• Pátek, 13. prosinec 2019
  • Svátek má Rukojmí Lucie

Jan Padych - Lámání křížů (3.)
Počet návštěv: 338

Jan Padych - Lámání křížů (3.)

Jan Padych Článek od Jan Padych

Kluci ještě leželi v trávě jako pohozené mrtvoly, kapesníky a odervané kapsy z riflí na tvářích. Satan jim určitě dal sny, když jsou dosud v limbu. Ze šesti se to jednomu nepodařilo. Přece úspěch.

Jenomže v trávě leží jenom čtyři, uvědomil si Brzda. Kdo schází? Manuel! Nebude moc daleko. Asi šel umřít někam do křoví.

     Zůstat a čekat, s čím se kdo probere. Proč? Budou se trumfovat jako při kartách, kdo měl nejlepší sny, komu se ukázal Satan a komu nejvíc dopřál. 

     U toho zrovna být nemusím! 

     Nechal kluky v trávě prožívat si zbytek snů a sklesle se šoural z nešťastného místa. 

     Napadlo ho, že se podívá za Darňou. Je sice dost pozdě, ona snad ještě spát nebude.

     Darnin panelák nebyl zamčený, výtahem se nechal vytáhnout do nejhornějšího patra. Otevřela Darnina matka, ustaraná jako obvykle a vrásčitá jako zkroucený hadr.

     „Počkej, zavolám ji,“ skoro zívala, jako by se odpoutávala stejně jako její dcera.

     Darňa se ukázala ve froté županu, který ani neměla přepásaný, ale přidržovala si ho rukou. Vyhlížela stejně utahaná jako její matka.

     „Čau Brzďo!“ únava ji zjevně opustila, „co po mně chceš?“

     „Potřebuji tě,“ chytil ji za ruku, která přidržovala župan, látka zvolna sjížděla a ukázala pruh bílé kůže s temným ochlupením, „pojďme někam.“

     „Šílíš?“ usmála se, „máti mě nepustí,“ vymanila si ruku a přitáhla župan, „ale ty pojď dovnitř.“

     Neznali se moc dlouho, ale byla mu právě tou nejbližší duší. Prožíval pocit, že má na světě jenom ji. Přitom těch holek, které poznal. Jedné byl dokonce na pohřbu. Darňa se jí vůbec nepodobá. Na všechno jde se správným nadhledem.

     Odvedla ho na balkón.

     „Posaď se u nás!“ ukázala na čtverec koberce a zmizela v pokoji.

     Balkón udivoval svým prostorem. Jako by tenhle byt Darniny matky měl jeden pokoj navíc. Samotná velikost balkónu byla ještě víc zvýrazněna nedostatkem jakýchkoliv předmětů, kromě prostřeného koberce a docela malé skříňky, jakéhosi nočního stolku. Skříňka měla uzamykací zámek. Zkusil otevřít, jen tak, ze zvědavosti. Dvířka držela pevně, jako zatlučená hřeby.

Zacloumal držákem dveří, než si uvědomil, co vlastně dělá. Je pitomé se někomu takhle dobývat do nábytku. Zastyděl se a sedl si na koberec. Odtud měl výhled jenom na nebe, přesně to samé nebe, plné světýlek, které viděl v parku, když si dával kapesník s dávkou na odpoutání. Nebe jako hřbitov plný blikajících bodů, nebo podsvětní louka s umrlčími květy. Člověka až napadá, bez divného zamrazení to nejde, že je čas na to, aby někdo zemřel. Je čas na smrt, jak se zpívá.

     Temné dveře balkónu se otevřely, proklouzla Darňa ve svém županu. Přisedla k němu na koberec a přilnula k němu jako přísavka. Nijak se mu nemusela vnucovat. Celou dobu měl strach, že je při tom zastihne její matka, Darňa však byla klidná, jako by si předtím vbodla žihadlo. Ona totiž kromě čichání toluenu také včelaří.

     Jenomže ona si včelku dala až pak. Odemkla skříňku, která ho předtím tak zajímala, vytáhla odtud své nádobíčko, omotané v hadříku. Věděl, k čemu to všechno používá.

     „Vatu nemáš?“ zašeptala, zatímco si z hadru odkrývala injekční stříkačku s talířem, lžičkou a skleničkami.

     „Zásadně kouřím bez filtru,“ omlouval se.

     „Jako feťák a alkoholik,“ podpíchla, „abys nemusel moc tahat, co?“

     Pravda, feťáci a konzumenti levného chlastu, od čuča po stěnolez, neradi sají přes filtr. Darňa však právě filtr potřebuje.

