• Středa, 13. listopad 2019
  • Svátek má Rukojmí Tibor

JEN POVÍDKA???
Počet návštěv: 751

JEN POVÍDKA???

Mezi buky prosvítalo světlo úplňku. Bezlisté koruny vykreslily na sněhu kostrovité komtury větví, noc byla mrazivá, tichá, bezhlesná. Jedno okénko vysoké kazatelny bylo otevřené, a jak muž v ní sedící dýchal, prozrazoval lidskou přítomnost sloupek připomínající jemný opar nad řekou v čase přicházejícího jara.

     Bylo to v v měsíci hladu. Leden se vzácně přioděl sněhem, zpevnil skromnou bílou pokrývku mrazem, až krystalky jiskřily jako střípky skla. Noc ovládla les, ale měsíc a hvězdy zářily do nesmírného prostoru a myslivec na kazatelně je vnímal všemi smysly. Jeho pohled klouzal od jiskření nahoře do bíla mezi buky rostoucí na malém prostoru, který však ze všech čtyř stran i s kazatelnou stojící v jednom rohu obklopovaly smrkové houštiny. Mladé smrčky, které ještě nedorostly výšky dvou mužů, nesly na větvích nadýchané bochánky zmrzlého sněhu, ale starší smrky prosvětlovaly houštiny kostrami větví bez jehličí.

   „Přibývá soušek, přibývá,“ povzdechl muž a posunul beranici do zátylku. „Jak ubývá vody v krajině, tak lesy chřadnou, umírají člověku před očima. Kůrovec, ten hrobař smrků, má hody…“

   Promnul ruce v rukavicích podšitých beránkem, vytáhl šálu až k uším, a ještě ji posílil stažením huňaté obruby beranice. Seděl na polstrované židli navíc vypodložené dekou, aby neprochládal odspodu. Nohy byly v teple válenek; kdysi mu je z Ruska přivezl kamarád. A k tomu ještě dodal ´tělogrejku´, malou placatou věcičku, naplněnou technickým benzinem, který po zapálení plnil úlohu ohřívače. Jiné vytápění si zkušený myslivec nedovolil; nedávno zemřel kolega na podobné kazatelně vyhřívané propanbutanovou lahví. V neprodyšně uzavřeném prostoru hořící plyn spotřeboval kyslík velice rychle a stejně rychle neopatrný myslivec na své poslední čekané zemřel.

   Vzpomínka na tragédii jím otřásla. Sundal rukavici z pravé ruky a promnul si kořen nosu a oči. Pak zase ruku zasunul do tepla, opřel se zády o opěradlo, aby je narovnal. „Jistě, je vám dvaasedmdesát, tak máte právo na trošku bolesti,“ zamumlal a protáhl se v bedrech. Pak přiložil k očím dalekohled a přejížděl okraje houštiny. Vpravo, na třicet kroků od kazatelny, bylo vnadiště. Ráno tam rozsypal kukuřici a rozhodil pár kousků nasušeného pečiva. Odložil dalekohled a vzal do rukou kulovnici. Kříž puškohledu zamířil na patku chleba, měl ji jako na dlani. Pohnul hlavní a táhl po znatelné stopě zvěře až k houštině, odkud černá přicházela. „Přijde, nepřijde?“

   Otázka, kterou si za pětapadesát let provozování myslivosti položil tisíckrát. V mládí jím zmítala nedočkavost, napětí, touha spatřit zvěř, kterou hlad vylákal z bezpečí houštiny, a ulovit ji. V šedesátých a sedmdesátých letech byla černá ještě vzácností. Tehdy hltal Komárkovy Lovy v Karpatech a toužil po zážitku, jaký byl dopřán tomu panu spisovateli a vědci i myslivci v jedné osobě. Setkat se s kapitálním kňourem tváří v tvář! Teď už mu léta ubrala z náruživosti a přidala klidu i trpělivosti. Místo lovecké horečky dospěl k soustředěnosti, s jakou pozoroval zvěř a zvažoval, zda na ni vystřelí. Už se dočkal i několika setkání s kapitálními kňoury, ale nikdy na žádného z nich nezmáčkl spoušť. Byli ohromní, imponovali mu svou mohutností, majestátností a blýskavými zbraněmi. Poslouchal cvakání páráků o klektáky, odhadoval jejich délku a šířku, ale nezatoužil je mít na vyřezávané podložce ve svém loveckém pokoji. Silný kňour byl zárukou zdravé populace černé zvěře v honitbě. To platilo ještě před třemi lety. Tehdy do revíru odněkud připutoval skutečně ohromný, kapitální kus. Poprvé se s ním setkali v období chrutí v lokalitě nad hájenkou; na jaře tam kvetl lýkovec, a tak ji pojmenovali po té kytce, která zvěstovala příchod jara.

