• Úterý, 07. duben 2020
  • Svátek má Rukojmí Heřman / Hermína

Jan Padych: Bankéři z pergoly (2)
Počet návštěv: 558

Jan Padych: Bankéři z pergoly (2)

Jan Padych Článek od Jan Padych

„Pořád jenom stejné držky,“ zasyčel Pepan a ukázal na volný stůl, k němuž si sedli. Starého drzouna si už nevšímali.

    „Co to bude, páni poslanci a senátoři?“ přistoupil k nim barman Žoržík v bělostné košili a červené vestě.

     „Kdo dneska dělá bankéře?“ zasmál se Pepan. „Já dostanu předplatné až  po dvacátém.“

     Mára jen pokrčil rameny: „Já platil včera. Copak kradu, nebo chodím s obrazy? Ale no tak jo.“ Otráveně vytasil peněženku ze zadní kapsy riflí a pleskl o stůl dvousetkorunovou bankovkou. „Dneska jsem zase bankéřem já!“

     „Pánové atašé a šaršé da fér,“ se svojí víc než přehnanou zdvořilostí se opět vmísil barman Žoržík. „No tak co to bude? A tu drahocennost neukazujte mému šéfovi, aby ji nakonec nechtěl do své sbírky.“

     Mára hbitě sbalil bankovku do kapsy: „Zoržíku, před šéfem máme akorát. Tak nám dej po panáku a k tomu něco na zředění.“

     Barman zdvořile přikývnul a pohnul se k pultu, zatímco se otevřely dveře a do baru vešly dvě mladé ženy, které nikdo z těch tří neznal. A za nimi zase pro změnu někdo, koho znali moc dobře. Pětatřicátník s vlasy mírně prošedivělými a stejně tak šedinami prokvetlým knírem.

     „Náš spisovatel, co věří, že jednou se zakousne do nobelovky! Tak to už jsme tu všichni,“ zavrčel Pepan. „Béďo, pojď k nám, dělej nám bankéře!“

     „Mám čtyři pětky, zrovna na dvě slzy bílého,“ hájil se Béďa, ale přesto k nim přisedl. „Ty vogo, včera jsem měl první šichtu. Nastoupil jsem ve Vítkovicích do vrátnice. A hned jsem zlomil závoru.“

     „Přímo boží!“ vyprskl Pepan s chutí. „Tak to dopadá, když se odhodlá makat někdo z našich.“

     „Já si ještě s těmi řidiči nerozumím, takže nevím, co mi ukazují, když šermují rukama. Poslal jsem dřevo dolů a prásk do korby.“

     „Takže sis vydělal,“ zhodnotil to Mára zcela reálně. 

     „Kus dřeva vyměnili, natřeli a už to lítá nahoru a dolů,“ pokrčil Béďa rameny.

     „A co tvůj pravěk? Píšeš? Asi ti moc nejde, co?“ s nelíčenou účastí se k němu naklonil Mára.

     „Prodává se, ale to víš, dnes lidi čtou nejraději to, co se stalo někde u Amíků. Vlastní historie skoro nikoho nezajímá.“

     „A sázíš?“ připomněl si Pepan, že Béďu už několikrát viděl u sázkových kanceláří. 

     „Ani mi nemluv. Vždycky mi to uteče jen o fous!“

     „O takovýto?“ zatáhl se Pepan za svoji zarostlou bradu.

     „Co to bude, pane docente?“ to už zatím barman Žoržík postavil na stůl již objednané pití a obrátil se na Béďu.

     Do baru vešli dva starší lidé, už na první pohled tam rozhodně nebyli doma. Snadno na nich každý poznal, že zabloudili. Působili zakřiknutě, jako by pocházeli odněkud ze zapadlé vísky hodně vysokých hor. Napřed ani nevěděli, jestli mají zůstat, nebo hned odejít. Váhání za ně vyřešil barman Žoržík svým neúnavně vtipným: „Ále vážení pocestní a poutníci, jen se u nás posaďte! Tak co to bude?“

     Zůstali, celí rozpačití, nejenom ta stará paní, ale i ten muž s řídkými šedinami a hlubokými vráskami. Venkovní dveře se opět otevřely dokořán. Dovnitř se dokolébal jakýsi týpek, už na pohled zanedbaný. Ani on se do toho prostředí zrovna moc nehodil a podle všeho rovněž zabloudil. 

