• Středa, 15. červenec 2020
  • Svátek má Rukojmí Jindřich

Jan Padych - Lámání křížů (10.)
Počet návštěv: 1047

Jan Padych - Lámání křížů (10.)

Jan Padych Článek od Jan Padych

 Manuel měl až nevídaně rozvité příbuzenstvo. Jejich vozy obklíčily kostel a skoro celý hřbitov. Aut a černých postav přibývalo, trochu to připomínalo výsadek před útokem. Brzdovi se zdálo, jako by z postav vycházelo něco divně mrazivého, vyvěrajícího odněkud z podzemí.

     Manuel neměl své příbuzné rád.

     Černá barva je sjednocovala skoro k nerozeznání. Chodili před kostelem a lámali se grimasami breku a vzájemného soucitu a tvořili tiché hloučky. Manuel říkal, že jedni berou úplatky, kradou a všelijak ďábelsky si pomáhají a zbývající těm šťastnějším závidí. Nenávist mezi nimi je prý satansky dokonalá. Jednou se Manuel nad pivem zamyslel: všechny je jednou opít, nafetovat a rozdat jim nože. Jenomže oni všichni ze hřbitova odejdou, dokonce bez šrámů a modřin, zatímco Manuel zůstane v zemi a v dřevěném spacáku.

     On je přímo nenáviděl!

     Oni ho přivedli k Satanovi.

     Je náš mrtvý, náš mučedník.

     V partě zatím ještě chyběli Darňa se Zubem. Ostatní vyčkávali na hřbitově. Když tam Brzda přišel, zastihl Indiána s Vonpalem a Drobkem, jak seděli na žulovém pomníku, čadili palerma bez filtru a ulizovali z flašky laciného jablečného duňa. U jejich nohou bíle a červeně svítil třílitrový barel od toluenu. Poznal ho. Tenhle barel dostal Manuela. Takže ho našli v křoví u kašny, kam ho Brzda vrátil.

     Manuelovi příbuzní nalezli do kostela. Uvnitř začal rituál k předání Manuela Bohu. Jediný z party teď nezahálel Vonpal. Chodil uličkami mezi hroby a každý tmavý náhrobek nakřídoval hákovými a obrácenými křížky.

     V brance se ukázali Zub s Darňou. I když přicházeli později než ostatní, nezradili a šli ve feťáckém jako ostatní z party, v džínách a džískách, s čertími obrázky na zádech. Oba se vedli za ruce, jako by k sobě vždy patřili. Darňa se rozhodla. Na jak dlouho, ví jenom Satan. Hlavně aby Zubovi nikdo nenaprášil, co se stalo v parku. Matka se mu jistě nepochlubí a z kluků, kteří byli v akci, nebude snad žádný pitomé dilino.

     Celkem jim to sedí, těm dvěma. Špicová feťačka a spolehlivá momentka, která žádného kluka nezklame, když přijde na lámání. Zato Zub, holub mezi feťáky a satanisty, uprchlík z domu. Matka ho chodí hledat s flaškou v ruce. Když ho nemůže najít ve skutečnosti, hledá ho sama v sobě. Takže Darňa a Zub. Jak dlouho jim to vydrží? S Brzdou to táhla něco přes týden.

     Zub s Darňou předstírali, že ho nevidí. Asi je to pro ně lepší. A on necítil žádné právo mít vůči Zubovi nenávist. To spíš Zub, kdyby věděl.

     Zub s Darňou sedli na protější pomník a meditovali. Ani teď se Brzdovi nevěnovali. Jako by ho neuznali za hodného řeči nebo aspoň pohledu, jako by nepatřil do party, dokonce jako by tam ani neseděl a nezíral na ně. Podle smutku, který vystavovali na obdiv, mysleli spíš na Manuela. Brzdu dokonale vymazali ze svého světa, jak se mohlo zdát. Zuba ještě Brzda natolik neznal a taky se vůči němu necítil v právu. Zato Darňa ho mučila, jako by ho pohřbívala zaživa. Ampule mizerná!

     V kostele se pootevřela vrata, na světlo vyšlo několik černých postav.

