• Sobota, 24. srpen 2019
  • Svátek má Rukojmí Bartoloměj

MOŘE MAJÍ RŮZNOU BARVU
Počet návštěv: 485

MOŘE MAJÍ RŮZNOU BARVU

Napadlo mě to, když jsem seděl na vysokém posedu u nekonečného lánu jedovaté žluti řepky olejné. Posed jsme vyhnali mezi nejhořejší větve koruny staré olše; strom zaťal kořeny do prsti na hranici lesa, který tu rostl od dávných dob, kdy ještě celý ten ohromný lán úrodné země před stromy člověk dělil na pásky drobných rolí. Oves střídal brambory a vedle řádků podzemních hlíz se vlnily hlavičky jetele. Meze oddělily řepu od skromné pšenky, mezi jejímiž klásky se červenaly vlčí máky. Plenér hodný štětce Vincenta van Gogha nebo Antonína Slavíčka. Tehdy!

    Suchozemské moře energetických plodin: řepky a kukuřice. Ostrá žluť se střídá s tmavou zelení čepelovitých listů. V tom moři neplují ryby, ale našla v něm ráj divoká zvěř: jeleni, srnčí a hlavně divočáci. Ti posledně vzpomínaní se vyrojili uprostřed lánu v erozní rýze. Devět bachyní a dvaapadesát selat i lončáků. Mám je jako na dlani díky silnému dalekohledu, třebaže nás dělí hezkých pár set metrů. Černá spásla řepku na rozloze  nejméně hektaru; nájemce bude zuřit a vinit nás, myslivce, že divočáky málo střílíme. Když jsme se naposled setkali, chlap mě napadl a nešetřil hrozbami. Tak jsem ho popadl za ruku, přivlekl k posedu a vybídl, ať si vyleze nahoru a zkusí to sám. Dny a noci marných čekání, protože zvěř není hloupá, rychle se učí, ví, kde čeká nebezpečí a zná možnosti skrytu a využívá ohromných zdrojů potravy uprostřed nekonečných lánů hamižných novodobých sedláků. 

   – Sedláků???

   Strašná doba – zemědělci ničí ornou půdu, tedy tu, která ještě nezmizela pod betonem a asfaltem, bezostyšným vysáváním její síly. Ničí ji chemií, ničí ji těžkými stroji,ničí ji tím, že zem prostě nemají rádi, že si jí neváží, že nejdou ve stopách svých předků…

   V řádkové koleji se mezi stvoly řepky něco pohne. Srneček, špičky mezi slechy taktak viditelné, tělíčko slabé, zřejmě po průjmovém onemocnění, které díky řepce likviduje podstatnou část naší nekrásnější zvěře. S pohnutím vykonám to, co se od myslivce v takovém případě očekává.

   Večer sedím v loveckém pokoji, který pamatuje jiné nálady. Přátelská setkání, cinkot sklenic s červeným vínem, smích přátel a vyprávění. Obrazy lesa a polí plných zvěře, vzpomínky z let šedesátých, sedmdesátých. Srnčí říje uprostřed moře obilných klasů a na loukách s bujarou zelení… Vítr rozfoukává bohatství, které příroda člověku nabízí, aby osvěžilo duši, potěšilo oči a viděné bylo uloženo do trezoru vzpomínek. Zelené vlnění, nepřeberné množství vůní jak lučních květů, tak zrajícího obilí. Kam se to všechno podělo?

   Ze skříně vybírám z přehršle map tu největší. Když ji rozprostřu na podlaze, udeří mě do očí modř Jaderského moře. Zavírám oči a mám před sebou trasu cesty, na kterou se vydávám hned koncem týdne: Vídeň, Graz, Lojbl, Lublaň, Rijeka. Jinak Rakousko, Slovinsko, Chorvatsko. Nespěchám, vychutnávám si trasu, kterou jsem projel už tolikrát, že mohu jet takřka poslepu. Suchozemec prchá z rodné země, kterou mu programově ničí noví mocipáni. Jedu nalézt osvěžení ve vlnách moře, které jsem si kdysi zamiloval, protože mě o něm vyprávěla maminka. Jako dítě trávila léto na ozdravném pobytu v Crikvenici, kde český stát měl pro děti krásnou vilu. Přivezla si domů zdraví, dohněda opálenou pleť a jedinou fotografii, kterou opatrovala jako svátost. Pokaždé, když mi ji ukazovala, hladila tvář hubené dívky, za níž bylo – moře. Černobílé, ale s jiskřícími vlnami… „Vonělo solí a ta vůně se promíchávala s pryskyřičnou vůní borovic a levandule…“ Dodnes slyším maminčin hlas, v němž se lámal náznak pláče a štěstí.

