• Sobota, 24. srpen 2019
  • Svátek má Rukojmí Bartoloměj

„Što, ty amerikanskij prostitut! Ty mizerný tlustý negře“, sípalo mrtvolné zjevení vězně z Osvětimi v pruhovaných plandavých kalhotách, jehož kostra byla potažena jen kůží, plnou vyrážek a odřenin, bolavých už při pouhém pohledu na ně
Počet návštěv: 3810

„Što, ty amerikanskij prostitut! Ty mizerný tlustý negře“, sípalo mrtvolné zjevení vězně z Osvětimi v pruhovaných plandavých kalhotách, jehož kostra byla potažena jen kůží, plnou vyrážek a odřenin, bolavých už při pouhém pohledu na ně

- Břetislav Olšer - Článek od - Břetislav Olšer -

„Što, ty amerikanskij prostitut! Ty mizerný tlustý negře…“ v poledním slunci vyskakovalo a sípalo mrtvolné zjevení v pruhovaných plandavých kalhotách, s obnaženou horní částí těla, jehož kostra byla potažena jen kůží, plnou zarudlých vyrážek a zanícených odřenin, bolavých už při pouhém pohledu na ně…

„Co to meleš?“ koktal vyjevený černoch v uniformě seržanta US Army a s lopatovýma rukama nad hlavou ve výšce skoro tři metry bránil lesklou konzervu před židovským navrátilcem z koncentračního tábora. „Rozumí mu tady někdo?“ volal bezradně při svém žonglování s konzervou a vysíleným mužem, zjevně překvapený, že někde na světě existují lidé mluvící jinak než anglicky.

„Eto kašmar. Copak ti ubude z toho tvého žoldáckého žrádla, když mi kousek toho žvance dáš?“ zuřivě z posledních sil vrčela ta zubožená napodobenina člověka, jak vyhladovělý pes s řetězem zařezaným hluboko do krku a neúnavně se sápal na svého o dvě hlavy vyššího soka.

Připomínal zdivočelou bytost z jiného světa, jenom jeho oči měly lidskou podobu, i když vypadaly v poměru k vyzáblému obličeji a děsivě vychrtlému tělu nepřirozeně velké a vzbuzovaly dojem, že se zvětšily při nepopsatelném děsu a už tak zůstaly.

„Jakou řečí to mluví?“ ptal se zaskočeně voják, který se snažil před dotírajícím ubožákem ukrýt masovou konzervu, aby mu pozření jejího obsahu nepřivodilo zdravotní potíže. Jeho lačnému žaludku a prázdným střevům by tučná strava rozhodně neprospěla. Spousta vězňů už zemřela na zauzlování střev jen proto, že zdivočelí nezvládli svůj hlad.

Výsledek obrázku pro foto obama osvětim

„Je to Rus. Přiveď ho sem k ošetření,“ vystrčil hlavu ze zdravotnického stanu polský lékař, jemuž očividně ruština ani angličtina nečinily problémy.

Ztýraný ruský Žid z osvětimského lágru se mátožně snažil vytrhnout svému sokovi plechovku UNRA s vepřovým masem. Měl nepřirozeně hubenou postavu a všude z ní prosvítaly kosti; žebra hrudního koše se klubala ven z vetché tělesné schránky bez jediného gramu tuku, klíční kosti byly jak pitoreskní ramínko, na němž jsou navěšeny lidské pozůstatky.

Ohryzek pod průhledným pergamenem kůže připomínal zhoubný výrůstek a poskakoval zároveň s tím nešťastníkem, až všem kolemjdoucím připadalo, že při tom tragikomickém křepčení slyší jeho kosti chrastit.

„Davaj mjaso, ty sadist…“ skučel zlostně sípavým hlasem, jakoby skomíral. „Slyšíš, negře?“

Hladem zesláblý muž neměl už dost sil na fyzické soupeření s dobře živeným Američanem, který na svačinu zkonzumoval pár obřích „bigmegů“. Proto se Žid snažil alespoň do svých slov vložit všechnu zlobu, ponížení a urážky, jimiž byl v lágru častován svými vězniteli, co už ho nestihli zahnat do plynu.

„Co to zas říká?“ zeptal se znovu rozpačitý černoch, který vůbec poprvé ve svých pětadvaceti letech spatřil tak zbídačenou lidskou trosku. Jeho kňučící partner v té trpké grotesce byl ve stejném věku jako on, vypadal však na podvyživeného starce. Kdyby ho potkal uprostřed reje masek Halloweenu, měl by před sebou dokonale vyvedenou smrtku.