     Barman Žoržík se opět ukázal jako profík, když toho člověka oslovil svým neskutečně bodrým: „No, pane prokurátore! Co vy si dáte?“

     Oslovený se až vyděsil, že ho někdo tak nazval. Ještě více však byly znát rozpaky na obou starých lidech, kteří si ho zmateně prohlíželi odshora dolů. Beztak nedokázali pochopit, jak může nějaký pan prokurátor vypadat zrovna takto.

     „Hele, náš ministr kultury!“ halasně ukázal Mysliveček od baru k televizi, na které se usmívala tvář oblíbeného ministra, nešlo však o ministra kultury, což Pepan okamžitě hodlal uvést na správnou míru.

     „Ministr financí a ne kultury!“ prohodil káravě.

     „Ále to máš zajedno,“ mávl Mysliveček rukou, jako by odháněl mouchu, a naznačil barmanovi, aby zesílil zvuk. „Hlavně je to náš pan ministr. Stará se nám přece o ty naše prachy v čisté kultuře. No ne? Vy nevíte, co jsou to prachy v čisté kultuře?“

     Jenomže Mslivečkovy opilecké slinty podle všeho vůbec nikdo neposlouchal. Všichni v baru zpozorněli. Na otázku moderátora, jakou životní úroveň mohou čekat občané Československa v nejbližších letech, ministr prohlásil se svým kouzelným úsměvem: „Přátelé, naše ekonomika bude nějakou chvíli stagnovat, takže si na nějakých pět šest let všichni utáhneme opasky.“

     „No a pak si zvykneme, co? Aspoň někteří si budou muset zvyknout,“ zavrčel do toho Mysliveček a zvedl odlivku s kořalkou, jako by chtěl ministrovi připít.

     „Magor!“ ohradil se vůči němu Pepan. „Ten čmáral všechno obrátí. Jemu není nic svaté.“

     „Jemu snad ani nevadí, že komouši zadlužili republiku o nějakých osm miliard,“ neodpustil si Mára. „Teď tu máme jiné fachmany. Ti tomu aspoň rozumějí. Ne jako tamti! A dělají to srdcem. A ne z pouhé vypočítavosti.“

     „Si myslíš, ty pulče,“ naklonil se k němu Mysliveček, „že ti noví, ti všichni možní a velkomožní, nebudou hrabat pro sebe? Já ti povídám, že budou krást ještě víc! Komanči se báli velké strany a velikého Ruska. A dnešní blahorodí? Opravdu jenom někteří se bojí akorát pánaboha. Ale ten je moc a moc vysoko.“

     Mára se postavil a zřejmě už zamýšlel doopravdy, co předtím jenom řekl. Včas zasáhl Pepan tím, že se postavil mezi oba soky: „Ty, Myslivečku, jsi snad nějaký prorok, či co?“

     „Prorok ani ne,“ pronesl otázaný se zjevnou úlevou v hlasu. „Ale chodím poctivě do hospody, a tam se člověk vzdělá. Ovšem vy dva sem chodíte akorát  kvůli chlastu a babám!“

      Dveře se rozevřely velmi prudce a dovnitř vrazila velmi pohledná copatá černovláska v tmavě kostkované sukénce a skoro jen síťované blůzičce.

     „Honem ven! To jste ještě neviděli!“ skoro pištěla nelíčeným úžasem. „No ták, dělejte, 

blázni!“

     „Káčo, snad nehoří,“ opáčil Pepan a vylovil odněkud z kapsy kalhot zmačkanou krabičku s cigaretami bez filtru. V jeho druhé ruce se objevil starý zapalovač z obitého plechu.

     „Jako by hořelo! Makej ven a uvidíš!“ urvala se na něho, ale nijak zlostně.

     Kdekdo ze zvědavosti vyšel ven. I Pepan, i Mára s Béďou. Co uviděli, je opravdu šokovalo.