   Zastavil jsem auto nad Rijekou; dívám se na záliv, který je plný lodí – rybářské bárky, plachetnice, tanker, trajekt, luxusní parník pro bohaté. Mořská voda se zdá být modrá, ale když v Crikvenici vstupuji z pláže do vln Jadranu, je průzračná, místy teplá, jinde chladnější. Smývám únavu z cesty, potápím se a cítím, jak mě moře nadnáší. Vítám se s ním, odevzdávám se jeho vůli, sůl mě prostupuje, voda je hutná, hladká, slibující zapomnění. Půl dne mě dělí od země, která je mou vlastí. Tak krátce jsem z domova, moje dlaně ještě cítí drsnost žebříku posedu, v nose mám pach uloveného srnečka, ale mysl se čistí, protože od moře pofukuje večerní větřík; servírka klade na můj stůl talíř s plody moře a ptá se, co budu pít. „Pol litra crno vino a …“ zaboha si nevzpomenu, jak se chorvatsky řekne minerální voda, tak komolím: „Ein liter Mineralwasser…“   

   Děvče mi rozumí. Voda je vychlazená, víno trošku zředěné osvěží, plody moře chutnají. Když později usínám, nad Jadranem svítí měsíc a noc je plná nenapodobitelného koncertu cikád. Musí jich být tisíce…

   Brzké ráno – jsem zase v moři, jediný cizinec na pobřeží. Voda chladí a probouzí i mou chuť k jídlu. Snídám koblihy a černou kávu. Když vyjíždím od hotelu, mám za sebou pohoří Velké Kapely, před sebou cestu na krčský most. Na ostrov Krk mě vede vzpomínka na pár hezkých chvil s rodinou Dubravky Mrljič. Pravá dcera jihu, plnokrevná kráska, jejíž temperament by jí mohly závidět mnohé dnešní české celebrity. S jejím mužem mám společné křestní jméno a oběma nám chutná červené víno a plzeňské pivo. Stepan je také lovec a na mou počest vždycky vyjížděl na moře, aby ulovil nějakou rybu. Většinou to byl malý žralůček – po jejich morski pas. Spucli jsme ho na posezení a patřičně zapili. Dnes jedu pouze za vzpomínkami a moje auto kličkuje od Njivic přes Šilo, Vrbnik až do Bašky. Krátké zastávky, dobrý oběd, po večeři, kdy mi servírují veliký tác s několika druhy mořských ryb, se zaposlouchávám do překrásných chorvatských písní. Krásně se mi usíná, okno hotelu Esplanade má otevřené okenice, takže v polosnění slyším šumění moře a jednotvárné staccato všudypřítomných cikád.

   Sluneční magistrála je rychlá. Ale i tak s velikým štěstím chytám poslední trajekt ze Splitu na ostrov Korčulu. I tam mám přátele, jedním z nich je Budimir Šeparovič, majitel jachty, která mě zaveze na ostrov Proizd. Úžasné místo. Bílé zátoky s hromadami solí nasycených kamenů, křišťálová voda – můj bazén, do něhož se vrhám ze zádi lodi, abych si zaplaval, než Budimir uvaří oběd. Potápím se až ke dnu, těch pět šest metrů ještě zvládám, a dokonce se snažím ulovit chobotnici; zalézá pod kámen na dně, ale stačím uchopit jedno rameno a vytahuji hlavonožce, abych přispěl do Budimirovy kuchyně. Jsme na ostrově sami, moderní trosečníci, kteří ovšem nouzí netrpí. A můj hostitel i kapitán v jedné osobě zpívá, nalévá víno a vypráví. O tom, jak zde za první světové bojovalo rakouské loďstvo s Italy. O malomocných, které Římané vysazovali na jednom malinkatém ostrůvku, aby tam v dokonalé izolaci dožili svůj tragický život, o léčivém bahně v zátoce Kalos, které zbavuje i české děti respiračních a kožních alergií. Pět dnů jsme tam prožili v nepředstavitelném poklidu. Moře a bílá zátoka – to byla léčivá náplast na mou bolavou dušičku. Žádné pole řepky nebo kukuřice, nasycené jedem a beznadějí. Žádné umírající smrky, žádná televize s programy plnými násilí a krve nebo bohapustého žvanění. Místo toho jižní nebe, které v noci zaplnily hvězdy a ve dne slunce. Když jsem zaplaval dál od ostrova, potkal jsem se jednou s delfíny, ale také se žraloky – a nebyli to žádní mořští psi, ale potvory dlouhé tak čtyři metry. „Chacha,“ zašklebil se Budimir. „To víš, že jsou tady, ale ještě nikoho nesežrali. A když, tak se to do novin nedostane. Prostě moře je veliké, hluboké a tajemné. Je pouze tvou věcí, zda a jak se s ním vyrovnáš…“

