• Úterý, 18. únor 2020
  • Svátek má Rukojmí Gizela

Jan Padych: Bankéři z pergoly (4)
Počet návštěv: 86

Jan Padych: Bankéři z pergoly (4)

Jan Padych Článek od Jan Padych

Opravdu se setkali v kasinu. Všude plno světel, zelené stoly trochu připomínaly obyčejné hospodské kulečníky, ale rozhodně ne ty noblesní krupiérky, které u nich postávaly, ani ty hromady barevných žetonů na okrajích stolů, kolem nichž posedávali a postávali většinou muži, ale i několik málo žen.

    Květoš se přihnal ve své policejní uniformě, a jak bylo domluveno, předstíral, že Pepana ani Máru nezná. Jenom jim ještě před sálem vtiskl každému do dlaně po stokoruně a počkal, až se oba někam posadí.

     Potom vpadl do sálu a odhodlaně zamířil ke čtveřici mužů, z nichž dva spolu o něčem debatovali šeptem, zatímco další dva, podstatně vyšší a řádně udělaní, se bez přestání ohlíželi kolem dokola a zřejmě hlídali.  

     Květoš dost neomaleně odstrčil jednoho z dvojice urostlých mužů, až ten ztratil rovnováhu a nechtě se opřel o stůl, kde rozhodil dva komínky barevných žetonů. Ty se rozprskly po desce rulety.

     „Šebo, já tě dostanu!“ výhrůžně se rozmáchl Květoš.

     „Strážníku, co si to dovolujete!“ ohradil se muž, který se před něho postavil bez nejmenších obav. „Hned opusťte sál a nedopouštějte se takových neomaleností!“      

     Květoše tím zjevně rozpálil, že ho porval za sako a trhl s ním k sobě: „Šebo, řekl jsem, že tě dostanu!“

     Oslovený se mu však vyškubnul a kývnul na oba urostlé muže, aby jednali.

     Stalo se. Květoš se po kopanci kolenem do břicha sklonil a po ráně pěstí se vyvrátil na pestrý koberec.

     „To přece,“ chtěl vykřiknout Pepan a vyskočit ze židle, avšak Mára ho chytil za ruku a tiše zasyčel, aby zůstal v klidu.

     Pochopil i Pepan. Pokud je sem Květoš přivedl schválně a před nimi se pustil do přesily, pak opravdu nemělo být těžké to celé pochopit.

     Květoš svůj výprask schytal opravdu pořádný. Těch kopanců a ran! Ale jistě věděl, kolik a za kolik. Tak jim to alespoň vycházelo jako tajenka v jednoduché křížovce.

     Když se ho venku ujali poté, co ho ty nemilosrdné gorily vykoply na chodník způsobem hodně nevybíravým, opravdu se nezdálo, že něčeho lituje. Dokonce se usmíval, zatímco si několika zakrvácenými kapesníky otíral krev z tváře i rukou. 

     A že měl uniformu poněkud orvanou a od krve? Stejně se ji už chystal vrátit.

     Škodovka jela spolehlivě. Sice se z ní ozývalo všelicos, hlavně cvrlikání ventilů a řinčení plechů, ale u tak starého vozítka se musí skousnout kdeco.

     Mára sice znal cestu, ale občas se zakecal, takže dvakrát přejeli někam jinam a museli se vracet. Avšak nenajít fotbalový stadión, to přece nejde. A samozřejmě dojeli včas. 

     Zápas musel začít sotva před několika minutami, ale pískotu a nadávek už zaznělo snad za několik celých zápasů. Neslo se to k nim, když se blížili. Také už z dálky viděli, jak někteří z fandů zvedají pěsti a vztekle  si navzájem ukazují posuňky, které hovořily za všechno.

     Místní fotbalový stadión byl spíše venkovským hřištěm se slušně střiženou trávou. Fandů mohly být dobré dvě stovky, ne-li víc. Viditelně fandili modrožlutě pruhovaným, kteří si velmi zdařile přihrávali a běhali o poznání svižněji a víc, než červení. Zato slušně běhal i sudí,  celý v černém, jehož každý verdikt ocenili fandové pískotem a nadávkami. Zápas se od samého začátku jevil až příliš bouřlivě.

