• Středa, 13. listopad 2019
  • Svátek má Rukojmí Tibor

JEDNOU SI VEZME VŠECHNO ZPÁTKY
Počet návštěv: 916

JEDNOU SI VEZME VŠECHNO ZPÁTKY

Kradmo se přišoulal do zákrutu říčky, která tady obtáčela lužní les v půvabných meandrech. Ráno ještě zdaleka nebylo probuzené, ručička hodinek se teprve blížila ke čtvrté hodině. Po včerejším vytrvalém dešti se země odpařovala a mlžný opar se držel v souvislém pásu nad medvědím česnekem. Vonělo to, bylo klidno, ale muž pociťoval jakési nepojmenovatelné napětí.

  Rozložil trojnožku v houštině netýkavek, skryl se za jejich křehkými stvoly a snažil se je nepolámat. Koruny stoletých lip, habrů a monumentálních dubů – to byl baldachýn vpravdě královský.

   Miloval to zákoutí, kam ho kdysi dávno přivedl tatínek; to mu bylo dvanáct let a psal se rok 1956. „Vidíš, jak jsou štíhlé a už přece mohutné?“     Moc mu tatínkova věta neřekla, ještě netušil, že stejně jako táta, tak i on sem bude zacházet – jednou s puškou, podruhé s rybářskými pruty. Tak jako dneska, kdy se těšil, že v zákalu zabere nějaký zatoulaný úhoř. Na sumce už nevěřil od té doby, kdy říčku opanovaly vydry. Však několikrát našel zbytky krásných ryb s vykousanými bříšky; všechno ostatní vydry ponechávaly shnít bez užitku. Tehdy začal, byť nádherné dravce nenávidět; vodní predátoři se přemnožili díky lidskému vměšování se do přírodních zákonů…

   Udici – vždy lovil pouze na jeden prut – navnadil tučnou rousnicí, nahodil a oddal se čekání. Hlavou mu táhla myšlenka: „Přijde, nepřijde?“ Nepatřila však vodnímu hadovi, ale – srnci. Ten už mnohokrát se potajmu přikradl z hloubi lesa na sám kraj břehu a polekal muže – ať už v roli rybáře nebo myslivce – hlubokým bakáním: „Böö, böö!“ dunělo v ranním tichu a muži po zádech přejelo mrazení. Nikdy nestačil přečíst, co má srnec na hlavě za paroží. Než ho očima objevil, zmizel v hloubi lužního lesa.

   Kolem dokola byly rybníky, zleva i zprava, menší a větší. Kdysi to byla doména divokých kachen, dnes kachny ustoupily divokým husám a – labutím. Těch byly stovky; nádherní ptáci, krásní na pohled, ale nesnášenliví, rvaví, takoví uzurpátoři prostoru, z lidského pohledu životního prostředí.

   Přibývalo světla, říčka tekla poklidně, její voda však byla zkalená splavenou hlínou z polí okolo. Špatná doba, špatní zemědělci, špatný systém – letělo muži hlavou. Honba za ziskem pomátla lidem hlavu. Člověk změnil krajinu, otrávil půdu jedy, velké hony řepky a kukuřice byly morem zvěři. Pouze divočáci slavili úspěchy. Koroptve, bažanti a zajíci platili krutou daň lidské nenasytnosti. 

   Z rybníků se ozvalo kejhání, pak tlukot velkých křídel – to labutě startovaly k přeletu z rybníku na rybník. Chraplavě zakřičely volavky, skromně se přihlásilo pár kačerů. 

   Na protějším břehu upoutal pozornost muže vlnivý pohyb – jistě, vydra a za ní druhá. Přihopsaly ke skluzavce a sjely do vody. Hladina se zhoupla a muž zasakroval: „Je po rybách!“ Ale zůstal sedět, protože domů se mu ještě nechtělo. Les ožíval. Zakřičela sojka, na dub přiletěl brhlík, mezi korunami pendloval párek koňader. 

   Škrrk, zaškrábalo pár drápků po kmeni lípy; to veverka přišla na obhlídku. Pak se na chodníčku objevila kuna. No, to je divadélko, napadlo skrytého pozorovatele. Co je sem přilákalo? Hlad nebo moje přítomnost? Usmál se své namyšlenosti a sjel pohledem na splávek. Ležel na hladině nehnutě, ani hladina se nezavlnila pohybem nějaké ryby. Zřejmě vydry vše poplašily a šupinatí se schovali v kořání pobřežního porostu; hlavně olše pronikaly svými kořeny až do vody a poskytovaly rybám skrýš.

