• Čtvrtek, 21. březen 2019
  • Svátek má Rukojmí Radek

Jan Padych: Duchovní mistři (úryvek z románu „Bouře ve sklenici piva“)
Počet návštěv: 243

Jan Padych: Duchovní mistři (úryvek z románu „Bouře ve sklenici piva“)

Jan Padych Článek od Jan Padych

Igor jezdil kamsi za Svitavy, kde v chaloupce u lesa prováděl své experimenty a bádání jeho mistr, který si nechal říkat Krakonoš z Vysočiny. A pohádkovému Krakonošovi se opravdu podobal ten už hodně starý muž, šedivý, s dlouhým plnovousem, chodíval ve splývavém plášti a v klobouku, kouřil dlouhou zahnutou fajfku a v chůzi se opíral o vyřezávanou hůl.

To od něho jsou knihy i ty všelijaké hromady strojopisných samizdatů na tenkém průklepovém papíře, které si Igor koupil z pozůstalosti svého mistra za peníze ze svého podnikání a uchovával je jako vzácný poklad v kartónových krabicích od dovozových prezervativů. O jeho experimentech mluvil s nadšením, ale někdy i s obavami. Když se prý ten Krakonoš pustil do svého bádání, zavřel se na týden či dva ve své chaloupce, nikoho nechtěl znát a všechny vyháněl křikem a házením klacků, přitom chodil pořád v jednom pyžamu, měl je celé od potu a kdo ví, od čeho ještě, ani se prý neumýval a smrděl jako nějaký zvířecí samec.

Když se soustředil, nedbal na okolní svět. Jakmile pak všechno, na co přišel a co objevil, už jenom vyťukával na psacím stroji, to už byl zase normální, přívětivý a přátelil se s celým světem. Těch knih co měl! V češtině ani tolik ne, zato v němčině, angličtině, latině, řečtině a hebrejštině. Kam se u něho člověk podíval, všude samé knihy. Jenom o houbách jich měl v různých jazycích tři skříně! Houby prý sbíral, ale hlavně jedovaté, povídal Igor. Co s nimi dělal, hrom ví. Zabýval se hlavně svými dvěma astrologickými teoriemi. Ta první spočívala v tom, že podle přesných dat narození a smrti lze poznat o člověku nejenom to, co se o něm ví, ale i některá jeho skrytá přání a tužby, které ten člověk stačil nebo nedokázal naplnit.

A ta druhá teorie měla být jakousi samostatnou součástí té první. Už u malých dětí je prý možno rozpoznat, čím by kdo měl být, až dospěje, což člověku mnohé usnadní. Tuto teorii však Krakonoš z Vysočiny už nestačil dokončit. Ale i to, co Igor získal z jeho pozůstalosti, je prý úžasné a chce to jenom někoho, kdo bude v bádání a experimentech pokračovat, nebo alespoň zajistí zveřejnění toho, co už mistr stačil sklepnout do svých samizdatů. Ale kde takového najít? Igor se k němu hlásil jako jeho žák, poznal se s ním na jakémsi setkání příznivců mystika Karla Weinfurtera, pak ho taky navštěvoval. Dokonce spolu provedli několik experimentů. Při jednom se Igor dokonce vyděsil až tak, že prý chtěl s Krakonošem skončit. Když se na společných cvicích domlouvali, Krakonoš mu řekl, že napřed ho musí prozkoumat, aby věděl, s kým prostě má tu čest, tak ať se prý ničemu nediví. Ale Igor se divil. A jak! Navázali spolu na dálku spojení vždy ve stejnou dobu, pak ale dostal strach, když ho několikrát v noci probudily jakési podivné tlaky a pohyby někde uvnitř břicha a pod žebry, jako by mu někdo bral vnitřnosti do rukou, obracel a prohlížel.

Hned potom svému mistrovi napsal, že už v tom dál nechce pokračovat. Když Krakonoš z Vysočiny zemřel, Igor skoupil jeho knihy a samizdaty, ale jenom v češtině. Něco z nich kdysi Pavlovi půjčil a dosud si je nestačil vyzvednout. Má přece úplně jiné starosti, jak se zdá… Pavel žádného mistra nikdy neměl, ale podobného starce, kterého shodou okolností kdekdo taky nazýval Krakonošem, rovněž znal. Jmenoval se Václav Klimek. Když ho Pavel poznal, bydlel v Suché u Havířova a bylo mu něco přes šedesát. Vlasy i plnovous bílé, oči modré, ruce mozolnaté a upracované. Jakmile začal vyprávět o sobě a o svém životě, který spojil s hledáním Pána, byla v tom cítit až neuvěřitelná svěží síla a přesvědčivost.