     V ulici, zrovna naproti baru, se skvěle vyjímal dlouhý bílý cadillac s černými skly. Vpředu u řidiče stáhnuté okno a v něm rozesmátá huba. Samozřejmě poznali, komu patří.

     „Pavko, ty voe, kdes to otočil!“ přišoural se k dlouhému autu Pepan a po něm i ostatní. „Bezva kočárek!“

     „Dobrý?“ zubí se Pavko. „Aj tak sa dá!“

     „To víš, že dobrý,“ uznale přikývl Mára a po něm i Béďa. Ale na to jeho  „aj tak sa dá“ se oba jakoby bezděky dotkli rukou každý svého nosu. Tak to vždycky dělali, když Pavko vyslovil oblíbené pořekadlo svého dědy a nyní i své.

     Všimli si, že kdekdo z kolemjdoucích se zastavil a prohlížel si ten  úžasně dlouhý zázrak, který dosud většinou všichni viděli jen ve filmu, samozřejmě americkém.

     Vtom se otevřelo jedno ze zadních oken a ven vyhlédla huba, ta ale se honosila několika jizvami a zmáčknutým nosem, jaký mívají většinou jen pokročilí boxeři.

     Temné sklo vyjelo nahoru a zakrylo tvář. 

     „Pavko, zítra hrajeme, tak přijď!“ sklonil se Pepan k pootevřenému oknu cadillacu.

     „Zítra? To zrovna pojedu do Madridu, tak až někdy jindy!“ řidič se rozesmál a stoupající temné sklo ho vzápětí zakrylo.

     Cadillac zablikal a tiše se rozjel úzkou uličkou, sledovaný zvědavci,  kteří se schválně zastavovali. 

     A ti tři hoši, co vyběhli z baru? Samozřejmě pochopili, že Pavko odjíždí za svým kšeftem. Ale to pořekadlo samozřejmě nepřešli jen tak.

     „Vy blázni, vždycky mě vezme to jeho aj tak sa dá,“ rozřehtá se Pepan a oba mu se smíchem přikyvují. Koho by to nevzalo? Vždyť Pavko je tím proslulý. 

     Najednou bílý cadillac přistavil k chodníku, zrovna na samém kraji Kuřího rynku, kde na lavičkách a stolcích před restaurací posedávají hosté, z nichž někteří se natahují a všelijak vykrucují, aby také co nejlépe viděli. Bílý bourák však nezastavil kvůli nim. Nýbrž kvůli muži v uniformě městského strážníka, který se naklonil k řidiči.

     „To je Květoš!“ hlesl Béďa.

     „Náš velkopodnikatel!“ přihodil uštěpačně Pepan. „Snad mu nedává své šprcky, aby je prodal Španělům?“

     „A víte, vy mezci, že Květoš to u čertů brzy zabalí?“ nedbal Béďa na Pepanovu poznámku. „Bude muset.“

     „Střet zájmů?“ opáčil Mára.

     „Zrovna předevčírem nachytal svoji ženu s nějakým kolíkem a rozmašíroval mu líbala.“

     „To ho asi od cajtů brzy vyhodí.“

     „Chce odejít sám! Bude podnikat.“

     „No těbůh!“ vydechli Mára s Pepanem skoro jednohlasně.

     Takže další z těch…

     Zpátky do baru vešel první Mára. Všiml si, že Mysliveček zírá na barevnou obrazovku televize, na poličce nad barem. Ženy v plavkách, plážový volejbal.

     „Kdo s kým hraje?“ postavil se vedle malíře.

     Mysliveček však jen něco cekl, ať zbytečně neruší.

     „Tak kolik to je?“ s chutí dál vyzvídá Mára. Rád by si z něho zase jednou vystřelil.