   Slunce prosvítalo mezi korunami, k říčce přiletěla volavka a usadila se na náplavu, aby ulovila nějakou plotičku.

   Splávek se pohnul, jemně, neznatelně, ale v muži se probudila ostražitost. Záběr? Nebo jen pohyb vody? Soustředil pozornost na splávek, takže mu ušel další pohyb na břehu. 

   Třesk! Úder do hladiny! 

   Vytřeštil oči: uprostřed říčky stál srnec. Neplaval, stál jako přibitý. Samozřejmě, vody bylo málo, desítky let erozních splachů vytvořilo zhoubné dílo. Dnes korytem teče voda hluboká pár desítek centimetrů, to díky náplavám z polí, které každý přívalový déšť posílal ve formě nežádoucí navštívenky… 

   Muž třeštil oči na zvíře, které bylo v pasti. Srnec se zoufale snažil vyprostit ze smrtícího sevření bahnem, ale jen se vyčerpával v boji o život. A o ten zvířeti skutečně šlo!

   První myšlenka byla: Jak mu pomoci? Vstoupit do vody – to by byla sebevražda, bahno by muže uvěznilo stejně, jako uvěznilo zvíře. Pak mu napadlo, že může zavolat na rybářskou baštu, aby chlapi přivezli člun a vytáhli srnce ven. Nebude však pozdě? Neutopí se srnec dříve, než dorazí pomoc?

   Zvíře však boj nevzdávalo, muž se zvedl ze stoličky a díval se, jak se srnci napínají hřbetní svaly; pak se nad vodu objevil přední běh, potom druhý. Posun o pár centimetrů a znovu neuvěřitelná snaha se vyrvat smrti. Srnec chroptěl, vydával úzkostné zvuky, ale nevzdával se, bojoval. Trvalo to už pár dlouhých minut, když zvíře uvolnilo z bahna i zadní běhy. Škub, trh, centimetr po centimetru se srnec přibližoval spásnému břehu. Pak dosáhl na pevnější dno, poslední odraz a byl na suché zemi – zbídačelý, vyčerpaný, třesoucí se tvor. Stál s roztaženými běhy, lapal po dechu a sbíral síly. 

   Muž zíral s otevřenými ústy, svědek neuvěřitelného boje o život. Z těla zvířete se kouřilo, ale nakonec srnec se otřepal, aby se zbavil vody a bláta. Sprška odlétávala kolem něho a kropila pobřežní buřeň. Muž konečně zblízka viděl mohutné paroží; kochal se tím pohledem na srnce, který na hlavě nesl možná – měřeno lidským hodnocením – zlatou trofej. Srnec nakonec vykročil nejistým krokem někam k rybníkům a zmizel pozorovateli z očí.

   Myslivec a rybář v jedné osobě klesl na židličku a cítil se tak vyčerpaný, jako kdyby to byl on, kdo vyhrál souboj se smrtí. V téže chvíli ho znovu obklopilo ono napětí, jaké pocítil při svém příchodu. Sakra, ulevil si, to bahno v říčce je opravdu dílo lidí, naše dílo! My jsme ti, kdo ničíme přírodu, ničíme pole, ničíme lesy, zaneřádili jsme vzduch, který dýcháme, plasty jsou i na tom nejhlubším místě planety – v Mariánském příkopu, pijeme vodu nasycenou pesticidy, jíme potraviny plné antibiotik…

   Pojednou měl pocit, že porozuměl bohatosti toho rána, které ho přivedlo do koutu darovaného mu kdysi tátou. Příroda mu nabídla načančaný dárkový koš. Oběma rukama sevřel hlavu a zadíval se do korun košaté lípy. Každou chvíli rozkvete, napadlo ho, les bude vonět, včely budou sbírat pyl a krmit své potomstvo, člověk jim pak vezme med, aniž by si možná byl vědom hodnoty daru pracovitého hmyzu…

   … A jsme si vůbec vědomi všech darů, jimiž nás každý den obohacuje příroda? Jak jí její přízeň vracíme? Tím, že betonujeme krajinu, aby se tisíce aut mohlo prohánět z místa na místo? Stavíme další města, vyrábíme zbraně, mezi kontinenty létají miliony letadel, po mořích a oceánech plují miliony lodí, které se zbavují odpadu tím, že kontejnery prostě vyklopí do vody… 

   Napětí v jeho hlavě doslova explodovalo. Mozek muže vyslal do jeho podvědomí otázku: „A co když se příroda unaví, přestane ji bavit házet nevděčníkům do nenasytné náruče své bohatství, protože jí oplácíme nevděkem?“

   Co když si jednou vezme všechno zpátky?