   „Jde z něho strach,“ vyprávěl na polesí hajný Vladimír. „Ovládl tlupu černé, odbíjí všechny slabší soky a když pokládá tu největší bachyni, tak připomíná náklaďák, který najel na trabanta…“

   Strach z kapitálního kňoura se zhmotnil hned při první zimní naháňce na černou. Narazili na kance v houštině u potoka; dva psy museli odvézt k veterináři, aby jim sešil tržné rány. Tedy ty, kteří na kance zaútočili. Zbylá psiska utekla zbaběle za svými pány. Podobně dopadli i příští rok, jen už tři psy k veterináři vozit nemuseli, kanec je zabil. A vrcholem byla letošní naháňka; kňour vyšel z houštiny blízko jednoho hosta. A zaútočil, aniž měl důvod. Myslivce pak dávali měsíc dohromady v nemocnici, naštěstí přežil, třebaže si domů odvezl doživotní památku – strašné jizvy na obou stehnech, které mu kňour svými páráky rozřezal až ke kosti. „Měl kliku, svině mu nezasáhla tepny,“ řekl tehdy primář. 

   „Ulovit,“ rozhodl hospodář. „Za každou cenu odstřelit, než někoho z nás zabije.“

   Pásli po něm už dva měsíce. Marně. Jak by ne, když se dokázal vyhýbat nástrahám více než deset let. Nasbírané zkušenosti kňour proměnil v ostražitost. Stačila sebemenší pachová stopa – stará i několik hodin – prozrazující přítomnost člověka, aby zůstal v bezpečí houštiny. 

   „Jakou musí člověk přinést oběť, aby tě přelstil?“ procedil mezi zuby myslivec. Už týden žil na lovecké chatě: čaj, káva, v poledne polévka, chléb, slanina, salám, někdy vařené brambory s vajíčkem natvrdo. Prostý lovecký pokrm, který nevyžaduje žádné kuchařské umění, se jemu i mladému kolegovi, s nímž na chatě přebýval, začal zajídat.  Proto dnes vsadil vše na jednu kartu – vyjde nebo nevyjde, ráno to v každém případě zabalí a vrátí se do manželčiny péče.

   Hodiny se táhly, den neměl konce, termoska s čajem byla prázdná, svačina, dost objemná na to, aby s ní vydržel i čtyřiadvacet hodin, zmizela také. 

   Přijde zvěř, nepřijde?

   Bylo k půlnoci, když měl dojem, že zaslechl prasknutí větvičky. Tělo už necítil, měl pocit, že vrostlo do židle a že se nedokáže narovnat a slézt po žebříku, až se rozhodne skončit čekanou.

   Znovu lehké lupnutí, pak ještě jedno. V rohu houštiny se ukázal stín. Dalekohled přiblížil černou hlavu divočáka. Jeho divočáka, kňoura, po němž všichni chlapi ze spolku pásli. Zvěř stála bez hnutí, tělo kryté smrkovím. Čas se někdy vleče, až má člověk dojem, že není důvod se bát stáří.

  Najednou se kňour rozhodl. Drobnými krůčky vyšel do prostoru. Vyplnil ho černí mohutného těla; slechy – to byly plachty, schopné postřehnout sebemenší zvuk. Klektáky svítily bělostí a vyčnívaly vysoko nad ryj. Zvěř se zastavila nad kukuřicí a znovu jistila. To už myslivec neměl na rukou rukavice a opatrně sahal po kulovnici. Napínáček, pojistka, levá ruka pod předpažbím položená na rám střílny pocítila váhu spriengfildu. Když zamířil, věděl, že to musí být jediné místo, aby po ráně kanec neodešel.