   Zbývají mi poslední dva dny z těch čtrnácti, které jsem věnoval očistě ducha i těla na pobřeží Jadranu. Vracíme se do Vela Luky, městečka na konci zátoky. Svah nad ním je zvrásněn tisíci kamennými terasami. Na nich rostou olivovníky, které vystřídaly vinnou révu poté, co ji zlikvidoval mor. Čeká mě tu pár dalších přátel; uvedou mě do hospody, kde vytřeštím oči na obrovskou černobílou fotografii. Je na ní zátoka Kala, ale bez vody. V bahně se bezmocně válí bárky rybářů… Dokument z jedenadvacátého června 1978. „Moře se najednou ztratilo a po několika hodinách se vrátilo. Šestkrát!“ zdůrazňujeapokalypsu pan Šeparovič, zdejší rodák, „Šestkrát na město udeřilo tsunami, které zničilo vše!“

   Ten večer jsem do Jadranu vstupoval s pocitem pokory. Voda v zátoce byla klidná, čistá a dno bez mořských ježků. Každý den ráno zaměstnanci hotelu, kde jsou ubytovány nemocné děti, rozsypávají krystaly modré skalice, která pichláče vypudí. Na břehu čeká Budimir, aby mě doprovodil do jednoho domku, kde žije pozoruhodný muž. Osmdesátiletý Ivan Orebhegel. Přivítá mě dobrou češtinou, protože hovoří ještě několika dalšími jazyky. Na hlavě má stále kšiltovku, kterou – prý – nikdy nesundává. Prožil pět a půl roku v internaci na ostrově Goli otok, kde pan Tito věznil své odpůrce. „Nemá vlasy, kůži na hlavě má samou díru, protože mu ji sežrali paraziti,“ šeptá Budimir.

   Mám pocit, že prožívám nějaký fantastický sen. Vedle mne sedí stařec, který vypráví o Diokleciánovi a Tiziánovi, lehce klouže dějinami vzdálenými od současnosti tisíce let a vzápětí probírá dnešní politiky a události současného světa. Z těch našich uznává jedině Masaryka – „S Italy jste byli prvními konzervativci v Evropě!“

   Provází mě svým domem, všude jsou samé obrazy. Dary malířů z celého světa, kteří přijali jeho pozvání a žili s ním ve Vela Luce. Nevzal od nich žádné peníze, jen od každého přijal jeden obraz.

   „Povězte, Ivane, jaký osud čeká lidstvo?“

   Je stručný: „Dnes jsou na světě jen dvě skupiny lidí, a to velice bohatí a velice chudí. Zničili jsme přírodu, a proto je apokalypsa neodvratná…“

   Jsem zase doma, v podhůří Oderských vrchů, kde mezitím sklidili řepku a moji kolegové myslivci díky tomu stačili ulovit pár selat a lončáků.

   Sedíme s Tomášem na velké kazatelně a čekáme – marně – na divočáky. „Už jsou zase v kukuřičných lánech. Zasedni na malý posed uprostřed polí a něco zažiješ,“ říká Tomáš. 

   Zažil jsem, měl pravdu. Z našeho vytáhlo v podvečer několik tlup černé, která mimo dostřel zamířila přes okresní cestu do vedlejšího revíru. Mají – lépe řečeno měli – tam pár desítek hektarů zralé kukuřice. Na vzdálenost tří set metrů slyším jasně halasnou večeři – kvikot selat, zuřivé hlasy velkých kusů, lámaní zralých šišek. Po týdnu čekané se mi tam podařilo ulovit jedno sele, které se ztratilo mámě a přišlo na jistý dostřel. Inu, za chyby se platí. Jak a čím zaplatí člověk za vše, co způsobil přírodě, netuším. Pokud se pan Ivan Orebhegel z Vela Luky nemýlí, tak se máme na co těšit…

Štěpán Neuwirth

- Štěpán Neuwirth -
Publikuje od roku 1966; emeritní tiskový mluvčí Fakultní nemocnice Ostrava, později tiskový mluvčí Zdravotně sociální fakulty Ostravské univerzity (Dnes lékařské fakulty). Novinář, publicista, spisovatel. 18 vydaných knih; cena E.E.Kische za Tep nemocnice (literatura faktu).