   Vytřeštil oči, protože splávek zmizel pod hladinou. Po záseku se špička prutu ohnula pod náporem silné ryby. Na udici byl – úhoř!

   Když rybu zdolal, klečel nad kroutícím se zelenkavým hadem a nevěřícně zíral na jeho mohutnost. Došlo mu, že ryba, narozená před mnoha a mnoha lety někde v chaluhách Sargasova moře, je velkolepým darem. Jedním z mnoha, které za svůj život obdržel. 

   Vytáhl z batůžku utěrku a hodil ji na úhoře, protože jen tak zbavil rybu možnosti se hýbat. Peanem opatrně vyprostil háček, který byl naštěstí jen v koutku tlamky. Pak vzal úhoře a poklekl na břehu; opatrně vypustil rybu zpátky do vody. Nějak se tak vypořádal s pochybností, zda je hoden tak vzácného daru. 

   Cestou kolem největšího rybníka se vracel domů. Začalo foukat, ráno bylo čerstvé, ptáci křičeli, rákosové houštiny se klaněly v závanech. Byl sám uprostřed toho bohatství, té nádhery. Jediný člověk, který v dané chvíli pochopil

Štěpán Neuwirth

- Štěpán Neuwirth -
Publikuje od roku 1966; emeritní tiskový mluvčí Fakultní nemocnice Ostrava, později tiskový mluvčí Zdravotně sociální fakulty Ostravské univerzity (Dnes lékařské fakulty). Novinář, publicista, spisovatel. 18 vydaných knih; cena E.E.Kische za Tep nemocnice (literatura faktu).

Diskuze

Váš komentář

Přihlásit se

Přihlásit se nebo registrujte pro přídávání příspěvků

 

30.05.2019 17:44

Jako by se smísily barvy z malířovy palety a zavoněly různorodou vůní řeky, stromů a netýkavky. Potokům i řekám se nedostávalo vody, žiznily. Dnes se koryta toků opět plní. Vážky krouží v bezhlučném letu, schopné přemístit se za sekundu o celé metry. Neuvěřitelné zrychlení! I čmeláci by neměli létat, protože jejich tělíčko je příliš silné, s krátkými křídly, a vidíte, létají! Porušují tím veškeré zákony aerodynamiky. Já, jako turista, mám mnoho zážitků s pozorováním lesní zvěře. V Dobříšských lesích jsem měl krásný zážitek s vůdčím kancem, který vyběhl z krmelce na cestu, kterou jsem kráčel. Byl zvědavý, zda-li mu nenesu něco na zub. V přírodě vycítím nebezpečí. Ale nic mi nehrozilo. Přesvědčil se, že nic pro něho nemám, tak se vrátil ke svým chrochtajícím družkám. Chovám se tiše a snažím se splynout s přírodou. Tím eliminuji u vysoké plachost. A tak z času na čas vidím krásné kusy jelení zblízka. Nesu v sobě klid. A ten mi umožňuje nevšední zážitky. Zvěř vnitřní rozpoložení člověka vycítí a reaguje na ně. Před několika lety jsem viděl v pozdním podzimu mnohopočetné stádo jelení zvěře na brdském hřebenu pár kilometrů od "Jeleních palouků". Jeleni měli shozeno, v celodenní šedobílé mlze připomínali stádo krav. Značená cesta mě vedla přímo mezi ně. Stádo se rozestoupilo. Žádný úprk se nekonal. Vždy, když se s takovou krásou setkám, myslím na lásku a cítím pokoru. Zastavil jsem se, pár hlav zůstalo vztyčených, na stráži, ale já jsem vplynul do jejich podvědomí. To stádo mělo svoji vůni. Byla jemná a držela se v mlžném bezvětří. Nikde nikdo. Jen já a veliké stádo vysoké. Nikdy na ten krásný zážitek nezapomenu. Vždyť ta divoká zvěř mi důvěřovala! Věděla, že jí ode mne nehrozí nebezpečí. Jen těch pár očí mě hlídalo, co kdyby. ..... Mějte se hezky.