   Báám!

   Musel zalapat po dechu. Kňour skutečně zůstal v ohni, jen odkazoval. Strhl beranici z hlavy a prsty prohraboval vlasy. 

   V kapse ucítil vibrace mobilu. Přítel poslal stručný dotaz: „Leží?“  

   Vytočil číslo a vzápětí slyšel otázku znovu. „Tome, budu potřebovat pomoc. Přijeď!“

   O několik hodin později už zatápěli v krbu. Když oheň začal sálat teplo, usedli ke stolu. Na prkénku ležel zbytek domácí slaniny, vedle stála láhev.

   „Povídejte, Jene…“

   „Až jindy, až zážitek vyzraje. Teď jen připijme na „Lovu zdar!“

   Zavoněla slivovice. Jan nalil ještě jednou a nelogicky pronesl: „Bude opět sucho. Sněhu je málo…“

  Pak zalezli do spacáků a chata ztichla…

   Nastal čas kvetoucích stromů. Naopak nesmírné lány řepky olejné už odkvetly, a jejich současný souputník – kukuřice – začala vystrkovat první lístky nad terén. A obojího bylo zase požehnaně. (Požehnaně?) Jan s Tomem obeznávali srnce v místech, kde pásky posledních luk lemovaly okraje lesa. Všude jinde se rozpínala pole. Od severu k jihu, od východu na západ; stovky a tisíce hektarů půdy, která už dávno zapomněla na obiloviny, jeteloviny, brambořiště. Tedy ta pole, která ještě nezmizela pod betonem, nebyla pokryta halami či asfaltem silnic a dálnic, obchvatů a parkovišť.

   „Každý den, Tome, každý den je zničeno na patnáct hektarů úrodné půdy. Ekonomická expanze jen za posledních deset let pohltila výměru větší Beskyd. A co nepohltí beton a asfalt, to zničí eroze díky hospodaření současných zemědělců. Co zbude potomkům nikoho nezajímá…“

   Tom zamířil k sedačce nad Sokolím potokem, Jan ztěžka vylezl na kazatelnu v rohu lesíka. Nedýchalo se mu lehce, nad krajinou se vznášel podivný opar. Vzduch zhoustl, hmyz agresivně bzučel, nejvíce těžké kalibry čmeláků a sršňů. Slunce pálilo, ne však jarně, ale ničivě, výhružně, zabijácky. Asi jako pálí nad Saharou.

   „Zřejmě se něco přižene,“ zabrumlal Jan.

   Přihnalo se to za půl hodiny poté. Od západu se najednou vyvalilo mračno – černavě fialové, hamatné, děsivé. 

   Sáhl po mobilu. „Tome, padáme, dokud je čas!“

   Auto měli u statku, na kopečku vzdáleném ani ne pět set metrů. Než tam Jan dorazil, byl na kůži promočený. Mračno vychrlilo provazce deště, kapky štípaly do tváří, pak je vystřídaly kroupy. Ty už bolely. Duněl hrom, krajina zčernala, ale sem tam ji prosvítily blesky. Když Tom dorazil, strhali ze sebe alespoň kamizoly; byly napité vodou, která zaplavila koberečky auta. Kroupy rachotily po plechu, Jan se bál, že mu z auta udělají vrak. Netroufal si nastartovat, stěrače by nestačily a viděli sotva na pár metrů před sebe.

   Po hodince bouřka odešla. Slunce zase vykouklo, snad aby se podívalo, co se dole dělo. A dělo se! Z polí se valila kalná stěna. Hnalo se to svahem směrem k vesnici. Než tam dojeli, byla všude spoušť. Sokolí potok už nebyl potokem, ale rozlil se jako kalné jezero doširoka. Zaplavil sklepy, garáže, přízemí domků. Proud odnášel středem jezera prkna, psí boudy a dřevěné ploty. 

