• Úterý, 07. duben 2020
  • Svátek má Rukojmí Heřman / Hermína

Jan Padych - Lámání křížů (8.)
Počet návštěv: 834

Jan Padych - Lámání křížů (8.)

Jan Padych Článek od Jan Padych

„Ty vypadáš!“ neodpustil si otec, sotva mu otevřel dveře. Brzda se shýbl ke svým sandálům: „Ahoj.“ „Takhle mi domů chodit nesmíš!“ držel otec dveře, jako by váhal, zda má syna pustit do bytu.

     Zvedl sandály a napřímil se. Otec s váháním odstoupil od dveří, zasyčel přitom: „Rozervu tě jako užovku!“

     Otec byl zjevně naplněný vztekem. Jeho zlost však nebezpečná není. Je zlomený. Život ho zlomil, práce ho zlomila, jeho vlastní nátura ho zlomila.

     Brzda pokojně vsunul sandály do stojánku na boty a šel se do koupelny svléct, když nikam jinam své mokré hadry rozvěsit nemohl.

     Zlomený jako sirka! myslel na otce. A sám chce lámat a trhat. Nemá žádnou sílu a moc. Já ho srovnávám s Bohem Otcem a sebe se Satanem. Ne on mě, ale já jeho mám v moci, jeho zbytek zdraví, jeho tělesné pozůstatky. Ať si jen vrčí a štěká jako nepotřebný hlídací pes. To kvůli němu jsem uvěřil Satanovi. Hlavně kvůli němu.

     Zavřel se do svého pokoje a vyhříval se pod peřinou. Vždycky jenom natáhl ruku, aby do magnetofonu vložil správnou kazetu s metalem, na který měl zrovna chuť.  Prostorem pokoje pištěly a hřměly série tónů těžké muziky s taženým vysokým zpěvem. Jak znal z psaných překladů, většina jeho textů velebila Satana jako vítěze v boji proti Bohu Otci a chválila jeho ďábelskou sílu i v jeho odsouzení, když bude spálen v ohnivém jezeře. Jiné texty vzpomínaly všelijaké rituály od magických kruhů, políbení chlupatého kozla až po víc než dokonalé soulože čarodějnic s ďáblem. Některé skladby přesvědčovaly, že člověk je špinavým kanálem, vždycky jím byl a vždycky bude. V jedné písni je člověk srovnáván s primitivem, který jen slídí, co by kde ulovil, nerozlišuje přitom mezi žrádlem, sexem a jinými požitky. Vypnul magnetofon. Ticho zabušilo do uší víc než bubny. Skladba co skladba, jeden šok za druhým. Samé výbuchy, které člověka rozhazují do výšky a do všech stran. Perfektní skladby. Bezva muzika. Textům však něco chybí.

     Zmáčkl puntík. Magnetofon se opět rozeřval. Hbitě otočil kolečkem ke ztišení. Ztichlá muzika ztratila předchozí sílu.

     Tenhle pokoj ani nevypadá na satanistův! rozhlížel se po stěnách. Úplně normální pokoj. Indiánovi na stěně visí opačně pověšený kříž. Ulomil ho na hřbitově ještě když skládal přísahu. Drobek od něho koupil plastikovou lebku, ukradenou ze školního kabinetu. Fašista Vonpal si vedle modelů pancéřové pěsti

a ručních granátů pověsil zkřížené kosti, lidské. Dozvěděl se, že kdesi ruší hřbitovy, zajel si tam, vyhrabal obě kosti a poté, co je nechal na pár dní v mraveništi, si je pověsil na stěnu. Ustavil si je do podoby Petrova kříže. Manuel svůj pokojík neměl, protože pláchl z domu. Někam však musel kradené obrázky, lampičky a svíčky dávat. Snad je silážoval v brigádnickém baráku,  nebo je prodával feťákům, aby si vyvolávali lepší sny. Normálně by si Manuel své trofeje věšel na zeď jako jiní satanisti. Vždyť někteří mají pokojíky vyzdobené! Co to je však proti cizině. Tady žijí satanisti jenom z písňových textů, obrázků a z toho, co ustřeleného je napadne.