Diskuze

Váš komentář

Přihlásit se

Přihlásit se nebo registrujte pro přídávání příspěvků

 
Petr Majevský

Petr Majevský

07.06.2019 19:37

Odpověď přírody asi bude krajně nemilá!


 
Petr Jakub

Petr Jakub

07.06.2019 16:30

=-Naajděte naahé ženy ve vašem městě zde : cya.nz/nahe


 
Radovan Krejčíř a jeho rodina si mohou být jisti, že v naší péči je v bezpečí, prohlásil mluvčí jihoafrické vězeňské správy Singabakho Nxumalo. A než se jeho manželka vzpamatovala, „náhodou“ vyhořel jejich dům v Černošicích

Radovan Krejčíř a jeho rodina si mohou být jisti, že v naší péči je v bezpečí, prohlásil mluvčí jihoafrické vězeňské správy Singabakho Nxumalo. A než se jeho manželka vzpamatovala, „náhodou“ vyhořel jejich dům v Černošicích

Život Radovana Krejčíře v johannesburgské věznici Leeuwkop s maximální mírou ostrahy, kde si Čech odpykává pětatřicetiletý trest, není ohrožen, ujistila právě jihoafrická vězeňská správa podle místních médií. Reagovala tak na tvrzení Krejčířových příbuzných, kteří si v tisku stěžovali, že Čech bude brzy zavražděn, pokud nebude z Leeuwkopu přeložen do jiného zařízení.

Poznal jsem operního pěvce Plácida Dominga osobně v Římě, pomluvy pro údajné anonymní obvinění ze sexuálních obtěžování pěveckých hvězdiček v 80. letech jsou výmysly; Havel tak činil se svými milenkami legálně

Poznal jsem operního pěvce Plácida Dominga osobně v Římě, pomluvy pro údajné anonymní obvinění ze sexuálních obtěžování pěveckých hvězdiček v 80. letech jsou výmysly; Havel tak činil se svými milenkami legálně

Legendární operní zpěvák a dirigent Plácido Domingo čelí obvinění, že řadu žen nutil k sexuálním stykům. Údajně jim nabízel práci a trestal je, když jeho návrhy odmítly. Informovala o tom v úterý agentura AP. Osmasedmdesátiletý Domingo tato obvinění označil za „hluboce znepokojivá a tak, jak byla představena, za nepřesná“. Dodal, že se domníval, že veškeré jeho chování a vztahy byly přijímány kladně a se souhlasem.

Nový ministr kultury Zaorálek blábolil ještě jako volební lídr ČSSD a šéf české diplomacie v červnu 2017:

Nový ministr kultury Zaorálek blábolil ještě jako volební lídr ČSSD a šéf české diplomacie v červnu 2017: "Mám vysoké ambice - vyhrát volby. Nikoho nenechám si do toho mluvit; přejímám celou zodpovědnost na sebe

To bylo směšných vyhrůžek a svalnatých řečí: „My Šmardu nedáme, raději vládnutí s ANO zbouráme!“ Pak ale musel Hamáček stáhnout před prezidentem Zemanem ocas mezi nohy; plné koryto je plné koryto, od kterého se socani neodtrhnou, ani omylem. A tak prozatimní šéf ČSSD raději zatáhl za záchrannou brzdu a připlazil se po čtyřech, aby navrhl na post ministra kultury Lubomíra Zaorálka.

Jak poznat totalitu?

Jak poznat totalitu?

Ve zkratce: naše pravda je jedině správná, nesouhlasící je třeba zastrašit, umlčet, zostudit, když to nepůjde „podobrém“, potrestat, vyhodit z práce, obžalovat, zavřít…

Poslední domácí zprávy

Jak poznat totalitu?

Jak poznat totalitu?

Ve zkratce: naše pravda je jedině správná, nesouhlasící je třeba zastrašit, umlčet, zostudit, když to nepůjde „podobrém“, potrestat, vyhodit...