• Úterý, 07. duben 2020
  • Svátek má Rukojmí Heřman / Hermína

Jan Padych : Bankéři z pergoly (1)
Počet návštěv: 574

Jan Padych : Bankéři z pergoly (1)

Jan Padych Článek od Jan Padych

„Verun, jdu za Pepanem,“ vešel  Mára do předsíně, aby si nazul sandály. „Ani nemusím hádat, kam zase spolu zalezete,“ postavila se Veruna s rukama v bok do kuchyňských dveří. „Zase chlastat, co? Nic jiného neumíte, ani jeden z vás. Pepan má aspoň své divadlo a nějaké prachy domů nosí. Ale ty, co tě vyhodili z novin, dlabeš na všechno."

     Poznal, že Veruna se chce opět hádat, což ona opravdu dovede. A když se vztekne, je schopna čehokoliv. Což on moc dobře ví. Ale na druhé straně jako zkušený čtyřicátník ví, co na jeho ženu platí. To, co platí v podstatě na většinu žen, skoro na všechny, což on samozřejmě ví také moc dobře. Při tom, co všechno už má za sebou a o čem Veruna pochopitelně nemá tušení.

     Dlouhý polibek s pohlazením vše spravil. Ještě mu vtiskla do prstů dvoustovku na útratu. 

     Dolů sjel výtahem  a vyšel do travnatého dvora s několika starými košatými lípami a hustými křovinami, které už hodně dlouho nikdo neořezal.

     „Piškot!“ ozvalo se zaječení staršího muže. To soused napomínal psa, který bezuzdně pobíhal po trávníku sem tam, zatímco jeho páníček by se beztak už nejraději viděl v pohodlíčku svého bytu. „Tak Piškot! Domů! Řekl  jsem domů!“

     Rychlonohý Piškot však příliš nevnímal a pobíhal, jak se mu zachtělo, což jeho pána viditelně dopálilo.

     Mára se ohlédl po okně v pátém patře, jestli se Veruna nedívá. Vyhlédla  jako naschvál. Zamával jí, zatímco předstírala, že ho nevidí a že vyhlédla zcela náhodou. Možná se jen podívala, jestli toho dne přece jenom nezaprší, když už hezkou dobu je vedro k zalknutí. 

     Prošel kolem laviček, na kterých seděly dvě staré ženy a něco si zaujatě špitaly.

     U budky s nápisem Večerka mladinká prodavačka skládá prázdné bedny od mléka a pečiva. Zpod krátkého pláštíku se jí odhalují holé nožky skoro až nahoru, což ho pochopitelně zaujalo. Pro jistou se ohlédl, zda ho Veruna přece jenom nevidí, a když se přesvědčil, že pořád stojí v okně, jenom po těch nožkách sjel pohledem a raději přidal do kroku a zahleděl se přesně na opačnou stranu.

     O dva bloky dál zazvonil na zvonek u vchodu. Z okna  ve třetím patře se vyklonila vousatá a střapatá hlava jeho dlouholetého kamaráda Pepana.

     „Hned jsem dole!“ houkl dolů vousatý čtyřicátník. A než opravdu seběhl v riflových kraťasech a kvítkované rozhalence, Mára si všímal ošuntělého pobudy. Týpek vešel napřed do prosklené telefonní  budky a harašil v automatu jakýmsi mírně zohýbaným drátem, dokud se mu nepodařilo zevnitř vyprostit několik mincí.  

     Když potom Pepan vyšel ze dveří na chodník, pobuda klidně pokračoval v  lovu, a když se mu delší dobu nic nepodařilo vytáhnout, vyšel z budky a poskládal si drát, aby se mu vešel do kapsy. 

     „No co,“ prohodil Pepan k Márovi. „Každý se nějak živíme. Každý máme nějaké své krmítko. Tedy skoro každý. K pořádnému krmelci se všichni  nenarvou. Ale třeba tamté madam se to určitě podařilo.“

     Pepan ukázal k trojici kamiónů, z nichž seskákali řidiči a přistoupili k drahému mercedesu se zelenkavou  metalízou, vedle kterého stála velmi atraktivní žena s kufříkovým telefonem, jaký nosívají výlučně nepostradatelní manažeři větších firem. S někým napřed telefonovala, a když zaklapla sluchátko, začala vypisovat nějaké doklady jednotlivým řidičům, kteří jí ochotně a přezdvořile přikyvovali, než se vyšplhali do kabin svých kamiónů, nastartovali a odjížděli. Žena uložila svůj kufříkový telefon do mercedesu, vsedla a odjela. Krátká sukně jí přitom vyjela nahoru a ukázala, že pevné nohy má velice hezky tvarované úplně po celé délce.

     Oba ji sledovali se zaujetím, hlavně Mára. Taková by se mu líbila. Celá akorát, nejen nohy, ale podle všeho i figura jako z časopisu. A jak byla načesaná! Snad zrovna odešla od kadeřnice. Zlata měla na sobě, že se na slunci blyštělo, až razilo do očí. 