                                                      ------

    Rifle s džískou ještě neoschly, stále visely na šňůře a svojí tíhou jasně převažovaly všechny ostatní hadýrky a prádlo. Pokud hodlal někam vyjít, musel navléct jiné hadry. Rifle s džískou má jenom jedny a právě teď mokré.

     Jít jako panák? Uvažoval napřed, že se vzdá večerního výpadu. Vždyť pro jednou se nic nestane, rozhodl se pak a k úžasu rodičů se vtáhl do normálních kalhot a docela normální bundičky. 

     Do Bzučáku nepolezu, tak co.

     Rovnou si to pálil do parku. Na obvyklé lavičce zastihl dva z party, vytáhlého Drobka a blonďatého fašistu Vonpala.

     Olizovali hrdlo flašky jablečného vína a vysávali konečky cigaretových  vajglů. Víno si cucali na šetřenou po zvyku fetmanů. Sotva se Brzda ukázal, Vonpal málem pustil flašku: „Deš vekslovat nebo co!“

     „Se ženíš?“ podpíchl ho Drobek, jako by věděl o Darni.

     „Vole, studuji večerně,“ naznačil Brzda Vonpalovi, že chce kouřit, „vytlač zorku.“

     „Na, voplodni si rouru,“ vytasil Vonpal zmuchlanou krabičku ještě zmuchlanějších startek a zapálil sirku.

     „Blbe,“ zašlápl Drobek čadící vajgl do štěrku, „málem jsem zhasl.“

     Zhasl? zastavil Brzda ruku s cigaretou před ústy: „Jak zhasl?“ 

     „Zhebnul!“ odplivl si Drobek. 

     „Jo,“ přikývl Vonpal a taky zašlápl svůj vagl, „už ho skoro havrani cpali do dřevěného spacáku.“

     Brzda pochopil. Drobek má při fetování potíže, krizi. Zapadá mu jazyk. Šíleně se při tom dusí. Někdy se třeba už neprobere. 

     „Krysa?“ nechal Brzda hořet cigaretu jen tak.

     „Šílená krysa,“ vyrval Drobek flašku Vonpalovi, „nebýt Indiána, už mě omývali.“

     Indián se vyzná jako nikdo druhý z party. Nenatáhne si, aby hned nebyl v normě, i když jakousi krizi taky má, přestože o ní sám nemluví. Ale zadusit se vlastním jazykem? Drobek má pitomou krysu.

     „Taky mám krysu,“ potáhl Brzda z cigarety, „trhá mi skalpem a vidím kříž.“

     „Takový jako na hrobech?“ vyzvídal Vonpal.

     „Přesně takový, jako na hrobech,“ sebral Brzda Drobkovi láhev, „a v kostele.“ 

     Na oba to zabralo.

     „Pěkně blbé,“ zhodnotil Brzdovu krizi Drobek.

     „Máš taky pitomou krysu,“ projevil Vonpal svoji účast. 

     „Kámové!“ zazpívalo něco překvapivě blízko.

     Před kluky stála žena v teplácích, zřejmě opilá. 

     „Dáte mi oheň?“ přistoupila k nim, v jedné ruce cigaretu, ve druhé flašku s kořalkou. Náhle ji to prudce zatáhlo na jednu stranu, hned zase na druhou. Brzdovi připadala nějaká povědomá. Odkud ji znám? pátral v paměti. Vypnuté tepláky s tričkem zvýrazňovaly, co kluky normálně zajímá u každé holky. Oproti známým holkám však tohle byla stařenka, i když by za tmy, někde u vody, nejednu mladou vlasatici pěkně vykoupala.

     Vonpal poslechl její přání, zaštěrkal krabičkou sirek a nažhavil jí cigaretu.

     „Díky, brďo!“ klekla sedícím klukům k nohám. „Vy mi pomůžete.“

     V čem jí asi můžeme pomoct? hádal Brzda. V čem asi. 