     „Nekecej a čum!“ znovu ho odbyl malíř. „Jsi slepý, nebo blbý?“

     Mára na to chtěl trefně reagovat, namísto toho si však promnul oči a pořádně se zahleděl na televizi. Fakt bylo nač se dívat. Hráčky vypadaly opravdu skvěle. Vysoké, hezky vytvarované, plavky kryly jen to nejnutnější, spíše jen zvýrazňovaly. A jak se ty nádherně opálené kopretiny  natahovaly, vyskakovaly a choulily se, nebo si upravovaly kalhotky či podprsenky, kamery zabíraly nejpovedenější záběry. A Mára? Dokázal jen to zdejší okřídlené: „Ty vogo! Ty voe.“ 

     Což mu zaznělo přímo z duše. 

Čtení na pokračování z románu „Bankéři z pergoly“… Když se do podnikání pustí bohémové a dobrodruzi. Psal se rok 1992, nedlouho po Sametové revoluci. Na společném podnikání se domluví skupina kamarádů, kterým nejenom schází patřičné vlohy, ale také mají spíše své zažité představy o „pečených holubech“...

Jan Padych
Po absolvování střední ekonomické školy pracoval v obchodních organizacích v kontrolních a řídících funkcích na krajské i podnikové úrovni. V porevolučních letech působil převážně v pojišťovnictví, v letech 1994-1995 také jako jazykový redaktor v knižním nakladatelstvích Optys v Opavě. Od r. 2006 pracoval v bezpečnostních agenturách. Nyní ve starobní penzi.

Diskuze

Váš komentář

Přihlásit se

Přihlásit se nebo registrujte pro přídávání příspěvků

 
Petr Majevský

Petr Majevský

29.02.2020 20:07

V hospodě se člověk doví všechno.I to,co není pravda.


 
        Do jisté doby jsem si Vás vážil pane Prymulo. Dnes bych Vás však nejraději přetáhl holí po zádech.

Do jisté doby jsem si Vás vážil pane Prymulo. Dnes bych Vás však nejraději přetáhl holí po zádech.

Proč tak ostře, ptáte se. Inu to je tak. Přijde mi poněkud hloupé a ubohé, když už člověk neví kudy kam, tak okolo sebe začne kopat a vymýšlet ničím nepodložené návody pro ostatní. Samozřejmě tím myslím záměrné a podotýkám v úvozovkách řízené promořování společnosti!!! Tato bohulibá formulka se velmi lehce může stát smrtící zbraní proti bezbranným lidem v rukách mocipánů. Proto se ptám pane Prymulo-co žerete, že jste tak blbej??? Kdo Vás platí za to, že by se skrze takzvané promořování dalo zbavovat starých a nemocných lidí?? To je Goebbelsovská propaganda a jistě by se to moc líbilo Himmlerovi.

Kdy napsal Martin  Shabu  pravdu ?

Kdy napsal Martin Shabu pravdu ?

V článku z 16. února 2020 „Justiční fakenews z Lidovek“ jsem znectil novináře Martina Shabu za způsob, jakým ve třech článcích z 10.,12. a 14.února 2020 referoval o zahájení trestního řízení proti podezřelým, kteří se pokoušeli z chráněnců spolku  Chamurappi vylákat 20 milionů Kč pod záminkou, že jim zařídí zprošťující rozsudek.

Tak to bychom měli!

Tak to bychom měli!

To si asi řekli na radnici městské části Prahy 6 v čele s panem starostou Ondřejem Kolářem. Odstranění sochy maršála Koněva byl pro ně nepochybně nepopsatelný zážitek, životní počin, kterým se jim zřejmě vryje hluboko do paměti. Ovšem v jejich nadšení jim může být velkým problémem fakt, že jejich čin nebyl přijat všemi občany se stejným nadšením a uspokojením.

Poslední domácí zprávy

Tak to bychom měli!

Tak to bychom měli!

To si asi řekli na radnici městské části Prahy 6 v čele s panem starostou Ondřejem Kolářem. Odstranění sochy maršála Koněva byl pro ně...

Předposlední zvonění

Předposlední zvonění

Pod rouškou noci, skoro ještě nezačalo svítat, přikázal jistý starosta jeřábníkům strhnout sochu maršála Koněva. Svině v prasečinci nemají...

Co se nezmění?

Co se nezmění?


Pár lidí možná bude víc naštvaných na EU, ale ta si pojede své bomby dál. Rozpočty jsou naplňovány, poslanci vypláceni, procedury...