„Prý jsi sadista a negr,“ ozvalo se ze zdravotnického stanu, plného bolestného sténání.

„Ale copak, méněcenný Žid, co o fous unikl plynové komoře, do níž ho chtěli nahnat árijští nadlidé, a je rasista?“ zažertoval dobrácky Američan v nažehlené uniformě. Ještě neměl úplně zažité, že druhá světová válka měla svá krutá bojiště i mimo zákopy prvních linií a že ne všichni její postižení dostávali pravidelně dokonalé příděly masa, čokolády a whisky, jak to bylo dáno v rozkaze americké armády.

Jeho jednotka, která se do 2. sv. války zapojila v tzv. druhé frontě Spojenců až v polovině roku 1944, tedy pět roků po vypuknutí nacistického běsnění v Evropě; potom objevila skupinu prchajících židovských vězňů, jež se skrývali v březovém hájku na polsko-německém pomezí. Zoufale pojídali listí stromů a olizovali mízu z oloupaného lýka melancholických bříz.

Němci je přemísťovali z osvětimského koncentráku v pochodu smrti do lágru Buchenwald. Ujeli ani ne pět set metrů, když ruská stíhačka zasáhla lokomotivu. Tak šli pěšky vstříc svému nejistému osudu. Kdo nestačil, dostal smrtící kulku. Mrtvoly byly nakládány na vozy. Chleba už nebyl, proto večer dostávali hrst žita. Tu po zrníčku jjedli celý den. Šetřili si ho… Dva starší spoluvězni mu během toho "vydatného jídla" vyprávěli pohádky, jenom aby neusnul a nebyl zastřelen…

Utekli pak z pochodu smrti, a když spali na hřbitově, objevili je Američané, vojáci, co měli spoustu jídla, masa, šunky, salámů, ale uprchlým vězňům dávali jen chleba a v malých porcích. Vězni byli totálně vyhladovělí; pár hochů to nevydrželo a tajně se nacpalo k prasknutí. Pak z toho měli zauzlování střev a smrt…

V říjnu 1941 začala výstavba největšího vyhlazovacího tábora druhé světové války. Jmenoval se Osvětim a zemřelo v něm přes 1,1 milionu lidí!

„Pojďte mi s ním někdo pomoct!“ volal bezradně voják, kterému bylo nepříjemné, že prodlužuje vězňovo utrpení, když musel odrážet jeho mátožné pokusy vyskočit až ke konzervě.

„Přiveď mi ho sem, já mu píchnu alespoň kapačku,“ ozval se nervózní další lékař ze stanu života i smrti.

„Jsi mnohem horší než ty zákeřné nacistické svině, co nás mučily hlady v lágru,“ plačtivě dál klel ten napůl šílený pozůstatek lidské důstojnosti.

„Nerozumím ti ani slovo, ale mám prostě zakázáno ti dávat k jídlu maso,“ bránil voják své svědomí.

Ti dva nerovní soupeři, kteří si vůbec nerozuměli, spolu zápolili, jako by si jim neviditelný režisér v té podivné tragikomické scéně přisoudil postavy obra a ducha ze záhrobí. Urputný boj Žida o vlastní život mrazil statného černocha. Pochopil ve své nechápavosti tu skutečnou krutost jejich postrkování.

„Přece jsem tě nezachránil jen proto, aby ses mi tady teď nacpal masem k smrti,“ snažil se černoch ukonejšit zoufalého Žida i své svědomí.

„Ty menja ubiješ, pačemu…? Zabiješ mě, když mi nedáš najíst…“ žadonil ubožák a neustále vzpínal své nelidsky vychrtlé paže k seržantovi, ten z toho byl už nešťastný. „Tři roky jsem jedl jen plesnivý chléb a nahnilou řepu. Za okoralou střídu chleba jsem dal svůj zlatý zub a matčin prsten, za kus masa dám i svůj život…“

„Doktore, co to pořád vykřikuje?“ zavolal černoch bezradně do stanu zdravotníků. Jeho role necity ho už nebavila. „Já mu nakonec tu konzervu dám… je mi to už jedno…“

„Že tři roky skoro nejedl a za kus chleba dal i svůj zlatý zub…“ tlumočil stručně lékař.

