• Čtvrtek, 06. srpen 2020
  • Svátek má Rukojmí Oldřiška

NAPŮL ČEKANÁ, NAPŮL SNĚNÍ…
Počet návštěv: 1324

NAPŮL ČEKANÁ, NAPŮL SNĚNÍ…

Vyrazil do revíru v první zimní den. „Zimní den?“ brblal pod posedem. „Jakápak zima, když po sněhu není ani památky. Dva, tři stupně pod nulou, vítr vane od jihu, Vánoce budou na blátě. Sakra, ani to bláto nebude, protože nezapršelo ani nepamatuji…“

   Opatrně stoupal do čtyřmetrové výšky, sklopil sedátko a pečlivě na ně rozprostřel hrubou houni. Sundal pušku z ramene, opatrně ji položil do jednoho rohu na brlení, na sedátko odložil také dalekohled a teprve potom zase pomalu slezl dolů, aby se obtížil batohem a balíkem posedového vaku. I tu zátěž vynesl nahoru, ale to už odfukoval námahou. Ten batoh měl napěchovaný dvěma polštářky, které ženě zabavil, aby kulovnice ležela na měkounké podložce. Když ho pokládal do opačného rohu brlení, než ležela zbraň, pečlivě ověřil jeho stabilitu. Teprve pak se nasoukal do posedového vaku a pohodlně se usadil. Trošinku povytáhl rukáv hubertusu, aby viděl na svítící ručičky hodinek. Bylo krátce po dvaadvacáté hodině. Noční obloha byla plná zářících hvězd. Kolem posedu byly smrkové houštiny, které obklopovaly nevelkou paseku, kde uprostřed stébel suché metlice se tmělo vnadiště, kam zakládal divočákům. „Přijdou, nepřijdou? Bude to kolem půlnoci – nebo až nad ránem?“ 

   Zdaleka k němu dolehlo skolení lišky. Jediný zvuk, jinak vládlo naprosté ticho. V blízkosti posedu byly tři buky a jeden doubek. Bezlisté větve se vzpínaly k nebi; bylo to až strašidelné, takové kostrbaté kulisy, mezi nimiž blikaly hvězdy. Věděl, že až k ránu se objeví zbývající srpek měsíce, ale i bez jeho svitu nebyla noc temná; díky jasné obloze vládlo konejšivé přítmí, v němž silný dalekohled odhalí každou zvěř, která vytáhne z houští.

   Jak míjely hodiny, přicházela únava. Teplo, bezvětří, žádný vzruch, žádné lámaní pod kroky těžké zvěře. V jednu chvíli narazil beranici na hlavu tak, aby mu nespadla a místo pušky položil hlavu na batoh. Netrvalo dlouho a – usnul. Vlastně jen podřimoval, ale i v tom polospánku přišel sen…

… přenesl ho do časů jeho mládí; blížily se vánoční svátky: to zima ještě bývala bílá, mráz kreslil na okna čarokrásné květy, zmrzlý sníh praskal pod nohama, když kráčel založit do krmelců a zásypů zvěři. I té bývalo hodně. Srnčí, zajíci, bažanti, koroptve, na nezamrzlých proudech Odry pak barevní kačeři a skromné kachničky…

    Býval teple oblečen v zelený myslivecký šat, s beranicí na hlavě, ruce skryté v palčácích, límec hubertusu kryl zátylek, nohy hřálo teplo beránkem vypolštářovaných bot…

   Nespěchal domů, třebaže ho tam čekalo teplo z rozpálených kamen a všichni drazí u stolu se štědrovečerní večeří; dveře do svátečního pokoje byly zavřené, protože tam pod vonícím nazdobeným smrčkem byly dárky – byť v té době skromné, ale zabalené s láskou…

   Vždy se zastavil na návrší, odkud byly vidět žlutě zářící okna chalup, a kam dolétlo klekání. Věž kostela svaté Anny ještě nebyla ozářená, jak je dnes zvykem v době plýtvání, ale strmě a mohutně se vypínala nad budovou základní školy…

   Nade jeho hlavou se rozprostíralo hvězdnaté nebe; i těch hvězd bylo více a byly zářivější, protože v té době ještě nebylo známé slovo SMOG, třebaže se z komínů chalup vznášel kouř vonící lidskou přítomností. Byl zdánlivě sám uprostřed rozlehlosti bílých polí, které sem tam zdobily zasněžené vršky stromů v remízkách a stejně tak námrazou jiskřící kštice jabloní, hrušní a třešní v mezích. V bílé paletě zimní krajiny byly vidět stovky zajíců; běhali v milostném zápalu, aby připravili svoje ušaté družky na skutečné lásky hry v únoru – měsíci vrcholící zimy, kdy byly mrazy nejkrutější. V předjaří pak přicházeli na svět jejich potomci; zajíčata byla kladena matkami do sněhu, ale v závětří šípkových keřů, či pod stráňkami selských písečníků…

   Vrzla vrátka, na zápraží metlou ometl boty i hubertus, oklepal beranici, ze zad shodil prázdný batoh. Otevřel dveře do pokoje; dýchlo na něj teplo, maminka nesla na stůl hrnec s hrachovou polévkou, na plotně voněla omáčka ze sušených švestek, v míse se smály vysmažené kapří řízky a vedle ještě větší mísa s bramborovým salátem. Podnos s jablky, křížalami, ořechy. Svíčky s tetelícími se plamínky. Tatínek mu do rukou vtiskl hrnek s horkým čajem – „je křtěný slivovicí,“ a usmál se. Sestra Dana měla v očích dívčí něhu, vlasy vlnité, tvář zkrásnělou mládím…

