• Úterý, 14. červenec 2020
  • Svátek má Rukojmí Karolína

Jan Padych - Lámání křížů (5.)
Počet návštěv: 1229

Jan Padych - Lámání křížů (5.)

Jan Padych Článek od Jan Padych

Hezkých pár hodin trčel ve svém pokoji. Sotva mrštil tašku s učením do mezery mezi skříní a knihovničkou, hodil se na lůžko a ležel jako mrtvola. Kdosi několikrát nahlédl, ale on ani neuznal za vhodné se pohnout, aby viděl. Nechtěl se hýbat. Manuel se taky nehýbe. Drží ho někde v lednici, má úplně všechno za sebou. Satan s ním!

Jednou zaslechl otcovo: „Kdyby ses raději učil!“ Předstíral, že neslyší a nepohnul se. Hrál si na mrtvého a ti, co nežijí, se přece nehýbou.

     Co je smrt?

     Zpívá se o dvojí smrti. Podruhé zastihne Satanovy věrné v ohnivém jezeře. Budou v něm spáleni společně se svým Pánem. Půjde o konečný zmar, nekompromisní a definitivní. Může se tím člověk těšit? Tak nějak se to učí křižáci, něco o tom říkají i texty metalových kapel.

     Ale co smrt skutečně znamená, třeba pro takového kluka, jakým je Manuel? Ví se to přesně, nebo se jen domnívá?

     Chvíli se pokoušel žít jako mrtvý. Tajil dech, představoval si, že nemá žádnou hmotu, že nemá prsty u nohou, pak zase nohy až po kolena, odmýšlel si ruce i všechno ostatní. Několikrát měl štěstí, nemyslel vůbec na nic, vůbec nic neviděl, neslyšel, necítil, neuvědomoval si čas. Takhle mrtvým se mu nedařilo setrvávat moc dlouho. Šlo jen o krátké okamžiky. A co srovnání s věčností?

     Věčné a proti tomu pomíjející.

     Kdo mi to vysvětlí?

     Snad jedině Pseudodadanýsos, křižák Pseuďa.

     Posbíral se a šel za Pseuďou. Včera o tomto čase, připomínal si cestou, seděl Manuel v Bzučáku a lízal pivo za své odmakané pesos. Teď ho někde vychlazují nahého, přikrytého nějakým hadrem, s fialovou držkou a s cedulí, uvázanou na palci pravé nohy.

     Vidina trčícího palce se jmenovkou Manuela, občanským jménem Jiřího Kamuse, ho provázela až k zamýšleným dveřím.

     Otevřel sám Pseuďa. Zřejmě čekal někoho jiného, usoudil Brzda podle jeho neskrývaného úžasu. Pseuďa neměl na sobě ani kříž, se kterým chodívá provokovat satanisty do Bzučáku a kdoví kam ještě, neměl ani své nebeské triko. Stál ve dveřích  v docela normální košili, jaká se nosí k obleku. Ve svých kalhotách mohl jít klidně do divadla, nebo do baru lepší třídy. Takhle ho v Bzučáku nikdo nikdy neviděl.

     „Tebe jsem nečekal,“ vyšlo z Pseudi, „ale jsem rád, že jsi přišel zrovna ty.“

     Nahlédla Vlasta. Normální jako vždy. V běžném holčičím. Rozesmála se s netajenou radostí: „Buď vítán, bratře!“

     Bratře?

     Odkdy křižáci zvou satanistu bratrem?

     „Nestůj venku,“ vtáhl ho Pseuďa dovnitř. „Čekali jsme kohokoliv jiného, tebe však ne, ale třeba to tak má být.“

     Pseuďův obývák se změnil ve shromaždiště. Těch lidí, co tam sedělo kolem stolku! Uprostřed obýváku čněl podélný stolek, prostřený bíle, s odpitou lahví červeného vína, stříbrným kalichem a talířkem na úlomky oplatků. V kalichu ještě vězela krůpěj rudé tekutiny, připomínající kapku krve.