„Tos přežil jen proto, abys chcípnul v křečích po kusu špeku?“ rozčílil se dobrácký černoch, který měl jasný rozkaz nedávat navrátilcům z koncentráku maso, protože během posledních dvou dnů se už dva vězni přejedli k smrti. „V lágru jsi neměl tři roky co do huby, copak to nevydržíš ještě týden o sucharech a čaji…? Doktore, přeložte mu to… Fuck you…“

Polák poslušně přeložil argument a dodal jakoby sám za sebe: „Je to vepřové maso. Jako Žid přece nesmíš jíst vepřové…“ Snaha Žida zviklat ale nevyšla.

„Když je Žid v ohrožení života, může cokoli…“

„Teď už ale nejsi v ohrožení života, je mír!!! Slyšíš, je mír a ty musíš držet dietu!“ snažil se lékař obhájit Američanovu neústupnost.

„Radši nebudu Židem, jen když budu mít plný žaludek!“ trval na svém vězeň a zřejmě mu došla marnost jeho úporného snažení a vyčerpáním se sesunul seržantovi k nohám. Rozvzlykal se a připomínal svíjející se poražené zvíře. Černoch zastrčil konzervu za svoji košili, aby si uvolnil ruce, a rozpačitě vzal Žida do svých svalnatých paží.

Potom lehounce, jakoby vězeň ani nebyl dospělým mužem, ale svoji kostlivou hmotou měl snad míň než desetileté dítě, ho vzal jakoby nic do náruče a odnesl k ostatním stejně zuboženým bytostem do narychlo postaveného stanu zdravotníků, v němž to pronikavě páchlo potem, desinfekcí a jodovou tinkturou.

Podivný úkryt z celtoviny se podobal zbědovanému očistci plnému tiše naříkajících přízraků, které si ve svém horečnatém znovu přivykání životu ještě neuvědomovaly, že právě definitivně přežily svoji smrt s hnusným jménem „úplné zničení – šoa. Na své pojmenování „holocaust“ teprve svět čekal…

Když bodrý americký seržant vyšel ven ze zatuchlého stanu, zhluboka si odfrkl a dlouze se nadechl přijatelnějšího povětří, připadalo mu, že se probudil z těžkého snu. Vytáhl ze záňadří konzervu, kterou si chtěl sníst k obědu, Zjistil, že nemá na nic chuť a už vůbec ne na zakázané vepřové. Nejraději by měl tu odpudivě zuboženou Evropu za svými zády. Vnitřně prožíval uspokojení, že za necelý měsíc se vracel do civilu ke svým rodičům do Arizony, ke své baseballové pálce a pošťácké brašně.

Vůbec nic z té zvrhlé války nechápal a už se nemohl dočkat, až bude zase ve svém Phoenixu, kde v coloradském kaňonu nikdy nevybuchla jediný granát, natož letecká bomba, a nenašel se žádný podvyživený Žid. Plynové komory znal z doslechu z cel trestu smrti pro těžké zločince. Naposled viděl tak vyzáblého člověka na snímku etiopského dítěte, sužovaného hladomorem…

Doufal, že až přepluje skoro pět tisíc mil přes Atlantik, najde zase tu samou správnou zemi neomezených možností a smrdutý starý kontinent, s nímž přece nemá Amerika už nic společného, bude pro něho navždy jen noční můrou a vhodným story pro tradiční párty na Den nezávislosti „Fourth of July“ a Díkuvzdání.

Jeho ruský vrstevník v té chvíli bolestně schoulený v zapáchajícím stanu, myslel pouze na obsah blýskavé masové konzervy. Skutečnost, že byl před šesti lety považován v Užhorodu za stejně talentovaného houslistu málem jako David Oistrach, mu připadala v zajetí ukrutného hladu pro život zcela nepodstatná...

Možná by se rád těšil na chvíli, až vezme znovu do rukou své housle a smyčec. Na vlastní oči však viděl, jak mu vzácný nástroj slovenští fašisté z Hlinkovy gardy se sadistickou škodolibostí rozdupali před tím, než udali Němcům jeho rodinu při útěku z Podkarpatské Ukrajiny na Slovensko.

