• Úterý, 07. duben 2020
  • Svátek má Rukojmí Heřman / Hermína

Jan Padych - Lámání křížů (7.)
Počet návštěv: 809

Jan Padych - Lámání křížů (7.)

Jan Padych Článek od Jan Padych

Předtím si myslel, že snese všechno, když i s Manuelovým odchodem se celkem srovnal. Člověk může lámat kříže na hrobech a rozbíjet květináče duchům o svátku mrtvých, ale když ho něco pořádně trefí, odpadne jako popel z cigára.

      Poznal, že nemůže zůstat na jednom břehu s těmi, co použili jeho vlastní hrobeček.

     Na povoz čekal marně. V noci ze soboty se autobusáci nepřervou. Šlapal kus pěšky. Alespoň na hlavní cestu, kde počítal s větší šancí něco stihnout. Jako naschvál to mělo jet nejspíš za hodinu a půl. To zatím dojdu pěšourem, rozhodl a vykročil. 

     Prosvištělo několik aut, žádný řidič neměl soucit.

     Soucit. Něco podobného by satanista znát neměl. Život je šíleně krutý, člověk se od pravěku moc nezměnil, ukrade, použije a sežere co může. Taková polívka jako soucit, lítost, úcta jenom překáží. Proč by měl někdo zastavit metalistovi ze satanské party? Proč právě satanista má čekat ohledy? I tamty dva  měl rozkopat na nudle, z pytle by je pak vysypali a vylili. Podobně by věc řešil Satan. Proč jsem nezasáhl? Jsem vůbec hodný svého pána? U tří oběšených! Kdo já vlastně jsem?

     Došel k autobusové zastávce mezi dvěma lesíky. Zastávka i s temnou budkou se mu náhle vydělily ze tmy, když došel až k nim. Jízdní řád nešlo jen tak přečíst. Vytáhl krabičku se sirkami a posvítil si. Jízdní řád ho nepotěšil. V noci jenom dva autobusy. Občasná zastávka. Co je to za kumšt? Škrtl sirkou a přiložil ji odspodu tabulky. Celuloid zkrabatěl, stáhl se, trochu zahořel a zasmrděl. Chytl i papír. Cedulka se stala zbytečnou, jako mýdlo proti fickám.

     Pomstil se. Za to, že ze zastávky nic nepojede. Taky za ty dva bobo v jeho vlastním hrobečku. Zároveň získal dojem, že zastávka i s budkou i s lesíky z jedné i druhé strany jsou mu najednou známé, snad jako by mu patřily. Vlastně si tohle místo přisvojil jako pes, když značí patníky svojí kropenkou.

     Ještě měl štěstí, že se kus cesty svezl, i pouhé tři zastávky mu stály za to. Domů se však nedostal. Panelák své dveře držel jako zakletý, na zvonek žádný z rodičů nezabral.

     Pár hodin se musím prochrápat, rozhodl a kráčel k parku. Při nejhorším půjde do doliny, i když je to dálka a kiláků má už v nohách tři zadky. 

     Škoda spacáku! zalitoval. Zrovna by se moc sešel. Asi o něho přijde. Obětoval ho, nechal ho těm dvěma. V životě přišel o víc, než o jeden spací pytel. Naposledy o Darňu.

     Mohl jsem vědět, že ji dlouho mít nebudu! Zpátky bych ji už nevzal, ani kdyby se připlazila. Čuba chemická!

     Shora se začalo snášet hrozně chladivé mokro. A ještě ke všemu cáká! O jednom krytém kousku místa věděl.

     Čuba jedna! Rozpaloval se, čím krutější chlad mu prosakoval jeho ošoupanou džísku. Přece se k němu měla jako vlastní holka. Všichni z party ji už brali jako  moji holku. Ona mi vyšoustla parohy! Měl jsem je oba v tom pytli rozkopat na biftek.

     Pod můstkem už kdosi vychrapával svůj rytmus, místa však nescházelo. Brzda ještě obhlédl nejbližší okolí. Tady ufoni z pendrekárny snad nepřistávají. Vždyť za jedno úřední probuzení se nestaví ke zdi.

     Hned za můstkem protéká část potoka do širokých skruží z betonu. Vtékající voda zevnitř vyšumuje svou monotónní melodii bez rytmu, začátku i konce. Bez rytmu, který by jí nařídil člověk. Tedy čistý zpěv živlu.

     Nahlédl do černoty kanálu. Co kdybych vlezl zrovna dovnitř? Místo na přespání jako vyšité, přiměřeně pro tuto noc.