     Ulicí ke hřbitovní bráně se blížil shluk chodců, drželi se pohromadě, jako by zrovna vystoupili z jednoho autobusu a šli jedním směrem. Většinu těch lidí Brzda znal od vidění. Kluci a holky z Bzučáku, nebo z koncertů podzemí. A navíc: Pseuďa s Vlastou. Tihle dva neměli džínsy, ani džísky. Taky žádné tmavé slupky. Nesli na sobě docela normální měšťácký oděv, on kalhoty s bundou, košile samozřejmě modrá. Tu nebeskou si neodpáře! Vlasta mohla ve svých šatech do lepší restaurace. Ani ostatní neměli na sobě nic výrazně černého, smutečního. Pseuďa s Vlastou však mezi nimi svítili. A Vlasta svítila obzvlášť, hlavně ve srovnání s Darňou. Ale co tu tihle dva hledají? Je fakt, že křižáci bývají ti úplně poslední, kteří ještě za feťáky chodí, když všichni ostatní to už vzdali.

     Shluk chodců se roztáhl, než dorazil k bráně. Podle toho, jak kdo spěchal. První prošla bránou Vlasta. Ona přece Manuela nemohla znát! napadlo Brzdu. Ale co když to oba s Pseuďou na něho zkoušeli? Manuel nic neříkal. Nic to neznamená. On byl vůbec tajnůstkář a soukromník. Jinak by vydal svůj barel partě a teď by za něho v kostele nehrály varhany. 

     Kluci a holky z Bzučáku a z koncertů se rozestavili do malých i větších skupinek. Manuel je strašil. 

     Všichni z Indiánovy party zůstali sedět na hrobech. Cítili nad ostatními převahu. Díky Satanovi.

     Vrata kostela se rozevřela dokořán. Vycházely černé postavy. Temní muži vynesli na světlo černou rakev, na které svítila bělostná linka krajkové manžety.

     Manuelova rakev!

     Je uvnitř jako v kontejneru.

     Zapustí ho do hloubky jako nějaký škodlivý odpad.

     Lidí před kostelem přibývalo. V té černi zasvítilo roucho staršího muže, se kterým se Brzda střetl pohledem v neděli ráno. Zabělalo se i roucho malého kluka, nesoucího vztyčený kříž. Indián s Vonpalem se zvedli naráz, Darňa se Zubem si navzájem tiskli dlaně, až jim praštěly kosti. Drobka natáhlo ke zvracení, ale zvládl to.

     Nesou ho.

     Celý houf se protáhl do delšího průvodu. Za těmi bílými s křížem se sunula šestice s truhlou, za nimi se líně táhl průvod jako tělo plaza. Brzda se rozklepal, brala ho zima.

     Průvod se proplazil přes bránu kolem lidí z Bzučáku a koncertů, zrovna míjel Brzdu s celou Indiánovou partou. Připomínal černou zeď, neprostupnou a mrazivou jako sama smrt. U vyhloubené díry, obložené prkny, klesla rakev dolů a za temnou stěnou těl Manuelových příbuzných zmizela Brzdovi z dohledu. Nad skloněnými hlavami se tyčil kříž. Černé postavy se semkly do houfu kolem jámy. K Brzdovi dolehl hlas, který slyšel v neděli ráno. Nebylo rozumět. Z temných postav něco vycházelo. Táhl z nich šílený chlad jako z mrtvol. Je možné, pomyslil si Brzda, aby člověku byla až taková zima, když někde u přehrady si lidi zrovna vyhřívají pupky?     

     Hlas řečníka ztichl, něco se pohnulo. Ženy i holky zakvílely. Rozplakalo se dítě. Celý ten výtrysk měl dokonce jakýsi zvláštní řád, náznak rytmu, dokonce melodii.

     A znovu. Rytmus, výtrysky žalu jako při výprasku. Mrtvý zrovna bičoval živé. Manuel je opravdu neměl rád.

     Brzda hleděl na ohnuté hřbety. Všechna záda působila stejně černě bez rozdílu. Kdyby tihle na svých zádech nosili obrázky toho, co uznávají a k čemu se opravdu hlásí, jako to dělají satanisti s obrázky potvor, čertů a démonů, kdo ví, jaké ohavnosti by tím na sebe vyzrazovali.

     Černá záda se znovu pohnula. Něco zabubnovalo o dřevo.