    „Slušná karosérie, co?“ zašeptal Mára s nelíčeným obdivem.

    „Ten meďour?“ 

    „Že se ptáš, voe.“

    „Jo, ty míníš tu kopretinu?“

    Z tramvaje vystoupili u restaurace Elektry a zamířili k základně.  K baru, který tak nazývali už nějaký rok, neboť se tam setkávali vždy po představeních Pepanova divadélka, ale i po vernisážích a koncertech, které ještě nedávno organizoval Mára. Popravdě se tam se svými kamarády scházejí dosud. Vlastně tam vysedávají pořád.

     Prošli kolem velkého kostela a univerzity, i přes Kuří rynek, kde na lavičkách i před restaurací venku pod deštníky už bylo téměř obsazeno. 

     Základna je uvítala na kraji uličky. Po třech malých schůdcích vešli do příjemného stínu a chládku. Interiér baru hodně připomínal zahradní pergolu. Barman Žoržík, zrovna čepující pivo do několika napěněných sklenic, se na ně usmál a počastoval je průpovídkou, jichž má v zásobě opravdu hodně: „Velmistři šoubyznysu jsou tady! Má úcta, má veliká úcta.“

     „Staří oblbováci přišli!“ ohlédl se po nich jeden z hostů, sedících u pultu na vysokých červeně polstrovaných stoličkách, který si na čtvrtku papíru cosi načrtával hrubou kreslířskou tužkou.

     „Ty si tam čmárej, Myslivečku!“ zasyčel na něho vousatý Pepan.

     „Vždyť o nás houbelec víš a jenom kecáš,“ prohodil k němu i o něco vyšší a urostlejší hezoun Mára, oproti Pepanovi pečlivě vyholený a ostříhaný nakrátko.

     „Já že o vás nic nevím? Když já začal naprosto zodpovědně chlastat, vy dva jste za sebou tahali dřevěné kačery! To vaše pískoviště si ještě pamatuji!“ ohradil se malíř, podstatně starší, než oni dva. Také o poznání víc opotřebovaný lety, což se dalo vidět už podle značně vysokého čela a unavené vrásčité tváře s výrazně zarudlým nosem. „Takové dva superumělce tady musí znát každý! Ty, principále,“ kývnul Mysliveček k vousatému a vlasatému Pepanovi, „se  drze nazýváš hercem a každému bys rád namluvil, že zrovna to tvoje divadélko dělá vrcholný kumšt. Ale co se tam děje doopravdy? Škoda mluvit! Takovým, jako ty, bylo lépe před revolucí. Dneska to tady pro tebe není. Pochop, že to máš spočítané! Jsi přece zcela evidentní produkt vrcholného temna socialismu! Takový Francois Villon mezi svazáky! Těžký rebel, který vždy po průseru lízal paty, komu jen mohl! To se ti to vytahovalo před holčičkami z gymplů, co?“

     „Ty voe,“ obrátil se Pepan na stejně pohoršeného Máru. „Já mu dám bombici, že se z toho ten had osype! A co je on za mazala? Pomlčím o jeho plakátech. Za mír a socialismus! Jak se naparoval alegorickými vozy, co je sám načančal pro první máje! A dnes? Kdyby neměl ten svůj částečný a neživila ho ta jeho divá Bára, obracel by popelnice až na samé dno! Vždyť to, že si nechává říkat Mysliveček, vůbec neznamená, že by uměl kreslit jako jeho slavný jmenovec. To mu tak říkají proto, že nejraději ze všeho  chlastá panáky myslivce, ovšem pokud na to zrovna má, jinak somruje jako medvědi v Tatrách.“

     „A ty, Máro, nečum jako na vozy,“ to se Mysliveček pro změnu zase obrátil proti němu. „Z novin tě chtěli  vyhodit už dávno před revolucí, ale tvůj fotřík se za tebe doprošoval u městského tajemníka strany. To moc dobře všichni víme. A také to, jak jsi organizoval všechny vernisáže. Ty tvoje malířky? Nadějné umělkyně? To ale byly hvězdy! Kde teď všechny jsou? Malovat neuměly. Zato se jim dařily roznožky jako v gymnastice. Přesně takové umělkyně to byly, jako jste vy dva.“

    „Já ho ale opravdu fláknu, až z něho nezůstane ani tapeta!“

     To se Mára skoro utrhl a  moc nechybělo, aby po jedovatém staříkovi hmátnul a strhl ho ze stoličky dolů. Jenomže Pepan ho drapnul za zápěstí a smýknul jím stranou.