     „Mám svoji značku,“ vytáhl z kapsy zmuchlanou krabičku startek, „když kouřím trávu, vatu k ní taky nedávají.“

     Marihuanu si přece pěstuje každý sám, venku, na divoko, nebo i doma. A taky si ji sám balí, jenomže bez filtru.

     „Tak sorry,“ věnovala se nádobíčku, „ale trochu vody do skleničky bys mohl přitáhnout, určitě ji uneseš, a cígu s filtrem od matiny bys taky mohl vyžebrat.“

     „Tak jo.“

     Darnina matka sledovala tmavý obraz televize, seděla na pohovce, připadalo to, že celá slábne a dodělává, zrovna jako její televize.

     V pokoji bylo víc dýmu, než někdy v Bzučáku.

     „Promiňte,“ vstoupil do pokoje, „můžete mi nabídnout cigaretu?“

     Trhlo to s ní. Hned se ubezpečila, jestli ji oděv někde neodkrývá. Podala mu krabičku. Vybral cigaretu.

     „Děkuji,“ řekl.

     Něco unaveně zívla, snad: „Prosím.“

     Nabral ještě vodu do skleničky a šel na balkón.

     Darňa shrábla cigaretu se skleničkou vody: „Zůstane mi to, nikdy z toho nevyjdu, jako třeba tvůj kámoš Kerkáč.“

     Že je tak naměkko, že právě ona, že právě teď.

     Darňa se sjížděla dávno předtím, než se napíchla na Indiánovu partu. Měla ze sjíždění větší užitek než ostatní z party, protože jela sólově. Ale i tihle sólaři s tím  někdy končí, pokud nepřejdou na tvrdé vary, nemluvě o čistých dovážených narkotikách.

     „Hele, Darni,“ odvedl řeč jinam, „ty se nebojíš mít nádobí na balkóně?“

     Ona se na tomhle balkóně nebojí ani souložit.

     „Máti tu nechodí,“ pronesla jen ledabyle, natahovala si přitom vodu do stříkačky.

     „Jak to, nechodí!“

     „Nikdy sem nevkročila.“

     Že by její máti nikdy nevešla na svůj balkón?

     „To ti mám jako věřit?“

     Opatrně položila stříkačku s vodou na prostřený hadr: „Asi nějaká porucha, strach, že se to s ní utrhne, tak se raději ani nedívá tím oknem.“

     „Nač ten balkón má?“

     „Balkón je můj, vybalila z papírku prášek, „víš na co.“

     Zajel dlaní pod okraj jejího županu. Vůbec ji v tom smyslu zrovna nezajímal. Uvědomil si, že Darňa má tak trochu fialové ruce, jako namrzlé. Ona zřejmě opravdu jede ve velkém.

     „Co máš za koláč?“ ukázal na bílou drť v papírku.

     „Nevím, jak tomu koláči nadávají, ale to je mi buřt. Hlavně že je to pořádné máslo.“

     Opravdu má něco tvrdšího. Není divu, že vykládá nejlepší sny z celé party. Darňa by dnes určitě viděla Satana.

     „Hele,“ zašeptala, zatímco se věnovala nádobíčku s bílým roztokem, „vím, že foukáš lakař,“ ukázala na skříňku, „tamhle máš celý barel, ale napřed mi vpálíš žihadlo.“

     Roztok se stříkačkou nakonec zůstal čistý a bílý jako mléko.

     Položila se na koberec, vytáhla župan až na břicho a přiložila si prst na vnitřní kraj stehna ještě do ochlupení. Odstříkl trochu jedu, aby jí do žil nepustil vzduch. Neměl se včelařením zkušenosti. Vbodl přesně, jak si přála. Syčela přitom jako zmije. Schoulila se na bok do klubíčka a čekala, až to na ni přijde.

     Napadlo ho, že má přece jenom ještě šanci dostat od Satana dobrý sen. Ve skříňce našel červenobílý barel, sice jen litrový, zatřepáním však poznal, že ho tam je dost, i když fóliová zátka byla už nabodnuta, a to nejednou.

     Satane, přej mi! zvedl barel a chystal se třepat. Takhle ne, rozhodl se. Nic bych z toho neměl.

     Svlékl Darni župan, neměla pod ním vůbec nic, zimu ale určitě necítila.

     Zůstala svinutá v klubíčku jako nějaký plaz.

     Natřepal z barelu na kapesník, až ho mohl ždímat. Dával pozor, aby mu neodkáplo, přikryl si hlavu županem a sjížděl se foukáním.

