• Úterý, 18. únor 2020
  • Svátek má Rukojmí Gizela

Jan Padych: Bankéři z pergoly (3)
Počet návštěv: 120

Jan Padych: Bankéři z pergoly (3)

Jan Padych Článek od Jan Padych

Sál se starým, značně už zchátralým pódiem, se pozvolna plnil. Dětí přibývalo,  s nimi i křik a výskot. Dvě učitelky, obě už postarší a značně nervózní, okřikují neposedné caparty a ukazují na  řady židlí, kam si kdo má sednout. Kdosi zatáhne závěsy na velkých oknech a značně se setmí.

    Přesto je vidět, sotva kolik člověk potřebuje, aby do něčeho nenarazil. Béďa kráčí za Márou, který míří uličkou  mezi řadami židlí s dětmi. Úplně vpředu, na parketách, kryti zezadu židlemi a vpředu samotným pódiem, vysedávají nějací vlasáči. Dá se rozeznat několik kluků a dvě holky. Je vidět, jak od nich nahoru stoupá dým z cigaret. Občas se něco zablýskne, to když zvedají flašky, aby se napili. 

     „Že to ty exoty tady pořád baví!“ naklonil se Béďa k Márovi. „Pitomí  toxíci.“

     „S těmi fialovými ďábly Pepan nic nenadělá. Jeho skalní. Ti nejvěrnější,“zazněla odpověď. „A přitom je Pepan nemusí. Oni jeho taky ne. Nikdo je nemusí! Jsou to debilové. Vypatlanci.“

     Jenomže jedna z učitelek šla dopředu a s rukama v bok hleděla na ta individua, z nichž žádné ji nehodlalo vnímat, jak by si zrovna přála. Dotčena potom z boku vystoupala po schůdcích nahoru na pódium a pustila se do mladíka, kterého tam zastihla, zrovna když natřásal oponou a vytahoval dopředu konstrukci s několika starými zaprášenými bubny.

     Mladík napřed pokorně sklonil hlavu, ale pak se ztratil za oponou a dopředu vyšel Pepan. V jeho strakatém úboru by ho nepoznal jistě ani nejslavnější pes televizních kriminálek.

     Vypadalo to napřed všelijak, ale Pepanovi se přece jenom podařilo přísnou učitelku přemluvit. Ta potom kolem opilé skupiny prošla s výrazem nejvyššího hnusu a mávala na své žáky, aby pokorně seděli a nerušili.

     A když se potom rozhrnula opona a na osvětleném pódiu se mezi sedícími hudebníky a jejich instrumenty procházeli herci v pestrých hadrech, nejvěrnější Pepanovi hosté mu opravdu nic nepokazili.

     Pepan sám se na pódiu moc neukázal. Jenom v samém úvodu přednesl svoji vlastní veršovánku, jakých má vždy po ruce vždy na výběr, a pak zmizel za kulisami.

     Jenomže se stalo něco, s čím v sále určitě nikdo nepočítal, a Pepan beztak ze všeho nejméně, ačkoliv, jak se ukázalo, aspoň tušit něco každopádně měl. Vždyť své kolegy herce už nějakou dobu zná. Do přítmí sálu náhle vpadlo světlo a s ním trojice policistů v zelených uniformách. 

     Šli najisto. Vyšli po schůdcích na jeviště a bez dlouhých řečí nasadili želízka mladíkovi ve strakatém úboru, který se předtím na jevišti ukazoval ze všech nejdéle, takže určitě hrál hlavní roli. Obecenstvo pozorně sledovalo, jak tato kladná postava odchází v doprovodu policistů, s policejní bižutérií na zápěstích.

     „Kde je Pepan?“ postavil se Mára, aby lépe viděl. „Nikde ho nevidím, já pro něho zaběhnu!“

     Šli oba. Za nimi cupitala nervózní učitelka, teď už přímo rozlícená.

     Na pódiu z toho všichni zkoprněli.

     „Kde máte šéfa?“ optal se Mára.

     Klukům a holkám ve strakatých úborech do řečí moc nebylo. Jeden z hochů jen kývnul hlavou někam za sebe: „Děcek už má dost, ani mu nestačí na aloše.  Ale to víte, když to na něho přijde. Vzadu pod schodištěm. Dvířka dole.“

     Ještě na pódiu je oba předběhla ta učitelka. Přímo je odstrčila stranou, aby ji nezdrželi. Hnala se za kulisy, do tmy a pak do světla.

     U schodů se sehnula, aby zmáčkla kliku. Sotva poloviční dvířka se otevřela a světlo padlo na dvoje bosé nohy a holý zadek, nevzhledný, posetý vyrážkami a docela určitě chlapský. Ti dva za těmi dvířky sebou náhle trhli, hlavně když rozezlená učitelka klapla po vypínači a světlo ozářilo všechno, co jen mohlo.

     Byl to Pepan. A s ním. S copem. Oba ji moc dobře znají! Káča, která chodí do stejného baru. Ona přece žije s Pepanem na psí knížku.  V prostorném bytě, takže se spolu nemusejí skrývat za kulisami. Ale asi jim to tak vyhovuje.

     „No co je! Co je!“ ohradil se Pepan a postavil se naproti učitelce, aniž měl zájem něco skrývat. 

     Káča se posadila docela ladně a její nádherně plná prsa přitom úžasně vynikla: „Jste ještě asi neviděli pořádnou babu, co?“

     „K vidění je tu toho opravdu dost!“ málem se rozkřikla učitelka, která se rozkuckala a celá zkoprnělá se potácela a prošmatrávala se zase pro změnu zpět zákulisní temnotou.

     „Je to v pytli, pánové!“ povzdechl si Pepan, když zasedli k jedinému volnému stolečku v té své základně.

