• Úterý, 07. duben 2020
  • Svátek má Rukojmí Heřman / Hermína

Jan Padych - Lámání křížů (12.)
Počet návštěv: 575

Jan Padych - Lámání křížů (12.)

Jan Padych Článek od Jan Padych

Pseuďa vyslechl Brzdovo líčení vlastní krize s účastí, která rozhodně nebyla normální. Bylo vidět, že se křižák potí a třese. Brzda k němu přišel odpoledne až nečekaně brzy, takže Pseuďa si zřejmě nestačil obléct nic modrého. Ani kříž nebylo nikde vidět. Všude jenom knihy. Samé knihy. Jimi měl Pseuďa obložené stěny svého pokoje.

    „Dobře, že tu není Vlasta,“ vstal náhle Pseuďa z křesla a prošel se k regálům s knihami a zpět ke svému křeslu, nad kterým postál, než do něho opět zasedl, „šíleně by ji to vyděsilo.“

     Koho by to nevyděsilo! Jenomže tihle přikládají podobným věcem jiný význam, než ostatní lidé. Mají to ve svém programu.

     „Jenom krize,“ sedl Brzda do jakéhosi střehu, trochu se opíral o kraj pohovky, „nic víc, než krysa, jak tomu říkám.“ 

     Pseuďa zamířil prstem na jednu z knih, zasutých v úzkém regálku: „Všechno je v ní napsáno, i tohle, jenom bys musel aspoň trochu věřit.“

     Brzda už měl předem připravené, co na to říct: „Já fakt nejsem dělaný na to,  aby si se mnou někdo hrál na vypínač. Cvak – tma. Cvak – světlo.“

     Pseuďa rezignovaně pokrčil rameny: „Vím, že uznáváš jenom sám sebe. Tím, že fetuješ a přijímáš Satana, sám sebe ztrácíš.“

     Pseuďa to určitě myslí dobře. Vždycky to s ním myslí dobře. Po svém. Škoda, že tu není Vlastička, zalitoval. Pomoci mi může snad jenom ona. Jestli mě bude chtít.

                                                          ------                                             

     Na okraji chodníku se hrbila zdeformovaná a prorezlá plechovka od džúsu.  Nakopl ji s pořádným nápřahem. Zabolelo ho v nártu. Plechovka letěla obloukem, než přezvonila a přeškrtla napříč asfaltovou silnicí. Chodci, starší i děti, se zastavovali a pohoršeně třásli hlavami s posuňky a grimasami, které nebylo těžké pochopit. Přesně o to mu šlo. Naštvat samolibé staříky! Dát jim důvod ke spravedlivému hněvu. Vytvořit a přiživit jejich upřímné pohoršení. Kdysi jedl zákusek v cukrárně, která už nestojí. Zvedl přitom hlavu od stolu a málem se pozvracel. Od stropu visel zaschlý žlutozelený chrchel jako nějaký krápník. Několik lidí nad svými zákusky také vzhlédlo ke stropu a všechny je ošklivě natáhlo. Podobně si Brzda představuje uctívání Satana. Trýznit staříky hnusem jako visící chrchel, ať zvrací. To kopnutí do plechovky mělo ještě jiný důvod. Aspoň živí slyší a vidí, že mezi nimi ještě chodí. Kopl do plechovky, protože si zrovna netroufal na víc.

     Něco ho lehce zašimralo na lopatkách. Krysa! poděsil se. V uších mu zapištělo jako nějaká velká myš. Zacukalo mu skalpem. Zprvu jemně, pak silněji. Zastavil se uprostřed chodníku a přimknul si dlaně ke spánkům. Cukání sílilo. Tlačil na spánky, co jen mohl: ať jenom praskne, svině! Připadalo mu, že zrovna někdo prahne po jeho skalpu. Chtějí mi ho vzít. Já se nedám! Nechci křídla, chci svůj skalp. Kdo vyšiluje zrovna po jeho kůži? Který ďábel ji chce nosit za pasem, jak to dělali Indiáni na válečné stezce? Kurva, kdo!

     Zahlédl postavu, kráčející chodníkem přímo proti němu. Poznal ho: Aivas!

     Postava se blížila. Jde po mně, řekl si. Ale nemá šanci, nikdo mě nedostane.

