzen na doživotí, poté ho Nixon omilostnil

Zničit v My - Lai „vše co chodí, plazí se anebo roste“; mise “Search and Destroy” (vyhledej a znič). Zabito 534 starců, žen a dětí; poručík Calley byl odsouzen na doživotí, poté ho Nixon omilostnil

Časně ráno 16. března 1968 vkročili američtí vojáci při běžné kontrolní hlídce do vesnice My -Lai. Jedním z důvodů tohoto krvavého řádění mělo být zabití seržanta US Army Georga Cocksa v okolí vesnice My – Lai, ležící v Jižním Vietnamu v provincii Son My. Vojáci pod velením poručíka Williama Calleyho, vstoupili do vesnice a začalo zabíjení.

V USA získal Tomáš Etzler Cenu Emmy, zatímco jeho matku s Alzheimerovu chorobou, jež bývala sboristkou Státní opery v Ostravě, museli hledat po celé Ostravě; napsal mě: „Prekrocil jste hranici Olsere. Jste dobytek. A snad Vas potkam…“

V USA získal Tomáš Etzler Cenu Emmy, zatímco jeho matku s Alzheimerovu chorobou, jež bývala sboristkou Státní opery v Ostravě, museli hledat po celém městě; napsal mě: „Prekrocil jste hranici Olsere. Jste dobytek. A snad Vas potkam…“

Přišel mi v prosinci 2011 pozdrav z Číny. Nic divného, právě jsme se z Číny vrátili, a abychom měli památku, poslali jsme si z Říše středu pohled sami sobě. Nepřišel však onen pohled s Bitvou od Lipan od Marolda, ale e-mail...

BAJKA O BOŽÍM SOUDU

BAJKA O BOŽÍM SOUDU

 Když hříchy Člověka dospěly k vrcholu, předstoupila před Boha Matka Země. Předala vládci Všehomíra soupis všech činů, kterými Člověk ohrozil její samotnou existenci. Jména vymizelých druhů rostlin, zvířat, ptáků byla zapsána černě. Stejně tak byla černí zamazána veškerá vodstva, pramínky počínaje a oceány konče.

Jan Padych: Nikomu to neříkej!

Jan Padych: Nikomu to neříkej!

Každý člověk, kterého jsme kdy znali, se nám s odstupem času jeví jako příběh, ať si to připouštíme, nebo ne. Vždy podle toho, co všechno o něm víme. Ten Zdeňkův příběh je pro mě spojený s vlaky. Jiný ani nemůže být. Zdeňka jsem znal od malička. Vyrůstali jsme spolu v Havířově, chodili jsme do stejné třídy základní školy a pak jsme se potkali na vojně a nakonec na chodníku v centru Ostravy. To naše poslední setkání proběhlo v roce, kdy jsme oba slavili padesátku, já o něco dřív, na konci zimy, on uprostřed léta. Ale raději začnu od samého začátku.

Poslední domácí zprávy