     „Přišel k nám host,“ ukázal Pseuďa na Brzdu. „Je zároveň hostem našeho Pána.“

     Mám jiného pána, vzpříčilo se v něm něco. O toho vašeho nestojím. Avšak neměl zájem nic vyhlašovat. Jenom si prohlížel sedící lidi. Vždycky míval dojem, že k Bohu se modlí jenom existence všelijak bičované životem a hlavně ti, které osud vyřadil z šancí nějak si užít. Pseuďu s Vlastou považoval za výjimky. Teď však vidí, že střílel mimo. Tihle nevyhlížejí na žádná ořezávátka, se kterými život zatočil. Jen mu vadil jejich měšťácký ohoz, sem tam rifle, ale jinak samá konfekce. Jako lidé vyhlíželi docela normálně. S troškou úprav by někteří hoši mohli splynout s běžnými hosty Bzučáku.

     Nepočítal s tím, že vpadne přímo do křižáckého shromáždění. A vůbec nečekal, že by ho Pseuďa zval na další průběh té jejich akce.

     „Dva bratři dnes uzavírají smlouvu s Pánem,“ postavil se před Brzdu s mimořádně přívětivým úsměvem, „pojedeš s námi?“

     Smlouvu? děsil se Brzda. Jistě ne s pánem Satanem.

     „Já k vám nepatřím.“

     „Kdybys byl hotový přijmout Ježíše, mohl bys do vody s oběma bratry. Nemysli si, že nepotřebuješ do vody. Všichni jsme zahnojení, než do ní vlezem.“

     Do vody. Do jaké vody?

     „Chápu,“ zlehčil jeho napětí Pseuďa, „nejsi připravený.“

     „To nejsem,“ oddychl  si. On přece uzavřel smlouvu se Satanem, je tomu pár hodin: opačná hvězda, svíčky, přísaha, potom téčko a Pseuďův kříž, vystouplý z nebeské modři.

     „Naše pozvání snad neodmítneš,“ zaprosil Pseuďa, „ručím za tebe, že bonzovat špenátům nechodíš.“

     Já a štěrkat fízlům? Urážel se Brzda a měl zájem se od této společnosti odpoutat: co má společného s křižáky? On satanista! Ať se jdou bodnout.

     Nepočítal však s Vlastiným zásahem. Zavěsila se na jeho rámě, jako by ho chtěla mít celý večer jenom pro sebe. Hezky voněla a byla tak podivně čistá po všech stránkách a vycházela z ní tak silná jistota, že jí neodolal, povolil a nechal se vést jako kůň za uzdu.

     „Mám tě ráda, bratře,“ zašeptala mu úplně zblízka do ucha. Ona mu taky nebyla protivná, takže si to snadno srovnal, když si odmyslel omezující oslovení „bratře“. Jestli je tenhle svět zbudovaný úplně normálně, došlo mu, pak tahleta holka chce přesně to, co on, a to ostatní je polívka, kterou jenom někdo navařil. Žádných náznaků se od ní už nedočkal. Dál v tom nešla, on ztrácel odvahu.

     Vlasta ho stáhla se schodů a přivedla k embéčku s nátěrem, od jehož lesku se odráželo světlo výkladních skříní, oken a lamp.

     „Lez!“ pobídla ho a hned k němu přisedla a přilnula celou délkou nohy a ruky, když se ještě musela přitlačit, aby k nim na zadní sedadla vešla trochu širší holka. Nic v jejích dotecích nebylo, její myšlenky se vznášely kdo ví kde.

     Vyjelo pět vozů, v žádném nezůstalo volné místo, jak si stačil všimnout. 

     „Mám radost,“ ucítil Vlastin voňavý dech a stopoval odrazy ubíhajících světýlek v jejích průzračných duhovkách.

     Vozy vyjely z města a sjížděly sráznou cestou do údolí k řece. Hned za mostem zahnul první vůz mimo asfaltovou cestu, v závěsu za ním jelo embéčko s Brzdou a Vlastou. Pěšina zřejmě nebyla určena pro auta, pro večerní a noční jízdy už vůbec ne.