   Je to tak dávno, z těch, na něž v čase VÁNOC vždycky vzpomenul, zůstal sám, ale teď už obklopen svou rodinou – ženou, dětmi, vnoučaty. Je to jeho největší bohatství, radost, chlouba, štěstí. Vlasy už má bílé, když už příroda sněžnou bělostí šetří, ale v rukách stále cítí pořádnou sílu, která mu dovolí pozvednout nejmladší vnoučata a zašeptat jim do oušek: „ŠŤASTNÉ A VESELÉ VÁNOCE!“

   Nejmenší vnouček obejme dědovu hlavu a vší silou zatahá za vlasy, až to zabolí…

     …tou bolestí se probudil. Něco ho udeřilo do tváře, beranice odlétla z hlavy, ale to už viděl, že ji v pařátech odnáší sova, kterou zřejmě přilákalo hvízdavé pískání, jež spící myslivec vyluzoval nosem. Vylekaný pták beranici upustil, ta spadla někam do trávy pod posedem. Zasakroval, protože se musel vyprostit z vaku, aby mohl slézt z posedu. Instinktivně však pohlédl do paseky: na vnadišti se tměla velká hrouda. Sáhl pro dalekohled, který odhalil ohromného kňoura; zvíře bylo ve střehu, protože odlet sovy a pád beranice byly zvuky, které varovaly.  Vteřiny letěly, zvíře váhalo, myslivec téměř nedýchal. Pak napětí pominulo a divočák začal znovu chroupat kukuřičná zrna.

   „Pantáto, jsi nádherný, jsi skvostný a jsi zárukou další generace divočáků. Zjara mi bachyně přivede k posedu tvé potomky – pruhovaná selata, divoká, hravá, půvabná. Buď opatrný!“ nabádal v myšlenkách myslivec kňoura. „Nějaký střelec, jemuž zabloudíš před ústí kulovnice, by mohl zatoužit po trofeji a stisknout spoušť. Takových je dnes hodně, daleko více než nás, kteří si váží síly a krásy dominantní zvěře a umí ovládnout lovecké pudy. Doba se mění, kamaráde, je nezdravá, úcta a pokora vůči přírodě – to je přežitek, který ctí pouze naše stará generace…“

   Myšlenky mu létaly hlavou, poslouchal chroupání a kochal se pohledem na černého bohatýra. Když ten po půlhodině zamířil zpátky do krytu houštin, jen povzdechl a začal se také připravovat k odchodu. K autu to byl hezký kus cesty, batoh, puška, posedový vak i dalekohled se mu zatraceně pronesou. Až všechnu tu tíhu uloží do kufru auta, usedne za volant, zapne vyhřívání sedadla a opatrně se vydá na cestu, na níž v tomto čase ještě bude pravděpodobně sám. Do přehrávače zasune kazetu a zaposlouchá se do duetu paní Pilarové a pana Matušky – Tam za vodou v rákosí. Nějak mu ta poetická slova a nádherná hudba ladily s náladou dnešní noci, třebaže v tomto koutu Oderských vrchů není po vodě, ani po rákosí památky…

Štěpán Neuwirth

- Štěpán Neuwirth -
Publikuje od roku 1966; emeritní tiskový mluvčí Fakultní nemocnice Ostrava, později tiskový mluvčí Zdravotně sociální fakulty Ostravské univerzity (Dnes lékařské fakulty). Novinář, publicista, spisovatel. 18 vydaných knih; cena E.E.Kische za Tep nemocnice (literatura faktu).

Diskuze

Váš komentář

Přihlásit se

Přihlásit se nebo registrujte pro přídávání příspěvků

 
Petr Majevský

Petr Majevský

12.12.2019 19:16

Umíte krásně a poeticky vyprávět.Já takové řeči rád poslouchám,protože sám nejsem podobnými slovy a dnes i zážitky obdařen.Zůstaly jen ty Vánoce,které by měly být svátky klidu a míru.Jak vidíte,mám pouze vlohy k utopii.


 
Bojím se dne, kdy se to stane

Bojím se dne, kdy se to stane

Nesmyslný zákrok bílého policisty proti zdrogovanému kriminálníku Floydovi, který po zákroku zemřel, vyvolal až absurdní vlnu protestů a demonstrací. Podle mého uměle řízenou vlnu protestů a demonstrací, které přerostly ve žhářství, rabování, lynčování, a dokonce i vraždění. Celý svět poklekl, jako by ti, kdo poklekli, přiznali svoji vinu, kterou ale nemají. To je další absurdita.

Agrese mocných

Agrese mocných

Srpnové události 1968 už mizí v historii. Před 52lety „soudruzi v SSSR“ udělali chybu, místo dialogu vsadili na agresi. Využili situace, v té době totiž probíhala válka, agrese USA proti Vietnamu (1964 – 1973), válka se statisíci padlých, zavražděných, s miliony vyhnaných z domovů. Tato válka měla přímou souvislost se srpnem 1968. Srpnová okupace tak „přikryla“ agresi USA.

Poslední domácí zprávy

Agrese mocných

Agrese mocných

Srpnové události 1968 už mizí v historii. Před 52lety „soudruzi v SSSR“ udělali chybu, místo dialogu vsadili na agresi. Využili situace, v té...

Srpnová předtucha

Srpnová předtucha

Bez ohledu na rozmary počasí a plíživou pandemii nás naše veřejnoprávní média letos zásobují hlavně novými pohledy na historii.