   „Vidíš to? Dívej se! Tohleto je dílo nás, lidí. Příroda vystavuje účet za ničení. Tome, příroda nezná smilování. Trpěla dost dlouho, tak teď odplácí…“

   Přišel podzim, měsíc zlata, které padalo ze stromů a halilo zem pestrým kobercem, po němž do krajiny přichází paní Zima. Tom dostal povolenku na jelena, Jan měl přítele na lovu doprovázet. Usídlili se na Solné chatě. Jeseníky voněly, od chaty spadala prudká stráň až k Bílému potoku. Voda ve studánce u zápraží chaty byla studená jako led. Jan se napil a pak opláchl tvář. „Toto je moje droga, křišťálová voda, která pramení z horského podzemí. Pro mne má cenu zlata, kamaráde. A to ji piju už více než půl století…

   Večer vyrazili obeznávat. Vysokou viděli na druhé straně údolí. Někde v dáli troubil jelen. Tom naslouchal opřený o vysokou hůl, která měla sloužit jako opora při střelbě. Ještě ji nepotřeboval. Ráno, když údolí Bílého potoka zakrývala mlha, začali stoupat do svahu směrem k Medvěďáku. Bukový les se rozprostíral do šířky i výšky. Listí šustilo, šoulali opatrně, každou chvíli prohlíželi prostor před sebou dalekohledy. Jan pojednou zarazil a zvedl ruku: Stát! Kryti mohutným kmenem buku zatajili dech. Ze svahu k nim scházel jelen. 

   „Nerovný osmerák, tak pětiletý. Připrav se!“ 

   Tom stěží slyšel Janův šeptem vyslovený pokyn. Opřel se levým ramenem o kmen, levicí sevřel opěrnou hůl, takže kmen stromu, ruka a hůl vytvořily pevnou oporu pro kulovnici. Zvěř scházela po strmém svahu, běhy jelena se bořily do prsti, ze svíráku vycházel srážející se dech. Na padesát kroků od buku se paroháč zastavil. Tom viděl v puškohledu špičku kříže na spojení krku s hrudí. Jemně stiskl spoušť.

   Ozvěna výstřelu se valila horskými úbočími. Jelen učinil salto mortale, překotil se ještě jednou a zůstal ležet zadními běhy dolů, po svahu.

   Nespěchali k úlovku. Lovec vstřebával velebnost chvíle, vzácnost prožitku a překonával dojetí. Byl to jeho první jelen, ten nejvzácnější!

   Večer na chatě tiše slavili. Trofej spočívala na stole ověnčená smrkovými větvemi. Prostá večeře – chléb, sádlo se škvarky, láhev červeného vína.

   Probudili se do mrazivého rána. Roztopili kamínka bukovými polínky a vařili čaj. Jan otevřel okno a zadíval se přes údolí. „Tam, daleko, jsou Petrovy kameny. Skalní monument, který připomíná tragédii mnoha lidí.“

   „To myslíte čarodějnické procesy?“ zeptal se Tom.

   „Ano! Byla to strašná doba, kdy sem přicházeli novousedlíci, aby završili církevní obrodu. To, co následovalo, je dnes už nepochopitelné. Na konci patnáctého století papež Inocenc osmý vydal bulu, která popisovala úmysl církve očistit ji od všech kacířů. Ta byla právě zde využita dokonale. Pokračovalo období inkvizice, období vražd nevinných lidí, období pohlcování majetku odsouzených. Totéž se dělo na Zlatohorsku a Jesenicku od roku 1622 až do roku 1740, kdy proběhl poslední čarodějnický proces…“

   „Dědo, odkud to víte?“

   „Chlapče, já si to nastudoval z análů, které tuto dobu popisují. Přivedly mě k tomu církevní restituce. Nějak jsem se s nimi nemohl srovnat. Vždyť jen tady bylo mučeno, upáleno, vězněno několik set nevinných lidí. Vše se souhlasem církve, kterou v čarodějnických procesech zastupoval soudní tribunál v čele s biskupským advokátem Janem Grosserem. Na Jesenicku to byl také biskupský prokurátor doktor Martin Lorenz z Nisy. Ten za období let 1639 až 1651 odsoudil k smrti asi dvě stě čtyřicet obětí, ne-vin-ný-ch mužů a žen. Od roku 1651 rozpoutal další vlnu procesů losinský a šumperský inkvizitor Jindřich František Boblig. Historici odhadují na pět set obětí církevního tmářství, kterým – samozřejmě – propadly majetky. A to byl zřejmě v mnoha případech ten hlavní důvod…“