     Jelo se zvolna a opatrně. Náhle první vůz zastavil a po něm i ostatní.

     „Dál jen po svých,“ pronesl řidič.

     „Přebrodíme řeku!“ nechal se slyšet Pseuďa, ve tmě ho nebylo nevidět.

     „Uděláme to pod svahem, jako minule,“ ozval se jakýsi velitelský hlas, jehož majitele Brzda neznal.

     Co udělají? zvažoval.

     U vody zdaleka nebyla taková tma. Vcelku příjemný pohled skýtaly bosé holky se zvednutými sukněmi, které špičkami nohou zkoušely vodu, než se odhodlaly do ní smočit až po kolena.

     Voda mu připomněla mrtvého Manuela. Otřásl se. Ještě hůř pociťoval tvrdost kamenů, dokonce i těch hladkých, oblých. Všichni se shlukli na štěrkovém nánosu v zátočině řeky, naproti příkrému svahu, který se docela zřetelně vykresloval oproti fialové obloze tmavšími hroty stromových vršků. Světélka, prodírající se tmou, připomínala papírovou clonu stolní lampy, propíchanou špendlíky.

     „Bratři, do vody!“ pronesl velitelský hlas.

     Svlékly se čtyři klukovské postavy, ty pak setrvaly nějakou dobu v pokleku se sepjatýma rukama, pak se zvedly, a jak se vzdalovaly od břehu, zmenšovaly se a ubývalo jich odspodu. Kluci a holky na štěrku šeptali samé děkování za jakousi milost. Modlí se, poznal Brzda. Satanovi odpůrci. Co mezi nimi hledám? Pravdu o smrti? Proč.

     Jedna postava ve vodě zůstala stranou, z trojice pak ti dva krajní uchopili prostředního a s hlasitou otázkou: „Přijímáš Ježíše Krista za svého Pána?“ si vynutili odpověď prostředního: „Přijímám!“ než ho pak celého vtlačili do vody.

     Křest, svitlo mu. Křest, smlouva. Žádná přísaha se svíčkami, kradenými duchům. Křest, jak o něm kdysi mluvil Pseuďa. Jenomže on si myslel, že tihle křtí jenom nemluvňata. Jak to povídal Pseuďa? Člověk zemře, aby se mohl narodit.

     Potopený kluk, který podle mínění těchto lidí právě zemřel a zároveň se  narodil, vystoupil na štěrk a klesl na kolena s rukama nahoře. Brzda slyšel jakýsi divný jazyk, který nemohl k ničemu přirovnat. Nato porozuměl, protože kluk už promluvil srozumitelně, alespoň na chvíli. Nešlo o normální řeč, ale o chrlení slov. Brzdovi se to všechno křížilo v mysli: že jsem s nimi jel, já blbec!

(čtení na pokračování - novela z knihy „Krysa v hlavě“ – příběh party feťáků satanistů z konce 80. let)

Jan Padych
Po absolvování střední ekonomické školy pracoval v obchodních organizacích v kontrolních a řídících funkcích na krajské i podnikové úrovni. V porevolučních letech působil převážně v pojišťovnictví, v letech 1994-1995 také jako jazykový redaktor v knižním nakladatelstvích Optys v Opavě. Od r. 2006 pracoval v bezpečnostních agenturách. Nyní ve starobní penzi.

Diskuze

Váš komentář

Přihlásit se

Přihlásit se nebo registrujte pro přídávání příspěvků

 