     Žena polkla tři vydatné doušky kořalky, stojící lahví si pak držela rovnováhu. Kluci teď hleděli jeden na druhého. Slova by tu stejně nadbývala. Na takovém místě, stranou od lidí, takhle večer. Téhle půjde jen o jedno. Je to stařenka, ale ne zas tak špatná. Třeba pro chlapa nějaký rok po vojně by ještě mohla být v pásmu. K zahození nebude.

     „Ty! Brďo!“ ukázala šplouchající flaškou na Vonpala, „seš ale frája.“

     Tlachalo jí to, trochu se začala plést. Žvatlala čím dál nesrozumitelněji. Měla už dost. Balancovala, jako by se v ní samé převalovala nějaká těžká tekutina. Náhle s ní něco smýklo, až sedla na štěrk. Uvadala nějak moc rychle, zlomila se a natáhla podél jejich lavičky.

     „Mrtvá k slávě führera a Třetí říše,“ zašklebil se Vonpal. „Je to Zubova matka.“

     Zubova matka? Proto povědomá.

     Drobek se zmocnil Vonpalovy láhve s jabčákem a napil se. Utřel si pusu, flašku držel dál: „Takhle nic nepozná, bude chrnět až do rána.“

     Že nic nepozná? zarazil se Brzda. Co nepozná? Jo ták! Stejně je to blbost. Je to přece matka.

     „Co teď?“ sklonil se nad ní Brzda. Čekal, co řekne Vonpal.

     „Co by,“ syknul Drobek.

     Vonpal za ním jen mlčel, jako by složil přísahu ticha.

     „Kde je Zub?“ obrátil se Brzda na oba. „V Bzučáku?“

     „Klofnul ti holku!“ zdůraznil Drobek.

     Oba tedy vědí, že Darňa se stala Zubovou holkou, dokonce v jeho vlastním  spacáku. Darňa je filcka, ale tohle je Zubova matka. Její prcek mě podrazil, zíral na ležící ženu. Odpiloval mi ji. Ale tohle je Zubova matka.

     Vzhlédl na Drobka: „Co s ní chceš?“

     „Uděláme jí to,“ prožíval Drobek své rozhodnutí, „předtím ji vydáme Satanovi.“

     Zubova matka se otočila na bok, skrčila nohy, loket pod hlavu. Nevypadá zle, upouštěl Brzda od předchozího postoje. Všechno se v něm křížilo a mísilo navzájem. Dalo by se s ní kdeco udělat. Figuru má! Moc to nechce. Jen počkat do tmy. Drobek nemá špatné nápady. Satan se z nich může těšit. Přišla sama. S něčím počítala. Ony už takové jsou. Hlavně ať se tu nikdo nezatoulá. Večer až sem, hluboko do parku, nikdo ze staříků neleze. Tady je svrchované území Satana.

     Žena se pohnízdila. Štěrk místo podušky jí moc pohodlí neskýtal. Drobek sáhl po její flašce s kořalkou, napil se, utřel pusu a nahnul se nad ležící ženou. Všichni tři ji sledovali, jestli se náhodou neprobudí, nevstane a neodejde.           

     Všechno kolem tmavlo, stromy a keře začaly házet stíny od rozžatých lamp. Zubova matka ležela jako oběť pod oltářem. Připomínala mrtvé zvíře, úlovek, nebo dokonce dar. Brzda si připomněl film, ve kterém supi čekají, až umírající člověk úplně dokoná. Ti supi na větvi, pokud si pamatuje, byli také tři.

     Kluci si mlčky podávali flašku a cucali kořalku, nervózně, pomalu, jako by si mlčení chtěli co nejdéle prodloužit a hlavně zdůvodnit.

     Zubova matka zatím ležela bez hnutí jako skolené zvíře. Jako obětní zvíře.

     Lampy nad parkem marně posílaly světlo do ztemnělého okolí. Tma vždycky byla a je Satanovým dnem, půlnoc polednem a to ležící ženské tělo bude jeho ránem a zároveň snídaní.