   Tom zhluboka vydechl. „To jste mi snad ani neměl říkat. Ještě před chvílí jsem měl slavnostní pocit, radost z úspěšného lovu. Ti dávní mrtví mi to pokazili…“

   „Víš, chlapče,“ řekl vážně Jan. „Člověk by neměl zavírat oči před skutečností. Nedávno na internetu proběhla zpráva, že církev chce podvodem získat rybníky na Třeboňsku. A hned nato nějaký její pohlavár pronesl úvahu, že stáhnou na šestnáct stovek žalob, pokud obce a města převezmou odpovědnost za udržování kostelů a církevních staveb. Zřejmě získané miliardy jsou jim stále málo…“

   Jan se odmlčel a po chvíli dodal: „Není to zřejmě všeobjímající náruč, co církev otevírá…“

   Vstal od stolu, zavřel okno a otevřel dvířka kamen. Přihodil pár bukových polínek. Zapraskalo to, vyšlehly plameny – byly čisté, jasné a hřály…

Štěpán Neuwirth

- Štěpán Neuwirth -
Publikuje od roku 1966; emeritní tiskový mluvčí Fakultní nemocnice Ostrava, později tiskový mluvčí Zdravotně sociální fakulty Ostravské univerzity (Dnes lékařské fakulty). Novinář, publicista, spisovatel. 18 vydaných knih; cena E.E.Kische za Tep nemocnice (literatura faktu).

Diskuze

Váš komentář

Přihlásit se

Přihlásit se nebo registrujte pro přídávání příspěvků

 

22.06.2019 09:45

Relaxuji, přemýšlím a chystám se do přírody. Do mé milované kolébky zrodu života. V neděli si dám oddech od civilizace. Nechci slyšet lomoz z demonstrace propagandou zlomených hlupců. Těším se na svěží povětří, na dotek s věčností, na stopy kopýtek vbořených do bahna louží. Na malebné kopce tu a tam ozdobené skalisky, vůni svěží zeleně a lesní cesty podél potůčků vedoucí vzhůru a pak zase klesající, držící se reliéfu terénu. Z chladivého stínu do prudkého slunce na pasekách sálajících horkem. Samozřejmě, že vnímám poezii spojenou s časoprostorem. S harmonií, kterou může nabídnout pouze v původním stavu zachovalá příroda. Ta je také domovem pro mnohé druhy ptáků, od zpěvných, po sojky. Ty, kdo v lese moudře hospodaří, poznáme podle toho, že les v jejich péči dýchá životem. Jednou z takových oblastí je Křivoklátsko, kam mám namířeno. Smíšené lesy tam, jako zázrakem, zůstaly zachovány. Lze vystoupit v Berouně, jít směrem na Hudlice (Působiště Josefa Jungmanna), dále na Nový Jáchymov a hlubokými lesy plnými zvěře pokračovat směrem ke Křivoklátu. Jen vzácně tam člověk nepotká nějaké to stádo. Divočáci chodí v řadě za sebou, jako navléknuti na niti. Jsou plaší a tak přede mnou prchají. Jelení zvěř se už tak nenamáhá. Je těžké opustit pastviště, když ten člověk jde svou cestou a nehodlá ji pronásledovat. A tak jdu navečer na tamní zastávku plný zážitků. Při troše štěstí nasbírám cestou i houby. Vždy mám na mysli, že bez tohoto bohatství, které nás obklopí svou přepestrou krásou, bychom náš svět neobývali. Přitom ten svět zrodu máme na dosah ruky. Stačí nasednout do vlaku a za hodinku jsme u prvního rozcestníku. Ve značení cest máme světové prvenství. Bez problému se dostaneme k cíli, co jsme si vytýčili. Pak se nám v té naší uhádané civilizaci lépe dýchá. Přicházím s vědomím, že vím o nejedné křišťálové studánce. Je vzdálená na hodinu cesty. Je dobré chvíli si v té životodárné tekutině prohlížet svoji tvář a zpytovat své svědomí. Pak pohlédnout do klenby stvořenou z větví stromů a vlastnicky sám pro sebe zvolat: "Tak tady mi to patří, je to domov můj. Ani za nic na světě ho nikomu nedám. Musím si ho hýčkat a bránit před nepřítelem. Zde je má kolébka, i hrob můj". .....Mějte se hezky. .....PS: Napsal Jiří Přibyl.