Pocházel z Lazů u Orlové, před válkou studoval ve Zlíně u Bati, dokonce patřil mezi mladé perspektivní muže, se kterými slavný Baťa večeřel a zval je na všelijaké recepce. Před odjezdem do Brazílie si ho k sobě pozval, že si ho vybral s několika dalšími odborníky, aby s ním odjeli, on se však rozhodl zůstat. Za války byl nuceně nasazený na práce do Německa. Při velkém bombardování Drážďan spojeneckými leteckými svazy zůstal zasypaný v sutinách a vyprostili ho až po nějaké době. Šok, který při tom utrpěl, se podepsal na jeho zdravotním stavu. Dostal propustku z Německa domů. Od té doby měl invalidní důchod. Václav Klimek však pracoval. Po celou dobu, kdy u nás vládl socialismus, byl něčím jako živnostník, ačkoliv nikdy žádné úřední povolení nedostal, ani o ně nikdy nežádal. Měl čalounickou dílnu a dělal křesla a gauče pro kdekoho.

Mezi jeho klienty byli lékaři, primáři, předsedové národních výborů, vysoce postavení policisté i straníci, ale i mnoho dalších, kteří si cenili jeho práci i konkurenční ceny. Ve dvaadvaceti se rozhodl, že bude hledat Pána. Slyšel třeba o jakémsi muži, o kterém se říkalo, že je prorokem, hned za ním jel. Ten údajný prorok ho však zklamal, když začal mluvit o novém Mesiáši, který rozryje zemi železným prutem a vyšlo z toho, že tím Očekávaným má být Hitler. Byli i další kazatelé, o kterých se mluvilo mezi věřícími, že to jsou ti praví. Všechny Václav postupně navštívil, poslechl si je, ale nějak necítil, že by je měl uznat. Řídil se modlitbami a svými sny. Tak se dostal do církve Zahrada Hospodinova ve Vizovicích. Zakladatel a kazatel tohoto maličkého sboru se nazýval sluha boží Eliáš-Elizeus a sepsal řadu proroctví, která se prý vyplnila, třeba o tom, jak dlouho bude trvat válka, a další.

Všechno prý viděl svým vnitřním zrakem. Sledoval anděly, vysoké až do nebe, jak řídili válečné operace a vždycky s předstihem dokázal svým přátelům sdělit, jak pokračují boje na ruské frontě a kdo až kam postoupil a naopak. Prozradil to svým přátelům a rozhlas to posléze hlásil až někdy za dva tři dny. Několik proroctví však prý ještě čeká na naplnění. Třeba o naší zemi. Západ prý vytáhne proti Východu, lidé od nás nenajdou své místo ani na západě, ani na východě, ale zachrání se jenom ti, kteří odejdou na jihovýchod. Václav taky vyprávěl, že jednou viděl anděla a že to byla taková úžasná síla a moc, že z toho skoro celý týden ani nepromluvil. Stalo se to někde na louce za Vizovicemi, zrovna když při modlitbě prosil o znamení. Anděl byl tak obrovský, že mu člověk sahal akorát po kotníky. Václav Klimek si přál uvidět Boha, ale nakonec byl rád, že uviděl jenom anděla. To mu rozhodně stačilo. Po válce měl samozřejmě potíže se státní bezpečností, ale nic s ním nezmohli, protože se vždycky dokázal vymluvit na svůj invalidní stav a lékařsky ho měl potvrzený, takže mu prošly i takové prohřešky, jako že vydával náboženské oběžníky a dokonce jich hromadu sám namnožil na cyklostylu. Vždycky tíhnul ke křesťanům letnického směru, kteří hodně stavěli na duchovních darech.

Byl aktivním účastníkem zázračného uzdravení mladé ženy postižené kostižerem páteře. Vždycky když mohl, rád navštěvoval lidi, u kterých vydával svá osobní svědectví o tom, jak se v jeho životě projevil Pán. Jeho diář byl popsaný těmito schůzkami. Když mluvil a rozohnil se, Pavel si při pohledu na něho někdy připomínal tvář Boha z Michelangelovy malby v Sixtinské kapli, tu tvář Boha Otce, upřeně hledícího na stvořeného Adama. S vlastní rodinou se Václav Klimek nějak nedokázal shodnout, pro něho byly ničím ty oslavy s dorty, cukrovím, řízky a přemírou pití, všichni znali jeho názory, a proto byl pro ně sektářem a odrodilcem. Když potom zemřel po těžké nemoci, bylo to někdy v dubnu devadesátého čtvrtého, Pavel s Naďkou samozřejmě na jeho pohřbu byli, přijel taky Igor. Sešlo se tam poměrně dost lidí, ale víc těch, kteří se neznali s nikým a nikdo neznal je.