     Dočká se, Satan, Vítěz, Hodovník. Suverénní tvůrce zla! Hlavní a jediný působitel zla.

     „Berem ji!“ vstal Drobek.

     „Sig hajl!“ zvedl Vonpal pravici a hned stál vedle Drobka.

     Brzda taky nic nezkazil a už se skláněl nad obětí. Tma je Satanova a pro satanistu nastává vhodná chvíle.

     „Satan s tebou, ženo!“ pronesl Drobek slavnostně s rukama vztaženýma nad ležícím tělem. Vyhlásil se tak pro tuto chvíli za ďáblova kněze a vedl celý rituál: „Zasvěcujeme tě jemu i jeho andělům temnoty, ať v tobě vzklíčí a roste jeho duch podle padesáti přikázání!“

     „A nový führer,“ dodal Vonpal.

     Brzda si připomněl obrázek ze svého šuplíku. Soulož v rakvi. Kde vzít rakev? Hřbitov je daleko. To by teprve byla akce! Někde v hrobě, nebo v márnici. Vždyť tady to taky není špatné. Bude aspoň správná paralýza!

     Konečně měli šanci prožít něco dokonale satanského. Vždycky jenom četli překlady textů, s obdivem zírali na obrázky a se závistí naslouchali, jak si vedou satanisti jinde. Konečně nastala i jejich vytoužená chvíle. Jestli tuto hru neproměníme, uvažoval, pak si od našeho pána už další možnost nezasloužíme.

     Všichni tři se shodli bez další domluvy. Žena se nijak nebránila, nechala se stáhnout z hader jako mrtvý králík z kůže, dokonce chabě pomáhala. Její bílé tělo na štěrku svítilo jako vybroušené z mramoru. Na krku se jí cosi zalesklo. Zablyštělo se to kovově stříbrným leskem. Brzda pohlédl zblízka. Křížek. Docela malý křížek. Svítil jenom chvíli, než ho strhla Drobkova pěst.

     Kříž! napřímil se Brzda a nějak ho všechno přecházelo.

     „Co je!“ strčil do něho Vonpal. „Odtáhneme ji na trávu.“

     Kovový kříž, vybavil si Brzda své představy z krizí, které nedávno krutě prožíval. Já se ho nezbavím.

     Kluci odnášeli nahou ženu na trávu mezi keři, do místa, které tvořilo jakousi skrýš.

     Já se na to vybodnu! říkal si Brzda. Zrovna v takové bezva šanci!

     Sotva kluci položili ženu na zrosenou trávu, začala se zvedat. Ještě že nekřičela. Drobek si chvatně odepnul opasek, rozepnul rifle a stáhl si je, jak jenom potřeboval, a přilehl ženu k zemi. Vůbec nebyla proti. Spíš naopak, což dávala dost hlasitě najevo. 

     Mrchy! odsoudil s ní Brzda všechny ženy světa naráz a její hlasité vzrušení

ho až zbavovalo dechu. Vonpal stál nad spojenou dvojicí. Brzda z cestičky neviděl, jak se fašista tváří, na ty dva na zemi se raději nedíval, něco mu v tom bránilo. Začal myslet na blyštivý křížek. Pořád mě pronásleduje, štvalo ho. Jako

nějaká kletba. Co udělat, aby ten tvar ztratil děsivou moc? Přišel na to: jedině znevážit!

     A tak sotva se Drobek vztyčil na kolenou a chystal se vstát, odstrčil Brzda Vonpala: „Teď já!“