 
Před sedmasedmdesáti roky vrcholila bitva 2.sv. války v pevnosti a přístavu TOBRUK, městu v severovýchodní části Libye poblíž hranic s Egyptem, obklíčeném Rommelovými Africa Korps. Říjen a listopad 1942 byly rozhodující

Před sedmasedmdesáti roky vrcholila bitva 2.sv. války v pevnosti a přístavu TOBRUK, městu v severovýchodní části Libye poblíž hranic s Egyptem, obklíčeném Rommelovými Africa Korps. Říjen a listopad 1942 byly rozhodující

Více o tom věděl Pravoslav Petrák, jeho strýc Pravoslav Řídký byl přímým účastníkem bojů.  Následující úryvky jsou z jeho deníku. Narodil se 9. května 1907 v Moravské Ostravě jako syn Jakuba Řídkého a jeho manželky Františky Řídké - Kubicové. Jeho otec byl nadporučík ruských legií, vyučený mistr kovotepec.  Pravoslav v letech 1918-1925 studoval na ostravské české reálce a 23. 6.1925 maturoval s vyznamenáním.

Proč je pro premiéra Andreje Babiše podezřelá bytost Martin Roman, „symbol korupční doby“ a v byznysové komunitě jeden z hlavních terčů, na které premiér v minulosti tolik s chutí střílel

Proč je pro premiéra Andreje Babiše podezřelá bytost Martin Roman, „symbol korupční doby“ a v byznysové komunitě jeden z hlavních terčů, na které premiér v minulosti tolik s chutí střílel

Martin Roman (50) je i dnes v byznysu vnímán jako kontroverzní muž, a to je možná ještě milosrdné označení pro to, jak se o něm po Praze v některých kruzích mluví. Pro Andreje Babiše je něčím jako Voldemort pro Harryho Pottera. Jeho jméno se raději nevyslovuje.

Uplynulo třicet roků od chvíle, kdy se německý národ sjednotil a první východní Němci už měsíc předtím ve svých trabantech projížděli z Maďarska do Rakouska a zpátky do SRN.

Uplynulo třicet roků od chvíle, kdy se německý národ sjednotil a první východní Němci už měsíc předtím ve svých trabantech projížděli z Maďarska do Rakouska a zpátky do SRN.

„Přišli jsme k vám, abychom vám sdělili, že dnes budete moci vycestovat.“ Těmito slovy ohlásil tehdejší spolkový ministr zahraničí Hans-Dietrich Genscher 30. září 1989 z balkonu Lobkovického paláce, že bude více než 4 000 uprchlíkům z NDR umožněno vycestovat za svobodou do SRN; v listopadu pak byla zbořena Berlínská zeď.

Dnes začnu zvesela o zákazu kouření cigaret, byť konec už k smíchu nebude; polovina dětí ve věku do jednoho roku, jež zemřely na syndrom náhlého úmrtí, doplatily na to, že jejich matky v jiném stavu kouřily

Dnes začnu zvesela o zákazu kouření cigaret, byť konec už k smíchu nebude; polovina dětí ve věku do jednoho roku, jež zemřely na syndrom náhlého úmrtí, doplatily na to, že jejich matky v jiném stavu kouřily

Začnu zvesela anekdotou: Slepý zajíc skáče po lese a stoupne na hada. Zajíc: ”Promiňte, neviděl jsem Vás, jsem slepý” Had: “I Vy promiňte, také jsem slepý a neuhnul jsem. A co jste za zvíře?” Zajíc: “Nevím, nikdy jsem se neviděl. Osahejte mne a povězte jaký jsem.” Had se otočí okolo zajíce a povídá: “Máte jemný kožich, velké uši a malý čumák. Vy jste zajíc.” Zajíc se zaraduje. Pak osahá hada a povídá: “Jste tvrdý, studený, slizký a nemáte koule ani páteř… Vy musíte být Kalousek…”

 

Poslední domácí zprávy