Byli to Václavovi přátelé a známí, které po dlouhé roky navštěvoval. Smuteční řečník Pavla i Naďku hodně překvapil. Vlastně mluvil o Václavovi jako o hodně nemocném člověku, který celý život hodně trpěl a podobné řeči, ale zato vůbec neřekl nic o tom, jaký Václav Klimek byl úžasně skvělý, veselý a přející, silný a nezdolný, moudrý, jedinečný a naprosto neopakovatelný. Prostě ti jeho pokrevní nejbližší ho viděli po svém. A když se tam kterýsi z Václavových mladých přátel nabídl, že o něm promluví, jak ho zná, nedostal souhlas příbuzných. Prostě nedovolili, aby o něm na jeho pohřbu někdo neznámý řekl něco jiného, než jak se rozhodli ho vidět oni sami. Nad tím se Pavel zamýšlel už nejednou. Asi je to tím, že jak je psáno, doma u svých nikdo není prorokem. Kolikrát ho už napadlo, jak asi o něm budou smýšlet jeho nejbližší, až…

Každopádně si je moc dobře vědomý, že dnes má hodně daleko k tomu, aby si Václava Klimka mohl dovolit nazývat svým učitelem. Ale taky má hodně daleko k odkazu Igorova Krakonoše z Vysočiny. Igor taky znal Václava Klimka a dost si ho vážil. Možná i pod jehovlivem něco slevil z tvrdé mystiky a třeba ho to přivedlo do toho kláštera, třebaže jenom na nějaký čas. Zato Pavla zase zaujalo něco z toho, co přečetl z knih a samizdatů, které Igor koupil z pozůstalosti Krakonoše z Vysočiny. Ale že by měl chuť si kýmkoliv nechat obracet své útroby, určitě nehrozí. Úplně si vystačí s tím, když je mu zle z příčin úplně jiných…

(úryvek z románu „Bouře ve sklenici piva“)

Jan Padych
Po absolvování střední ekonomické školy pracoval v obchodních organizacích v kontrolních a řídících funkcích na krajské i podnikové úrovni. V porevolučních letech působil převážně v pojišťovnictví, v letech 1994-1995 také jako jazykový redaktor v knižním nakladatelstvích Optys v Opavě. Od r. 2006 pracoval v bezpečnostních agenturách. Nyní ve starobní penzi.

Diskuze

Váš komentář

Přihlásit se

Přihlásit se nebo registrujte pro přídávání příspěvků

 

Žadný rukojmí ještě nediskutoval

Zničit v My - Lai „vše co chodí, plazí se anebo roste“; mise “Search and Destroy” (vyhledej a znič). Zabito 534 starců, žen a dětí; poručík Calley byl odsouzen na doživotí, poté ho Nixon omilostnil

Zničit v My - Lai „vše co chodí, plazí se anebo roste“; mise “Search and Destroy” (vyhledej a znič). Zabito 534 starců, žen a dětí; poručík Calley byl odsouzen na doživotí, poté ho Nixon omilostnil

Časně ráno 16. března 1968 vkročili američtí vojáci při běžné kontrolní hlídce do vesnice My -Lai. Jedním z důvodů tohoto krvavého řádění mělo být zabití seržanta US Army Georga Cocksa v okolí vesnice My – Lai, ležící v Jižním Vietnamu v provincii Son My. Vojáci pod velením poručíka Williama Calleyho, vstoupili do vesnice a začalo zabíjení.

V USA získal Tomáš Etzler Cenu Emmy, zatímco jeho matku s Alzheimerovu chorobou, jež bývala sboristkou Státní opery v Ostravě, museli hledat po celé Ostravě; napsal mě: „Prekrocil jste hranici Olsere. Jste dobytek. A snad Vas potkam…“

V USA získal Tomáš Etzler Cenu Emmy, zatímco jeho matku s Alzheimerovu chorobou, jež bývala sboristkou Státní opery v Ostravě, museli hledat po celém městě; napsal mě: „Prekrocil jste hranici Olsere. Jste dobytek. A snad Vas potkam…“

Přišel mi v prosinci 2011 pozdrav z Číny. Nic divného, právě jsme se z Číny vrátili, a abychom měli památku, poslali jsme si z Říše středu pohled sami sobě. Nepřišel však onen pohled s Bitvou od Lipan od Marolda, ale e-mail...

BAJKA O BOŽÍM SOUDU

BAJKA O BOŽÍM SOUDU

 Když hříchy Člověka dospěly k vrcholu, předstoupila před Boha Matka Země. Předala vládci Všehomíra soupis všech činů, kterými Člověk ohrozil její samotnou existenci. Jména vymizelých druhů rostlin, zvířat, ptáků byla zapsána černě. Stejně tak byla černí zamazána veškerá vodstva, pramínky počínaje a oceány konče.

Jan Padych: Nikomu to neříkej!

Jan Padych: Nikomu to neříkej!

Každý člověk, kterého jsme kdy znali, se nám s odstupem času jeví jako příběh, ať si to připouštíme, nebo ne. Vždy podle toho, co všechno o něm víme. Ten Zdeňkův příběh je pro mě spojený s vlaky. Jiný ani nemůže být. Zdeňka jsem znal od malička. Vyrůstali jsme spolu v Havířově, chodili jsme do stejné třídy základní školy a pak jsme se potkali na vojně a nakonec na chodníku v centru Ostravy. To naše poslední setkání proběhlo v roce, kdy jsme oba slavili padesátku, já o něco dřív, na konci zimy, on uprostřed léta. Ale raději začnu od samého začátku.

Poslední domácí zprávy