     „Ty mole, ty nevíš, o co mu jde, kriplovi? Ty se ho jenom dotkneš a on si na tvůj účet vyřídí celý důchod a pak si bude kreslit jen pro zábavu. Znáš to, flákneš jednoho šaška a platíš za celý cirkus!“ odtlačil Pepan supícího Máru stranou od pultu, ke stolku  s volnými židlemi. „Jenom ať se doživuje čmáraninami! Aspoň ví, co je trápení.“

     A to se už raději přidal barman Žoržík svým velezdvořilým: „Dost už kritik a recenzí, pánové! Ale chápu, že mistři slova psaného a mluveného si potřebují bystřit talent dišputacemi s mistry obrazů. A co kdybyste si plácli na usmířenou?“

      „Já jsem klidně pro,“ pokrčil Mysliveček rameny. „Oni vědí, co piju nejraději.“  

     „Klidně ho plácnu,“ ušklíbl se Mára. „Ale raději ho nechám naživu, ať to nemá tak jednoduché.“ 

     „Čmáraly nesponzorujeme,“ mávnul Pepan rukou. „Na to si najdi nějaké nezkušené brojlery, voe! A mazej na strom!“

     Pepan s Márou se na sebe ušklíbli a s pohrdavými výrazy se rozhlédli barem. Kromě několika známých, stálých hostů, kteří jen zpola obsadili stoličky u pultu a sotva dva stoly ze šesti, neviděli nikoho nového.

Motto: Novou dobu máte na podnosu, přistrčili vám ji přímo k nosu. Jezte, pijte přátelé, bavte se jen vesele, to všechno je pro vás! Nakonec si připravte – jeden dobrý provaz…

/z Pepanovy poezie/

Čtení na pokračování z románu „Bankéři z pergoly“… Když se do podnikání pustí bohémové a dobrodruzi. Psal se rok 1992, nedlouho po Sametové revoluci. Na společném podnikání se domluví skupina kamarádů, kterým nejenom schází patřičné vlohy, ale také mají spíše své zažité představy o „pečených holubech“...

Jan Padych
Po absolvování střední ekonomické školy pracoval v obchodních organizacích v kontrolních a řídících funkcích na krajské i podnikové úrovni. V porevolučních letech působil převážně v pojišťovnictví, v letech 1994-1995 také jako jazykový redaktor v knižním nakladatelstvích Optys v Opavě. Od r. 2006 pracoval v bezpečnostních agenturách. Nyní ve starobní penzi.

Diskuze

Váš komentář

Přihlásit se

Přihlásit se nebo registrujte pro přídávání příspěvků

 
Petr Majevský

Petr Majevský

22.02.2020 18:42

Lidí,kteří po převratu změnili myšlení je v tomto státě hafo.Jen málokomu se podařilo také zachytit vítr a pomoci si k lepšímu.Nejvíce funkcionáři.


 
        Do jisté doby jsem si Vás vážil pane Prymulo. Dnes bych Vás však nejraději přetáhl holí po zádech.

Do jisté doby jsem si Vás vážil pane Prymulo. Dnes bych Vás však nejraději přetáhl holí po zádech.

Proč tak ostře, ptáte se. Inu to je tak. Přijde mi poněkud hloupé a ubohé, když už člověk neví kudy kam, tak okolo sebe začne kopat a vymýšlet ničím nepodložené návody pro ostatní. Samozřejmě tím myslím záměrné a podotýkám v úvozovkách řízené promořování společnosti!!! Tato bohulibá formulka se velmi lehce může stát smrtící zbraní proti bezbranným lidem v rukách mocipánů. Proto se ptám pane Prymulo-co žerete, že jste tak blbej??? Kdo Vás platí za to, že by se skrze takzvané promořování dalo zbavovat starých a nemocných lidí?? To je Goebbelsovská propaganda a jistě by se to moc líbilo Himmlerovi.

Kdy napsal Martin  Shabu  pravdu ?

Kdy napsal Martin Shabu pravdu ?

V článku z 16. února 2020 „Justiční fakenews z Lidovek“ jsem znectil novináře Martina Shabu za způsob, jakým ve třech článcích z 10.,12. a 14.února 2020 referoval o zahájení trestního řízení proti podezřelým, kteří se pokoušeli z chráněnců spolku  Chamurappi vylákat 20 milionů Kč pod záminkou, že jim zařídí zprošťující rozsudek.

Tak to bychom měli!

Tak to bychom měli!

To si asi řekli na radnici městské části Prahy 6 v čele s panem starostou Ondřejem Kolářem. Odstranění sochy maršála Koněva byl pro ně nepochybně nepopsatelný zážitek, životní počin, kterým se jim zřejmě vryje hluboko do paměti. Ovšem v jejich nadšení jim může být velkým problémem fakt, že jejich čin nebyl přijat všemi občany se stejným nadšením a uspokojením.

Poslední domácí zprávy

Tak to bychom měli!

Tak to bychom měli!

To si asi řekli na radnici městské části Prahy 6 v čele s panem starostou Ondřejem Kolářem. Odstranění sochy maršála Koněva byl pro ně...

Předposlední zvonění

Předposlední zvonění

Pod rouškou noci, skoro ještě nezačalo svítat, přikázal jistý starosta jeřábníkům strhnout sochu maršála Koněva. Svině v prasečinci nemají...

Co se nezmění?

Co se nezmění?


Pár lidí možná bude víc naštvaných na EU, ale ta si pojede své bomby dál. Rozpočty jsou naplňovány, poslanci vypláceni, procedury...