                                 ==================

     Když procitl, dotékala k němu špinavá kaluž a doléhalo šumění vytrvalého deště a vody, stékající kanálovou skruží někam hluboko. Chlap, který v noci pod můstkem vychrapoval, chyběl. Uvědomil si, že sám leží na hlíně. Prudce jím prošla zima. V ústech měl zápach. Chtěl ho přerazit kouřem. Sáhl do kapsy pro balíček s cigaretami. Druhá kapsa. Prázdná! Nikde ani zápalky. Hodinky z ruky taky pryč. Do řiti! Zůstala jenom občanka. Samozřejmě zmizely i dvě pětky, poslední pesos, které mu zbývaly do kapesného. Podobně se navzájem olupují feťáci. To určitě ta kanálie, co tu v noci chrápala! Škoda, že člověku dnes chybí instinkty, které míval, když chodil v tlupách a spal na větvích s očima napůl otevřenými. 

     Šumění ani palebná síla deště neochabovaly, ani nepřipadalo, že v nejbližší hodině zeslábnou. Ať to pára tlačí! vykročil rázně do přímé vodní střelby. Vlasy mu zplihly a přilnuly na lebku, riflová džíska ztemněla a ztěžkla, jako by ji ztloukl přinejmenším z kovu. 

     Déšť splachoval chodníky od všeho živého, podobně jako deratizační rock vyhání lidi ze sálů. Jen v dálce zahlédl nějakou dvojici s deštníky. Oba, muž se ženou, rychle zahli za domovní roh. Podle obleku muže a podle směru, ve kterém pospíchali, usoudil, že míří na nedělní mši. 

     Špice kostela se červeně blyštěla nad činžáky s odpadanými omítkami. Divný tvar! napadlo ho, zatímco mu bohaté kapky fackovaly a studily čelo a líce. Se špicí nahoře stavba připomíná raketu, hotovou k odpálení někam hrozně vysoko.     

     Vyběhl pěticí schodů a zatáhl za masivní kliku. Vrata se otevřela. Pronikl do tmavého sucha. Dobře si to místo pamatoval. Hlavně misku, do které si lidé smáčeli konečky prstů k pokřižování. Kamenná nádoba visí na stěně ve výši hrudi, zalita betonem až po samý vrch. Brzda ví, proč zdejší křižáci už misku nepoužívají. Chodil sem kdysi s metalisty naslouchat, zda se něco dozví o Satanovi, protože ani na černé burze, na které mezi haldami šachetní bídy kdejací šmelináři nabízeli asi všechno, co prodávat lze, žádné vědomosti o pravém satanismu ke koupi nebyly. Jednou, když vycházeli z kostela ven, Indián si rozepnul zips kalhot, nechal se od Vonpala a Drobka zvednout a znesvětil misku i s jejím obsahem. Kdosi je při tom zahlédl. Jak se právě přesvědčil, miska už neslouží. Díky akci jeho party. 

     Najednou stál před křížem. V šeru si ho dřív neuvědomoval. Kříž sahal od podlahy po strop kostelní předsíně. Člověk vedle něho působí nepatrně, až mrňavě. Náhle mu připadalo, že tento masívní kříž tam vždycky stál, pevně zapravený do hloubky, a kostel jenom stavbaři zbudovali kolem něho. Takový kříž bych nikdy nezlomil, uvažoval. Ani s pomocí party by se mi ho nepodařilo přelomit.

    Otevřel prosklené dveře. Přítmím pronikalo umělé světlo žárovek z lustrů a stylizovaných svíček. Lidských postav sedělo v dřevěných lavicích a vystávalo po bocích sálu a za lavicemi o něco víc, než jich tam kdysi vídal. Snad jich přibývá stejně jako satanistů. Ale to asi stěží. Nevešli by se. 

     Viděl jenom jejich záda a zátylky pokorně sehnutých hlav. Většinou staříci, nějaké děti a pár kluků a holek v nedělních šatičkách. Rozhlédl se, zda uvidí Pseuďu s Vlastou. Jenomže takoví se zřejmě schází jenom po bytech a jedou po přímých akcích, jako třeba Pseuďa v Bzučáku a kdo ví kde ještě. Muži tu panáčkovali většinou v oblecích, ženy v přísných šatech s upjatým zahalením.   

     Rozkročil se v uličce, rifle s džískou promáčené a vlasy zplihlé, jako by se právě vynořil z vody. Na konci uličky starší muž v ornátu něco hlasitě četl z knihy, rozložené na stojánku, paže s široce splývavými rukávy držel přitom rozpaženy, takže celý připomínal kříž. 

     Zase to znamení! Je všude, ve všem.

     Muž v ornátu zvedl hlavu jako řečník, který sleduje zájem posluchačů. Přejel pohledem celý sál a upřel se na zaťatě stojícího Brzdu. Vzájemné pohledy obou se střetly: pohled katolického kněze a pohled uctívače Satana. Kněz určitě rozpoznal důležitost okamžiku. Nesklopil hned oči k dalšímu čtení a raději zmlkl. Hleděli na sebe jako dva soupeři na pistole, jenomže oči kněze přece jenom změkčily svůj původně ostrý výraz. Brzdovi se dokonce zdálo, že se zvětšují. Připomněl si oči z jednoho satanského obrázku. V něčem si byly podobné, jenomže oči tohohle muže nehrozily, nestrašily, ale zvaly ke zvláštní účasti. 