     Háží na rakev hlínu, napadlo Brzdu.

     Indián se zvedl, vzepřel ze země Manuelův barel a zvolna odcházel k otevřenému hrobu. Za ním kráčeli Zub s Darňou a hned Vonpal. Brzda ještě předběhl Drobka, který měl závratě.

     Shrbená záda uvolnila pohled na jámu. Černé postavy se shýbaly pro hrstě hlíny v pořadí, jako by jim je někdo určil, a s brekem otevíraly dlaně nad jámou. Z díry, obložené prkny, stoupala hrůza jako nějaký ochromující plyn. 

     Sotva Indián vypozoroval, že nikdo z černých nepřistupuje k jámě, vykročil s červenobíle svítícím barelem na prkna obložení. Něco zašumělo vzduchem, několik postav ustoupilo. Manuelovi příbuzní byli tak zbičováni smutkem, že nikdo z nich nezasáhl. Indián odzátkoval barel a naklonil ho. V jámě to plesklo a zabubnovalo. 

     „Jsi Satanův!“ pronesl Indián a podal barel Zubovi.

     Ten taky odlil: „Satan s tebou!“

     Barel převzala Darňa. Zaškubal jí pláč. „Tys měl Satana a téčko rád!“ zakvílela a ucrkla z barelu do jámy. 

     Plechovku jí z rukou sebral Vonpal. Rázně ji naklonil, až tekutina dole pleskla a začvachtala. Zaječel přitom jako démon: „Za Satana a vítězství fašistických zbraní!“ 

     V pořadí stál Brzda. Vonpal mu vtiskl barel do náruče a šel za Darňou. Naproti Brzdovi, přes jámu, mezi černými postavami, zasvítily oděvy dvou odlišných lidí. Pseuďa s Vlastou. Oči na celá rozpětí, ruce spjaty vpředu jako při modlení. Brzda zvedl dlaně s barelem nad jámu. Vlastiny oči přímo prosily: nedělej to! prosím ne!

     Ruce ho zklamaly, ochably. Barel z nich vyklouzl, zazvonil a zaduněl dole o víko bedny, škrtl po dřevě a zapravil se mezi rakev a hlínu. Brzda měl namále, aby za ním nesjel dolů.

(čtení na pokračování - novela z knihy „Krysa v hlavě“ – příběh party feťáků satanistů z konce 80. let)

Jan Padych
Po absolvování střední ekonomické školy pracoval v obchodních organizacích v kontrolních a řídících funkcích na krajské i podnikové úrovni. V porevolučních letech působil převážně v pojišťovnictví, v letech 1994-1995 také jako jazykový redaktor v knižním nakladatelstvích Optys v Opavě. Od r. 2006 pracoval v bezpečnostních agenturách. Nyní ve starobní penzi.

Diskuze

Váš komentář

Přihlásit se

Přihlásit se nebo registrujte pro přídávání příspěvků

 

Žadný rukojmí ještě nediskutoval

Projev Tomia Okamury na celostátním grémiu SPD

Projev Tomia Okamury na celostátním grémiu SPD

Drazí členové a kandidáti, milí přátelé, vážené dámy a pánové, vítám Vás na letošním celostátním grémiu našeho hnutí Svoboda a přímá demokracie (SPD). To první, co Vám musím dnes říct, jsou velké obrovské díky za Vaši práci.

Jak český karbanátek zachránil Ameriku

Jak český karbanátek zachránil Ameriku

 

Zní to jak v pohádce. Chudý hostinský ze Stupna, z vesnice ležící nedaleko Zbiroha, se vydal roku 1888 do Ameriky hledat štěstí. Měl pár dolarů v kapse a velké plány… Ten chuďas se jmenoval František Kroc. A zde začíná příběh o velkém úspěchu českého podnikatele. Jeho vnuk již narozený v USA Raymond Kroc (1902 – 1984), se stal jedním z největších podnikatelů v pohostinství. Bez pověstného hamburgeru od firmy McDonald´s, by Američané nejspíše „pomřeli hlady“.

Poslední domácí zprávy

Omluva

Omluva

Rád bych se touto cestou přes Rukojmí cz. veřejně omluvil Jarkovi Nohavicovi, že...