     Rozběhl se napříč vozovkou. Něco zaskřípělo a zapištělo. Je za mnou, zašílel. Na chodníku někoho porazil, ani si nevšiml, jestli chlapa nebo ženskou. Jen se to od něho odrazilo jako od tanku. Měl jediný cíl: pryč od Aivase!

     Proběhl temným průjezdem. Ve dvoře si malí kluci přihrávali s míčem. Jeden prcek mu zrovna překážel. „Odpal pryč!“ křikl po něm.

     Pryč od Aivase.

     Svůj skalp nedám.

     Nikomu, vy humusáci!

     Vpadl do otevřených dveří a vyběhl po schodech. Zarazil se vpůli schodiště.

     Nahoru ne, co když mi narostou křídla, já lítat neumím a zabiju se. 

     Všichni by se mi řehtali, jak jsem jim správně naběhl na ptáka. 

     Seběhl dolů ke dveřím. Venku se kluci skláněli nad ležícím špuntem. Kterýsi se napřímil a rukou ukazoval ke dveřím, ve kterých stál Brzda.

     Prozrazují mě Aivasovi, úchyláci pižlaví, napadlo ho. Druhý vchod! Kde je druhý vchod?

     Vchod tam byl. Dveře sice držely, avšak on se zapřel nohou a prudce zatáhl. Dveře povolily. Už ani nedokázal běžet. Ta zátěž v nohách. A plíce píchají, jako by si bodl včelku. Zrovna teď bych měl mít křídla, děvky chlupaté!

     Z protějšího domu kdosi vyšel na chodník. Brzda zamířil do vchodu. Dolů vedly schody do temného sklepa. Trapem seběhl, jako by sjel do kanálu. Tma jako v prdeli!

     Nahmatal černý výklenek. Tady mě nenajdou! Byl nejvyšší čas. Už by nikam neuběhl. Svezl se na chladivý beton. Něco nad ním tikalo. Zvuk připomínal budík na jeho nočním stolku. Zaslechl podivně těžké kroky a namáhavé chrčení. Jdou pro mně, děsil se víc, než předtím. Něco černějšího než tma procházelo kolem. Smrdělo to jako shnilé brambory a šel z toho pronikavý mráz. Bylo to poslední, co ještě vnímal kromě toho, že cítil, jak ho něco tahá. Ne za ruku, ani za nohu, ale odněkud zevnitř.

                                                       -------                                                 

     Probral se, utopený v mrazivé tmě. Napřed se ohmatal, jestli je to skutečně on sám. Cítil své doteky. Tak jo, uklidnil se trochu. 

     Sáhl na zeď, drsnou jako skelný papír. Vzepřel se rukama o studenou zem a vstal. Tikání někde poblíž mu připomnělo jeho nádherně teplý pokoj. Připomínal si, jak se ukryl před děsivým přízrakem a co se dělo pak, ale jen do chvíle, než ztratil vědomí.     

     Hmatal po zdech a nechal se jimi vést. Kráčel pomalu. Kdesi vpředu se něco rozsvítilo. Světlo z domovní chodby. Konečně šel najisto. Vylezl na schody. Horním schodištěm sestupovala tlustá holka v opnutých kalhotech a volné košili. Zrovna si ho všimla. Oči se jí zvětšily, něco vypískla a capkala zpět do schodů, až se na ní všechno třáslo jako měchy s vodou. 

     Povzdechl si otráveně: na tebe mám zrovna chuť, buchto!

     Podíval se na své džíny a svou džísku. Všechno bílé od vápna, jak se třel o stěny.

     Světlo zhaslo a vzápětí se rozsvítilo. Shora halasily pokřiky. Nerozuměl, protože hlasy zaléhaly. Nána pitomá, řekl si a vyběhl dveřmi na chodník.

     Venku už vládl solidní večer. Na kachlový chodník vrhaly své žluté a bílé světlo pouliční lampy a prosklené skříně ztichlých obchodů. Chodci se loudali, jako by se vůbec nic nedělo. Vždyť jim se nic neděje, uvědomil si, když odplácával bílý prach ze svých slupek.

     Najednou si  hrozně moc přál uvidět Vlastu. Vápno moc nechtělo pustit z rifloviny, zadřelo se v pórech dost hluboko. Šel tedy obílený jako nějaký starodávný pomník.

     Otevřela její matka. Vykulila oči, stejně jako předtím tlustá holka, když se drápal ze sklepa, ale ovládla se a řekla úplně normálně: „Hned ji zavolám.“ Nechala dveře dokořán, takže viděl na vchod dívčího pokojíku.      