     Vůně rozptýleného téčka příjemně zaplňovala nozdry a pronikala dál. Až na sladkou chuť v ústech a množství slin, které musel vyplivovat, se cítil příjemně. Trochu se přidalo brnění v hlavě, zatím to ale bylo v normě. Pane Satane! zaprosil v sobě, dej mi sen. Někde v temnu se něco blýsklo: kov, stříbrný kov, zase ten úděsný tvar! Neznámá síla mu škubala vrchem hlavy, jako by mu někdo strhával skalp.

     „Do prdele práce!“ serval s hlavy Darnin župan.

     Kde jsou ty pravé sny!

     Darňa už seděla, opřená o stěnu pod temným oknem, a usmívala se. Je úplně mimo, poznal na ní. Ještě víc ho to vzteklo.

(čtení na pokračování - novela z knihy „Krysa v hlavě“ – příběh party feťáků satanistů z konce 80. let)

Jan Padych
Po absolvování střední ekonomické školy pracoval v obchodních organizacích v kontrolních a řídících funkcích na krajské i podnikové úrovni. V porevolučních letech působil převážně v pojišťovnictví, v letech 1994-1995 také jako jazykový redaktor v knižním nakladatelstvích Optys v Opavě. Od r. 2006 pracoval v bezpečnostních agenturách. Nyní ve starobní penzi.

Diskuze

Váš komentář

Přihlásit se

Přihlásit se nebo registrujte pro přídávání příspěvků

 
Petr Majevský

Petr Majevský

06.12.2019 19:34

Já mám ten dojem,že tato část už tady byla zveřejněna,ale nevím to jistě!


 
Vzpomínka: Přišel mi v prosinci 2011 pozdrav z Číny vzkaz od Tomáše Etzlera: „Tem patetickym cechackym utokum na moji osobu se smeji. Utocit na meho 30 let zesnuleho otce je jina vec. jste dobytek. Prekrocil jste hranici Olsere. Snad Vas potkam…“

Vzpomínka: Přišel mi v prosinci 2011 pozdrav z Číny vzkaz od Tomáše Etzlera: „Tem patetickym cechackym utokum na moji osobu se smeji. Utocit na meho 30 let zesnuleho otce je jina vec. jste dobytek. Prekrocil jste hranici Olsere. Snad Vas potkam…“

Jak baron Prášil, pardon, ne šlechtic, nýbrž právě ten potulný žvanil Tomáš Etzler poskytl nedávno dlouhatánský rozhovor pro SeznamZprávy mimo jiné odpovídal na otázky. Čína, kam se podíváš. Česko už několik týdnů řeší spory s touto komunistickou zemí.

Blíží se Vánoce, ty nejkrásnější svátky v křesťanském světě; Američané se rovněž ve svém farizejském pokrytectví skrývají za Boží lásku, přičemž už přes 200 let přinášejí

Blíží se Vánoce, ty nejkrásnější svátky v křesťanském světě; Američané se rovněž ve svém farizejském pokrytectví skrývají za Boží lásku, přičemž už přes 200 let přinášejí "demokracii" a vraždí po celé planetě.

Jednou z ukázek USA, země neomezených možností a splněných přání, bylo během desetileté americko-vietnamské války se třemi miliony zavražděných Vietnamců a Laosanů, též vánoční bombardování Hanoje koncem šedesátých let, kdy nechal pouze prezident Richard Nixon shodit větší množství bomb, než kolik bylo svrženo na Drážďany během druhé světové války. Šlo bezpochyby o nejbrutálnější nálet v historii. 

Napřed o rabování Poláků na hrobech Židů vyšly knihy Jana Tomasze Gross - Zlatokopové a Sousedi, dnes zase jen opakování těchto zvěrstev od autora Piotra Reszka: Hledači židovského zlata

Napřed o rabování Poláků na hrobech Židů vyšly knihy Jana Tomasze Gross - Zlatokopové a Sousedi, dnes zase jen opakování těchto zvěrstev od autora Piotra Reszka: Hledači židovského zlata

Opět je v Polsku v prosinci 2019 další pozdvižení; přinesla ho kniha s názvem "Hledači židovského zlata", obraz svědectví o tom, jak lidé z obcí sousedících s vyhlazovacími tábory Belzec a Sobibor v Lublinském vojvodství na jihovýchodě Polska ještě i několik desetiletí po konci druhé světové války vykrádali masové hroby židovských obětí nacismu.

Poslední domácí zprávy