 
Před sedmasedmdesáti roky vrcholila bitva 2.sv. války v pevnosti a přístavu TOBRUK, městu v severovýchodní části Libye poblíž hranic s Egyptem, obklíčeném Rommelovými Africa Korps. Říjen a listopad 1942 byly rozhodující

Před sedmasedmdesáti roky vrcholila bitva 2.sv. války v pevnosti a přístavu TOBRUK, městu v severovýchodní části Libye poblíž hranic s Egyptem, obklíčeném Rommelovými Africa Korps. Říjen a listopad 1942 byly rozhodující

Více o tom věděl Pravoslav Petrák, jeho strýc Pravoslav Řídký byl přímým účastníkem bojů.  Následující úryvky jsou z jeho deníku. Narodil se 9. května 1907 v Moravské Ostravě jako syn Jakuba Řídkého a jeho manželky Františky Řídké - Kubicové. Jeho otec byl nadporučík ruských legií, vyučený mistr kovotepec.  Pravoslav v letech 1918-1925 studoval na ostravské české reálce a 23. 6.1925 maturoval s vyznamenáním.

Proč je pro premiéra Andreje Babiše podezřelá bytost Martin Roman, „symbol korupční doby“ a v byznysové komunitě jeden z hlavních terčů, na které premiér v minulosti tolik s chutí střílel

Proč je pro premiéra Andreje Babiše podezřelá bytost Martin Roman, „symbol korupční doby“ a v byznysové komunitě jeden z hlavních terčů, na které premiér v minulosti tolik s chutí střílel

Martin Roman (50) je i dnes v byznysu vnímán jako kontroverzní muž, a to je možná ještě milosrdné označení pro to, jak se o něm po Praze v některých kruzích mluví. Pro Andreje Babiše je něčím jako Voldemort pro Harryho Pottera. Jeho jméno se raději nevyslovuje.

Uplynulo třicet roků od chvíle, kdy se německý národ sjednotil a první východní Němci už měsíc předtím ve svých trabantech projížděli z Maďarska do Rakouska a zpátky do SRN.

Uplynulo třicet roků od chvíle, kdy se německý národ sjednotil a první východní Němci už měsíc předtím ve svých trabantech projížděli z Maďarska do Rakouska a zpátky do SRN.

„Přišli jsme k vám, abychom vám sdělili, že dnes budete moci vycestovat.“ Těmito slovy ohlásil tehdejší spolkový ministr zahraničí Hans-Dietrich Genscher 30. září 1989 z balkonu Lobkovického paláce, že bude více než 4 000 uprchlíkům z NDR umožněno vycestovat za svobodou do SRN; v listopadu pak byla zbořena Berlínská zeď.

Dnes začnu zvesela o zákazu kouření cigaret, byť konec už k smíchu nebude; polovina dětí ve věku do jednoho roku, jež zemřely na syndrom náhlého úmrtí, doplatily na to, že jejich matky v jiném stavu kouřily

Dnes začnu zvesela o zákazu kouření cigaret, byť konec už k smíchu nebude; polovina dětí ve věku do jednoho roku, jež zemřely na syndrom náhlého úmrtí, doplatily na to, že jejich matky v jiném stavu kouřily

Začnu zvesela anekdotou: Slepý zajíc skáče po lese a stoupne na hada. Zajíc: ”Promiňte, neviděl jsem Vás, jsem slepý” Had: “I Vy promiňte, také jsem slepý a neuhnul jsem. A co jste za zvíře?” Zajíc: “Nevím, nikdy jsem se neviděl. Osahejte mne a povězte jaký jsem.” Had se otočí okolo zajíce a povídá: “Máte jemný kožich, velké uši a malý čumák. Vy jste zajíc.” Zajíc se zaraduje. Pak osahá hada a povídá: “Jste tvrdý, studený, slizký a nemáte koule ani páteř… Vy musíte být Kalousek…”

 

Poslední domácí zprávy