     Vlasta nevyšla sama. Následoval ji kluk s lebkou vyholenou, koženou vestou na holém těle a s rukama tetovanýma až po lokty. Brzda ho znal od vidění z Bzučáku, kam kluk chodíval pít se svými fašisty. Takže se nechytám, poznal Brzda. Vlasta napřed žasla nad jeho zjevem, ale pozvala ho dál.

     „Vlasto,“ řekl, „jenom jsem tě chtěl vidět.“

     „Pojď,“ vybízela ho.

     „Pozdrav bráchu a čao!“ zamával ještě na schodech. Dveře se zavřely  váhavě a smutně. Zrovna zhaslo světlo na chodbě. Brzdovi to nevadilo. Potíž mu působila spíše Vlasta. Chytá návnady na sebe, jako když Apač prostíral svůj dvojitý spacák pro zvědavé kočky. Tahle mu lano sama od sebe nepodá.

(čtení na pokračování - novela z knihy „Krysa v hlavě“ – příběh party feťáků satanistů z konce 80. let)

Jan Padych
Po absolvování střední ekonomické školy pracoval v obchodních organizacích v kontrolních a řídících funkcích na krajské i podnikové úrovni. V porevolučních letech působil převážně v pojišťovnictví, v letech 1994-1995 také jako jazykový redaktor v knižním nakladatelstvích Optys v Opavě. Od r. 2006 pracoval v bezpečnostních agenturách. Nyní ve starobní penzi.

Diskuze

Váš komentář

Přihlásit se

Přihlásit se nebo registrujte pro přídávání příspěvků

 

Žadný rukojmí ještě nediskutoval

        Do jisté doby jsem si Vás vážil pane Prymulo. Dnes bych Vás však nejraději přetáhl holí po zádech.

Do jisté doby jsem si Vás vážil pane Prymulo. Dnes bych Vás však nejraději přetáhl holí po zádech.

Proč tak ostře, ptáte se. Inu to je tak. Přijde mi poněkud hloupé a ubohé, když už člověk neví kudy kam, tak okolo sebe začne kopat a vymýšlet ničím nepodložené návody pro ostatní. Samozřejmě tím myslím záměrné a podotýkám v úvozovkách řízené promořování společnosti!!! Tato bohulibá formulka se velmi lehce může stát smrtící zbraní proti bezbranným lidem v rukách mocipánů. Proto se ptám pane Prymulo-co žerete, že jste tak blbej??? Kdo Vás platí za to, že by se skrze takzvané promořování dalo zbavovat starých a nemocných lidí?? To je Goebbelsovská propaganda a jistě by se to moc líbilo Himmlerovi.

Kdy napsal Martin  Shabu  pravdu ?

Kdy napsal Martin Shabu pravdu ?

V článku z 16. února 2020 „Justiční fakenews z Lidovek“ jsem znectil novináře Martina Shabu za způsob, jakým ve třech článcích z 10.,12. a 14.února 2020 referoval o zahájení trestního řízení proti podezřelým, kteří se pokoušeli z chráněnců spolku  Chamurappi vylákat 20 milionů Kč pod záminkou, že jim zařídí zprošťující rozsudek.

Tak to bychom měli!

Tak to bychom měli!

To si asi řekli na radnici městské části Prahy 6 v čele s panem starostou Ondřejem Kolářem. Odstranění sochy maršála Koněva byl pro ně nepochybně nepopsatelný zážitek, životní počin, kterým se jim zřejmě vryje hluboko do paměti. Ovšem v jejich nadšení jim může být velkým problémem fakt, že jejich čin nebyl přijat všemi občany se stejným nadšením a uspokojením.

Poslední domácí zprávy

Tak to bychom měli!

Tak to bychom měli!

To si asi řekli na radnici městské části Prahy 6 v čele s panem starostou Ondřejem Kolářem. Odstranění sochy maršála Koněva byl pro ně...

Předposlední zvonění

Předposlední zvonění

Pod rouškou noci, skoro ještě nezačalo svítat, přikázal jistý starosta jeřábníkům strhnout sochu maršála Koněva. Svině v prasečinci nemají...

Co se nezmění?

Co se nezmění?


Pár lidí možná bude víc naštvaných na EU, ale ta si pojede své bomby dál. Rozpočty jsou naplňovány, poslanci vypláceni, procedury...