Věřil v Boha a v micvot – přikázání svátku Sukot – svátků stánků. Mívali doma na balkoně stánek. Jiný než ten, co v něm ležel jako biblický Lazar. Tam v tom musel přebývat každý, aby si připomněli dobu, kdy jejich předky, co odešli z Egypta, Hospodin opatroval ve stáncích po dobu čtyřiceti let. Také byli úmorným putováním pouští celí bolaví. Na památku toho byli též tací Židé, co ve stánku i seděli, modlili se, spali a jedli…

Vzpomínání mu zahánělo nesnesitelný hlad a chtíč po masu. Viděl halel, čtyři druhy rostlin. Byl to zvyk, Boží příkaz. Cítil sladkost nerozvité větve datlové palmy, spolu s třemi větvičkami myrty, dvěma vrbovými větvičkami; Lulav, arava, etrog… Možná měl jen halucinace. Kolem to jen páchlo hnilobou, hnisem a špinavými obvazy…

Také by chtěl, aby pro něho byl koncentrační tábor jen noční můrou, ale bylo mu jasné, že vzpomínky na válečné běsnění z jeho myslí nikdy nezmizí a na rozdíl od hrdinného seržanta armády Spojených států ho doma nebudou čekat ovace nadšených spoluobčanů a rodinných příslušníků. Do jeho rodné hroudy za oceánem se nezavrtal jeden, ale tisíce tun explodujících granátů a bomb, které ze stovek měst a vesnic udělaly jen bezútěšná zbořeniště a hřbitovy bez hrobníků.

A to ještě netušil, že z jeho dvacetičlenné rodiny tuto válku kromě něho nikdy jiný nepřežil…

Z románu Břetislava Olšera: "... a Bůh osiřel..."

Diskuze

Váš komentář

Přihlásit se

Přihlásit se nebo registrujte pro přídávání příspěvků

 

26.05.2019 21:59

Je třeba si neustále připomínat hrůzy druhé světové války. Je naší morální povinností odsoudit všechny ty, kteří tu neskutečnou hrůzu měli na svědomí. Tato zvěrstva jsou NEPROMLČITELNÁ. Nesmí zapadnout do dějin jako jakási historická epizoda. Až příliš mnoho lidí (nejen) židovského původu bylo nemilosrdně zlikvidováno nacisticko-fašistickými vražednými zmetky. Nad touto krutostí se nesmí udělat tlustá čára. Bude vždy mementem, otevřenou ranou, která se s časem nehojí. Naopak. Rezonuje s neúnanavnou silou, s naléhavostí oslovující naše svědomí. Zúčastnil jsem se piety, tryzny za oběti Terezínského gheta za přítomnosti izraelských státních činitelů. Jako člen komorního sboru jsem zazpíval "Izaiášovo proroctví" Bohuslava Martinů v hebrejštině....Dnes musíme čelit nové hrozbě. Tou je podpora neonacistických živlů na Ukrajině. Bestialitu ukronacistů ztvárnil polský dokument "Volyň". Přesto, že tento film dokumentující hrůzy vyvraždění přes stotisíc Poláků bestiálně povražděných ukronacisty, je u nás na indexu. Ač jsou Poláci tvrdými odpůrci bývalé sovětské moci, přesto si ukronacisti prosadili, aby byl film vymazán ze sociálních sítí a nebyl tak k dosažení. Doba nacismu se tak vrací. Opět mizí dokument s protinacistickou tématikou, opět je snaha skoncovat s projevy a ideály neonacismu na indexu. Zas a znovu jsou nám kladeny podmínky a je tlačeno na to, aby byl tento dokument stažen z distribuce. Pokud se tak nestane, je vyvíjen tlak na to, aby byl vydán přísný zákaz jeho přehrávání ve veřejnoprávních prostředcích. Vím, že se podařilo tento film zveřejnit pro naše diváky. Bylo to však v nočních hodinách, bez upoutávky. V současnosti se znovu bojíme distribuovat filmy s protinacistickou tématikou, protože se bojíme, aby se na nás neonacisti nezlobili. Mají na svědomí deset tisíc přiznaných zavražděných v ruskojazyčné části jihovýchodní Ukrajiny. Novodobý holocaust má být opět sveden na ty, kteří ve svých městech, svých domech proti nacistickému zlu s nasazením života bojují. Zatímco u nás proti srazům neonacistů bojujeme, na jihovýchodě Ukrajiny podporují ty hajlující zmetky i naši politici. Bojují přece proti Rusům a jejich zemi. Zatímco se zastáváme práva každého utečence, Rusy a národy RF máme povoleno nenávidět. Na tyto lidi se xenofobie nevztahuje. Je třeba je ohrožovat vojenskou silou. "Mírumilovné NATO" vede přece spoustu "mírumilovných"válek, Miliony mrtvých, nálety a přepady "neposlušných" zemí, to je ta pravá tvář zběsilých válečníků, toužících se zmocnit celého světa. Goebbels a další nacističtí zločinci blednou závistí. USA dnes ovládají větší část světa, a to na územích, o níchž se Hitlerovi ani nesnilo. . ......Mějte se hezky. ....PS: Napsal Jiří Přibyl..