     „Viděli jsme,“ kývnul Mára na barmanku, která jen pokrčila ramínky, že hned přijde.

     „A to máš jenom tu jednu školu?“ naklonil se k divadelnímu principálovi Béďa. „Jedno předplatné tě přece nestřelí, no ne?“

     „Ale střelí,“ podrbal se Pepan po své vousaté bradě. „Baže střelí. Vždyť učitelky si všechno vykecají. A s jakým gustem! Znáš je.“

     „Znám,“ přikývl Béďa. „Jednu mám  dokonce doma. Ale té si musím zastat.“ 

     Květoš se k němu nakloní přes stoleček: „Slíbíš nám, že o Pepanově divadélku něco napíšeš. Román to být nemusí. Ale povídku si náš kamarád  určitě zaslouží!“

     „Zasloužil by víc,“ dloubl si Béďa.

     Ale do Pepana jako by přímo píchl jehlou: „O mě se neotírejte, bando! Já vždycky usiloval o pravý kumšt, ale to dneska nestačí. Lidi chtějí přímo zábavný průmysl, pakáž jedna.“

     To se ale k nim nahnula barmanka s příjemným úsměvem a ještě příjemnějším výstřihem: „Co to bude, pánové? A kdo je dneska bankéřem?“

     Vyšlo to na Květoše. On sice u policie končí, ale zato jde do podnikání. Tak ať pustí chlup! 

     Toho večera rozmlouvali o všem možném. Pepan o svém divadélku, které bude muset zavřít a zatím neví, co dál. Béďa o knihách, které se chystá napsat a doufá, že z nich budou bestselery. Květoš o tom, že to u policie balí a jde za kšeftem, vždyť, jak se dnes s oblibou říká, prachy leží na cestě, jenjen se pro ně sehnout. A Mára? Ten si napřed postěžoval, že ho stále otravují exekutoři a policajti. Pořád dokola si ho pletou  s jeho jmenovcem, který ještě ke všemu má skoro stejné rodné číslo, což je tím podivnější, že se oba narodili ve stejný den, akorát Mára je mladší o deset jar. Pak ale  promluvil o svém švagrovi, kterého musí vytáhnout z maléru. Švagr Rudla totiž píská nízké fotbalové soutěže a v krčmě se nechal v opilosti zaplést do té nejhloupější sázky, na jakou jen mohl kývnout.  

     „Ten magor souhlasil, že pokud vyhraje favorit, který ke všemu ještě bude hrát na svém domácím placu, tak on, hlavní sudí zápasu, všem těm opilcům zaplatí celodenní útratu v místní ratejně.“

     „No a když vyhraje pikolo?“ docela se zájmem se otázal Béďa. „Co za to?“

     „Pak si Rudla může do té jejich krčmy pozvat své kámoše a jeho sousedé jim celý den budou dělat bankéře!“

     To se docela zalíbilo. Bodejť by ne. Rudlu v tom určitě nenechají. A ti  opilci, co se s ním vsadili? Ti jeho sousedé? Stanou se bankéři! Co si nakoledovali…

     Se svým důležitým prohlášením přišel i Květoš: „Zítra vás všechny zvu do kasina! Chci, abyste byli svědky začátku mého podnikání.“

     Opravdové slovo do rvačky, jak se říká.

     Květoš to tedy myslí vážně. 

     Setsakra vážně!

     Ale v kasinu? 

     Proč tam.

Čtení na pokračování z románu „Bankéři z pergoly“… Když se do podnikání pustí bohémové a dobrodruzi. Psal se rok 1992, nedlouho po Sametové revoluci. Na společném podnikání se domluví skupina kamarádů, kterým nejenom schází patřičné vlohy, ale také mají spíše své zažité představy o „pečených holubech“...

Jan Padych
Po absolvování střední ekonomické školy pracoval v obchodních organizacích v kontrolních a řídících funkcích na krajské i podnikové úrovni. V porevolučních letech působil převážně v pojišťovnictví, v letech 1994-1995 také jako jazykový redaktor v knižním nakladatelstvích Optys v Opavě. Od r. 2006 pracoval v bezpečnostních agenturách. Nyní ve starobní penzi.

Diskuze

Váš komentář

Přihlásit se

Přihlásit se nebo registrujte pro přídávání příspěvků

 

Žadný rukojmí ještě nediskutoval

Ožily mi znovu vzpomínky na havárii v černobylské atomové elektrárně V. I. Lenina; chvíle, kdy jsem poznal také ústředí ukrajinských “disidentů”, včetně mladého Kučmy. Pamatuji si též sexy blondýnku Tymošenkovou

Ožily mi znovu vzpomínky na havárii v černobylské atomové elektrárně V. I. Lenina; chvíle, kdy jsem poznal také ústředí ukrajinských “disidentů”, včetně mladého Kučmy. Pamatuji si též sexy blondýnku Tymošenkovou

V devadesátých letech jsem byl v Kyjevě pečený vařený. Dělal jsem rozhovor s náčelníkem kyjevské milice, který se mě na závěr interwievu a pózování do objektivu zeptal: Nu što, maladěc, kakaja u vas prabléma? V domnění, že jsem asi někde vytřískal hospodu a chci rozhovorem s ním průšvih zamést pod koberec.

Jan Padych: Bankéři z pergoly (4)

Jan Padych: Bankéři z pergoly (4)

Opravdu se setkali v kasinu. Všude plno světel, zelené stoly trochu připomínaly obyčejné hospodské kulečníky, ale rozhodně ne ty noblesní krupiérky, které u nich postávaly, ani ty hromady barevných žetonů na okrajích stolů, kolem nichž posedávali a postávali většinou muži, ale i několik málo žen.

Poslední domácí zprávy