     Postavil se nad bílé tělo. Žena ležela přesně tak, jak ji Drobek zanechal, jenom pravá noha se jí chabě vyrovnala, než ji zase ohnula zpět. Vypadala docela jinak, než holky, které poznal. Příliš měkká, ani prsa jí nedržela nahoře, ale rozlévala se do šířky. Ale je to ženská a je tu, a hlavně je to všechno správně ďábelské. Cítil, jak do něho vchází jedinečný vzrušující pocit. Odepnul kalhoty a celé je svlékl, dolů přišla i bundička s košilí, i to ostatní. Přilehl to zvláštní měkké tělo a pronikl do mokrého poddajného tepla. Žena se celá prohnula, přisála se mu horkými rty na tvář. Vzepřel se na lokty. Něco mu na ní chybělo. Mezi rozteklými prsy se vztyčenými bodly měl být křížek, zrovna ten, který ženě serval i s řetízkem Drobek. Jenomže ten křížek na ní viděl. Zablýskl se a zvláštní mrazivý záblesk mu projel mozkem a hned poté celým tělem. Konec, řekl si. Ženě se blýsklo v očích. Hleděli na sebe zblízka jako ještě nikdy předtím. Šíleně se zastyděl. Je to Zubova matka.     

     Klekl a vstal. Čekal, že mu začne vyčítat. Ležela na zrosené trávě, stejně jako když k ní klekal.

     To už si odepínal opasek Vonpal. Drobek trhl Brzdovým ramenem: „Seš impík nebo homík? Nebo co!“

     Ani neschopenka, ani teplárna, řekl si Brzda. Nechal to však bez hájení. Natáhl se do svých slupek a šel si sednout na lavičku. 

     Kříž. Viděl jsem ho při vědomí. Mám už krysu jako barák!

     „Dělej nám počítadlo,“ rýpnul si Drobek.

     „To víš!“ odsekl Brzda. 

     „Tak aspoň hlídej, ať nás nevymáknou zelení!“ rozkázal Drobek, šéf akce. 

     Dělat jim vořecha, když mám krysu, dokonce při vědomí!

     „Hele, Drobe,“ zaprosil Brzda, „strašně potřebuji trochu téčka, aspoň na jeden kapesník.“

     „Teď?“ Drobka málem porazilo. „Zrovna teď potřebuješ téčko?“

     „Jo, právě teď.“

     „A nač?“ divil se Drobek, držel si přitom rozepnuté rifle.

     „Přišla na mě krysa.“

     „Vždyť jsi nic nebral.“

     „A přesto.“

     „To máš blbé.“

     Krizi Drobek dokázal pochopit. Kdyby jemu krize přicházela bez jedů, dávno by exnul. Jemu přece zapadá jazyk a dusí ho. Jednou ho možná najdou s fialovou držkou a s jazykem v krku a zahrabou ho jako Manuela.

     „Ten Manuelův barel je v křoví u kašny,“ zašeptal Drobek, aby Vonpal, který byl zrovna v akci, nic neslyšel, „natřepej si a barel vrať.“

     Takže Brzda se přesvědčí, proč se mu kříž ukazuje: protože téčko bere, nebo naopak?

     Barel našel v křoví u kašny. Přesně, jak řekl Drobek. Plechovka svítila bílou i červenou barvou, sotva rozhrnul křoví. Moc dobře ji neukryli. Co kdyby téčko našel někdo z jiné party?

     Vzepřel barel, potěžkal. Tak tenhleten barel dostal Manuela! Moc si ho neužil, je skoro plný. Měl plný barel a nechtěl se s nikým dělit. Kdyby nebyl takovým soukromníkem, ještě by dýchal.

     Sňal kryt z probodnuté plastové fólie a natřepal si toluen na kapesník, až ho měl úplně mokrý. Vlezl do křoví a barel vrátil na místo. U kašny si vybral nejbližší lavičku, lehl si na ni a šlehl si dávku na odpoutání.

     Nějakou dobu to vždycky trvá.

     Těch minut!

     Ale už…

     Něco už...

     Ale co to!

     Levé oko.

     Kříž!

     Celý stříbrný.

     Modré pozadí!

     Kříž v oku rostl a mohutněl, až zbytněl v monumentální výši.

     Děs!

     Nezbavil se toho, nepodařilo se mu zbavit strašného obrazu.

     A v hlavě bolest!

     Zase ten divný tah: dopředu, hned zase dozadu, cukání, celý skalp v pohybu, jako by mu ho chtěl někdo servat přímo z lebky.

     A ten kříž!