     V sále začalo něco šumět, šustit. Ozývalo se i praštění dřeva zatížených lavic.  

     Knězovy oči neuhnuly. Jeho ústa se pohnula a zazněl příjemný hlas: „Jsi spravedlivý, Hospodine, i když s tebou vedu spor.“ Nato kněz sklonil hlavu a četl z velké knihy: „Chci s tebou mluvit o tvých soudech. Proč je úspěšná cesta svévolníků?“ 

     Brzda se ohlédl po lidech v sále. Jak rozdílné jsou jejich pohledy, jak otřesný údiv, jak odporné pohrdání. Copak mě tu znají? Vědí, kdo jsem? Vědí o přísaze? 

     „Ty mě, Hospodine, znáš!“ vévodil sálem o poznání přísnější hlas. „A vidíš mě! Zkoušíš mé srdce. Je s tebou. Vytřiď je jako ovce na porážku. Zasvěť je ke dni pobíjení.“ 

     Zasvěť je k jatkám! doplnil si Brzda. Zasvěť je přísahou k nicotě. Spal je spolu s ďáblem ďáblů a jeho démony. Tak nějak to vidí křižáci. Plyne to i z textů satanských kapel: přísaha Satanovi k vlastní zkáze. 

     Zájem lidí v sále o jeho zjev opadl. Už zase skláněli hlavy, ruce v klínech, uši jako nastražená čidla. Po něm stříleli jenom sem tam úkosnými pohledy. Však tihle snobové by se v těch svých slupkách zase nechytali v Bzučáku!

(čtení na pokračování - novela z knihy „Krysa v hlavě“ – příběh party feťáků satanistů z konce 80. let)

Jan Padych
Po absolvování střední ekonomické školy pracoval v obchodních organizacích v kontrolních a řídících funkcích na krajské i podnikové úrovni. V porevolučních letech působil převážně v pojišťovnictví, v letech 1994-1995 také jako jazykový redaktor v knižním nakladatelstvích Optys v Opavě. Od r. 2006 pracoval v bezpečnostních agenturách. Nyní ve starobní penzi.

Diskuze

Váš komentář

Přihlásit se

Přihlásit se nebo registrujte pro přídávání příspěvků

 

Žadný rukojmí ještě nediskutoval

        Do jisté doby jsem si Vás vážil pane Prymulo. Dnes bych Vás však nejraději přetáhl holí po zádech.

Do jisté doby jsem si Vás vážil pane Prymulo. Dnes bych Vás však nejraději přetáhl holí po zádech.

Proč tak ostře, ptáte se. Inu to je tak. Přijde mi poněkud hloupé a ubohé, když už člověk neví kudy kam, tak okolo sebe začne kopat a vymýšlet ničím nepodložené návody pro ostatní. Samozřejmě tím myslím záměrné a podotýkám v úvozovkách řízené promořování společnosti!!! Tato bohulibá formulka se velmi lehce může stát smrtící zbraní proti bezbranným lidem v rukách mocipánů. Proto se ptám pane Prymulo-co žerete, že jste tak blbej??? Kdo Vás platí za to, že by se skrze takzvané promořování dalo zbavovat starých a nemocných lidí?? To je Goebbelsovská propaganda a jistě by se to moc líbilo Himmlerovi.

Kdy napsal Martin  Shabu  pravdu ?

Kdy napsal Martin Shabu pravdu ?

V článku z 16. února 2020 „Justiční fakenews z Lidovek“ jsem znectil novináře Martina Shabu za způsob, jakým ve třech článcích z 10.,12. a 14.února 2020 referoval o zahájení trestního řízení proti podezřelým, kteří se pokoušeli z chráněnců spolku  Chamurappi vylákat 20 milionů Kč pod záminkou, že jim zařídí zprošťující rozsudek.

Tak to bychom měli!

Tak to bychom měli!

To si asi řekli na radnici městské části Prahy 6 v čele s panem starostou Ondřejem Kolářem. Odstranění sochy maršála Koněva byl pro ně nepochybně nepopsatelný zážitek, životní počin, kterým se jim zřejmě vryje hluboko do paměti. Ovšem v jejich nadšení jim může být velkým problémem fakt, že jejich čin nebyl přijat všemi občany se stejným nadšením a uspokojením.

Poslední domácí zprávy

Tak to bychom měli!

Tak to bychom měli!

To si asi řekli na radnici městské části Prahy 6 v čele s panem starostou Ondřejem Kolářem. Odstranění sochy maršála Koněva byl pro ně...

Předposlední zvonění

Předposlední zvonění

Pod rouškou noci, skoro ještě nezačalo svítat, přikázal jistý starosta jeřábníkům strhnout sochu maršála Koněva. Svině v prasečinci nemají...

Co se nezmění?

Co se nezmění?


Pár lidí možná bude víc naštvaných na EU, ale ta si pojede své bomby dál. Rozpočty jsou naplňovány, poslanci vypláceni, procedury...