21.12.2019 21:46

Nejsou to jenom čichači co bojovali toluenem proti komunismu. Tyto oběti komunistické zvůle přešly velkou měrou na disent. Pan doktor Nešpor také vše nezvládl. A tak kouř z cigaret, pozoruhodné myšlenky zrozené z alkoholu a nočního bdění s holkami co nikdy neřekly nikdy. To byl zrod těch, kdo do naší společnosti přinášeli nový vítr a pokud se nezakuckali kouřem z cigaret a přežili toluen, přinášeli společenskou změnu. Byli to "disidenti", protože do práce je nikdo nedostal ani párem volů. Soudruzi na ně tlačili, aby šli makat, ale kdepak! V jejich bytech se míchali všechny možné halucinogenní sajrajty, poslouchal Laxík a mazlily se holky, co nepospíchaly domů. ...Vzpomněl jsem si na to jak, jako malý kluk, jsem vyhrál první výhru z toboganu, který jsem sám mohl roztočit. Stal jsem se šťastným výhercem živé slepice. Jel jsem z Prahy do Rakovníka za babičkou. Nesl jsem slepici v náručí. Bála se a pokadila mě. Drápy mi vytahala vlněnou tkaninu a do svetru se mi zamotaly peříčka. Měla pootevřený zobák. Soused zkušeně řekl: To jsou čmelíci, ta slepice se dusí. Byla strašně hubená, kost a kůže. Měla zákaz vstupu mezi ostatní slepice, aby je nenakazila. Potom jsem se vrátil do Prahy a osud slepice jsem znal jenom z doslechu. Ta nešťastnice musela podstoupit veterinární léčbu. Veterináři se ptali, kde babička k takové nemocné slepici přišla. Byla padesátá léta. Babička se bála, aby jí neobvinili, že stvoření se čmelíky nepěstuje schválně, aby tím sabotovala a ničila naše socialistické zřízení. Slepice byla nakonec zabavena, utracena a skončila v kafilérii. Od té doby jsem žádnou první cenu, výhru netrefil. Smůla, že? Od té doby se ke mně štěstí obrátilo zády. ….Mějte se hezky. ...PS: Napsal Jiří Přibyl.


 
Ti

Ti "Člověci" si nedají pokoj

V minulém týdnu nás opět v Rusku svérázně „proslavila” organizace Člověk v tísni. Při vyhodnocování nedávno skončeného, všelidové hlasování o změnách ruské ústavy v Dumě, ruském parlamentu, dostal slovo i Předseda parlamentní komise pro zahraniční zásahy, Vasilij Piskarjev. A servítky si rozhodně nebral. Natvrdo vyjmenoval státy a organizace, které se pokoušely negativně zasahovat do průběhu hlasování a které během něj šířily protiruskou a rozkladnou propagandu. Včetně, bohužel, České republiky a Člověka v tísni

Omluva

Omluva

Rád bych se touto cestou přes Rukojmí cz. veřejně omluvil Jarkovi Nohavicovi, že jsem ve svém článku omylem uvedl, že pomluvil Karla Gotta a že chtěl těžit z jeho smrti. Toto není pravda a tato slova patří Jaroslavu Hutkovi se kterým jsem Jarka nechtíc zaměnil. Vše o panu Hollanovi však v článku platí. Tato chyba jde na můj vrub, a jelikož se snažím žít a jednat čestně, tak se Jarkovi moc omlouvám. Svým dílem mi Jarek pomohl tuto mou chybu objevit a já mu děkuji. Upozorňuji čtenáře, že Jarek byl takový grand, že mě ani k narovnání této záležitosti nevyzval.                            Ještě jednou se Jarkovi omlouvám, ale také čtenářům a Ostravakum. Jsem to prostě vůl.
 
 
Po koronaviru další otřes: Němcová nevylučuje prezidentský úřad

Po koronaviru další otřes: Němcová nevylučuje prezidentský úřad

Ty nebolestnější události vám setrvávají v hlavě i se všemi  obrazy, které je doprovázely. Vracel jsem před sedmi lety v rychlíku Leo z Prahy do Ostravy a hleděl na televizní obrazovku, umístěnou na stěně vagónu metr nad mou hlavou - šly tam zrovna zprávy ČT – a hned ta první mi vyrazila dech z těla. Po pádu vlády Petra Nečase navrhuje ODS za premiérku Miroslavu Němcovou a její nejbližší usednutí do  premiérského křesla je prý už hotovou věcí.

Poslední domácí zprávy

Omluva

Omluva

Rád bych se touto cestou přes Rukojmí cz. veřejně omluvil Jarkovi Nohavicovi, že...