 
Čeněk Urbanec

Čeněk Urbanec

25.05.2019 16:58

Uffff, jo to mi vykládal pan Mery na svobodárně Dusíkáren, on stavěl Brzezinku, a když měli náladu, on i jeho žena, se kterou se seznámil v KL, vyprávěli...fakt pro třináctiletého až patnáctiletého chachárka mohutná nálož hrůzy... Toto tam zapadá...


 
Radovan Krejčíř a jeho rodina si mohou být jisti, že v naší péči je v bezpečí, prohlásil mluvčí jihoafrické vězeňské správy Singabakho Nxumalo. A než se jeho manželka vzpamatovala, „náhodou“ vyhořel jejich dům v Černošicích

Radovan Krejčíř a jeho rodina si mohou být jisti, že v naší péči je v bezpečí, prohlásil mluvčí jihoafrické vězeňské správy Singabakho Nxumalo. A než se jeho manželka vzpamatovala, „náhodou“ vyhořel jejich dům v Černošicích

Život Radovana Krejčíře v johannesburgské věznici Leeuwkop s maximální mírou ostrahy, kde si Čech odpykává pětatřicetiletý trest, není ohrožen, ujistila právě jihoafrická vězeňská správa podle místních médií. Reagovala tak na tvrzení Krejčířových příbuzných, kteří si v tisku stěžovali, že Čech bude brzy zavražděn, pokud nebude z Leeuwkopu přeložen do jiného zařízení.

Poznal jsem operního pěvce Plácida Dominga osobně v Římě, pomluvy pro údajné anonymní obvinění ze sexuálních obtěžování pěveckých hvězdiček v 80. letech jsou výmysly; Havel tak činil se svými milenkami legálně

Poznal jsem operního pěvce Plácida Dominga osobně v Římě, pomluvy pro údajné anonymní obvinění ze sexuálních obtěžování pěveckých hvězdiček v 80. letech jsou výmysly; Havel tak činil se svými milenkami legálně

Legendární operní zpěvák a dirigent Plácido Domingo čelí obvinění, že řadu žen nutil k sexuálním stykům. Údajně jim nabízel práci a trestal je, když jeho návrhy odmítly. Informovala o tom v úterý agentura AP. Osmasedmdesátiletý Domingo tato obvinění označil za „hluboce znepokojivá a tak, jak byla představena, za nepřesná“. Dodal, že se domníval, že veškeré jeho chování a vztahy byly přijímány kladně a se souhlasem.

Nový ministr kultury Zaorálek blábolil ještě jako volební lídr ČSSD a šéf české diplomacie v červnu 2017:

Nový ministr kultury Zaorálek blábolil ještě jako volební lídr ČSSD a šéf české diplomacie v červnu 2017: "Mám vysoké ambice - vyhrát volby. Nikoho nenechám si do toho mluvit; přejímám celou zodpovědnost na sebe

To bylo směšných vyhrůžek a svalnatých řečí: „My Šmardu nedáme, raději vládnutí s ANO zbouráme!“ Pak ale musel Hamáček stáhnout před prezidentem Zemanem ocas mezi nohy; plné koryto je plné koryto, od kterého se socani neodtrhnou, ani omylem. A tak prozatimní šéf ČSSD raději zatáhl za záchrannou brzdu a připlazil se po čtyřech, aby navrhl na post ministra kultury Lubomíra Zaorálka.

Jak poznat totalitu?

Jak poznat totalitu?

Ve zkratce: naše pravda je jedině správná, nesouhlasící je třeba zastrašit, umlčet, zostudit, když to nepůjde „podobrém“, potrestat, vyhodit z práce, obžalovat, zavřít…

Poslední domácí zprávy

Jak poznat totalitu?

Jak poznat totalitu?

Ve zkratce: naše pravda je jedině správná, nesouhlasící je třeba zastrašit, umlčet, zostudit, když to nepůjde „podobrém“, potrestat, vyhodit...