     Pořád v oku, jako by ještě rostl.

     Cukání, trhání. Dva směry, protichůdné síly.

     Serval si oschlý kapesník z nosu a pustil ho na zem.

     Sviňská krysa! Jako by tam opravdu byla, ohromná, co zub, to jehla. Užírá, co nikdy nedoroste. Člověk už pak nikdy nemůže být úplný. Vždycky ho bude kousek chybět. 

     Je to na mašli!

     Raději se rozřezat. A s sebou rozřezat i to ďábelské zvíře uvnitř. Manuel už asi dlouho nebude sám, zdá se.

(čtení na pokračování - novela z knihy „Krysa v hlavě“ – příběh party feťáků satanistů z konce 80. let)

Jan Padych
Po absolvování střední ekonomické školy pracoval v obchodních organizacích v kontrolních a řídících funkcích na krajské i podnikové úrovni. V porevolučních letech působil převážně v pojišťovnictví, v letech 1994-1995 také jako jazykový redaktor v knižním nakladatelstvích Optys v Opavě. Od r. 2006 pracoval v bezpečnostních agenturách. Nyní ve starobní penzi.

Diskuze

Váš komentář

Přihlásit se

Přihlásit se nebo registrujte pro přídávání příspěvků

 

Žadný rukojmí ještě nediskutoval

        Do jisté doby jsem si Vás vážil pane Prymulo. Dnes bych Vás však nejraději přetáhl holí po zádech.

Do jisté doby jsem si Vás vážil pane Prymulo. Dnes bych Vás však nejraději přetáhl holí po zádech.

Proč tak ostře, ptáte se. Inu to je tak. Přijde mi poněkud hloupé a ubohé, když už člověk neví kudy kam, tak okolo sebe začne kopat a vymýšlet ničím nepodložené návody pro ostatní. Samozřejmě tím myslím záměrné a podotýkám v úvozovkách řízené promořování společnosti!!! Tato bohulibá formulka se velmi lehce může stát smrtící zbraní proti bezbranným lidem v rukách mocipánů. Proto se ptám pane Prymulo-co žerete, že jste tak blbej??? Kdo Vás platí za to, že by se skrze takzvané promořování dalo zbavovat starých a nemocných lidí?? To je Goebbelsovská propaganda a jistě by se to moc líbilo Himmlerovi.

Kdy napsal Martin  Shabu  pravdu ?

Kdy napsal Martin Shabu pravdu ?

V článku z 16. února 2020 „Justiční fakenews z Lidovek“ jsem znectil novináře Martina Shabu za způsob, jakým ve třech článcích z 10.,12. a 14.února 2020 referoval o zahájení trestního řízení proti podezřelým, kteří se pokoušeli z chráněnců spolku  Chamurappi vylákat 20 milionů Kč pod záminkou, že jim zařídí zprošťující rozsudek.

Tak to bychom měli!

Tak to bychom měli!

To si asi řekli na radnici městské části Prahy 6 v čele s panem starostou Ondřejem Kolářem. Odstranění sochy maršála Koněva byl pro ně nepochybně nepopsatelný zážitek, životní počin, kterým se jim zřejmě vryje hluboko do paměti. Ovšem v jejich nadšení jim může být velkým problémem fakt, že jejich čin nebyl přijat všemi občany se stejným nadšením a uspokojením.

Poslední domácí zprávy

Tak to bychom měli!

Tak to bychom měli!

To si asi řekli na radnici městské části Prahy 6 v čele s panem starostou Ondřejem Kolářem. Odstranění sochy maršála Koněva byl pro ně...

Předposlední zvonění

Předposlední zvonění

Pod rouškou noci, skoro ještě nezačalo svítat, přikázal jistý starosta jeřábníkům strhnout sochu maršála Koněva. Svině v prasečinci nemají...

Co se nezmění?

Co se nezmění?


Pár lidí možná bude víc naštvaných na EU, ale ta si pojede své bomby dál. Rozpočty jsou naplňovány, poslanci vypláceni, procedury...