     „Takže Rudla se už přičinil,“ zhodnotil situaci Mára. 

     „Tak ho bereme a mizíme, ne?“ prohodil Béďa dost nervózně.

     „Kam spěcháš? Rudla to musí vyhrát, jinak se nedoplatí. A my utřeme hubu.“

     Čekali, co nastane. Pro jistotu z auta ani nevylezli, jenom ho přistavili, aby zevnitř viděli. A opravdu bylo nač se dívat. Pokaždé, když se modrožlutí přihnali k vápnu červených, ozval se nekompromisní hvizd. Ofsajd, faul, cokoliv, co celou slibnou akci zastavilo. Řev nespokojenců stále narůstal, což se týkalo téměř všech přihlížejících. A když Rudla odpískal půli a šel k šatnám, hodně se rozhlížel, zatímco fandové po něm zírali jako po nejhorším hnusu. Když ale uviděl Béďovu stařičkou škodovku a poznal v ní sedícího Máru, viditelně si odechl a zřetelně se mu ulevilo. 

     Druhá půle se od první nelišila, snad akorát ještě silnějším řevem a prudšími výhrůžkami, které se nesly široko daleko. Rudla vytrvale zastavoval akce pruhovaných a nedal si do toho mluvit. Jednomu z rozčilených hráčů s pruhy dokonce ukázal žlutou kartu. Za nedlouho uviděli žlutou i další dva, kteří si dovolili po něm vykřiknout něco nelichotivého.

     A vrchol všeho nastal, když se červení jednou za celý zápas ocitli před vápnem soupeře a jejich útočník, celý roztřesený, zakopl o svoji vlastní nohu a upadl. Tehdy Rudla rezolutně odpískal penaltu. Pruhovaní se kolem něho seběhli, ale on se nedal. S rukou na kapsičce, z níž předtím dvakrát tasil žlutou kartu, odolal dalším výpadům. Několik fandů vyběhlo na hřiště, ale hodně rychle se vrátili, když na ně jiní pokřikovali, že tak jenom dají záminku, aby domácí prohráli kontumačně. Červený kopl penaltu přesně. Míč prudce napnul síť pod horní tyčí a hosté najednou vedli. Na vyvýšené boudě s otvory pro skóre se ukázalo 0 : 1. To zbývalo do konce nějakých deset minut. Sudí Rudla šikovně přebíhal a pokud možno nenápadně ukazoval Márovi, kam má přistavit škodovku. V té chvíli mu určitě nikdo nezáviděl, do jaké šlamastyky se namočil.

     Blížil se konec zápasu a červení stále vyhrávali, zatímco modrožlutí se vztekali, když jim sudí odpískal kde co. Tehdy už Rudla neběhal tolik, jako předtím. Spíše se zdržoval poblíž staré škodovky. A ve chvíli, kdy míč zrovna poskakoval na opačné straně hřiště, rázně odpískal konec zápasu a rozběhl se k autu. 

     To už mu Mára otevřel zadní dveře škodovky. Rudla doběhl, vsedl dovnitř a zabouchl dveře.

     „Ale bleskem!“ pronesl s úlevou celý udýchaný a zpocený.

     Béďa otočí klíčkem, motor však ne a ne naskočit.

     Znovu. A znovu. A ne a ne.

     „Kurva, co je!“ vyděsil se Rudla. „Jen to ne!“

     Měli dost i Mára s Béďou.

    Od hřiště už tryskem přibíhala rojnice chlapů, rozzuřených jako psí smečka.

    „Roztlačit! Jedině roztlačit! Jinak jsme v prdeli!“ 

     Rudla s Márou vylezli a tlačili.

     Zprvu to moc nešlo. Ale motor přece jenom naskočil. Rozeřval se jako nějaké hrozné zvíře.

     Nejvyšší čas. Vždyť rozlícení fandové to měli k nim sotva pár skoků. A tak se už jen naprázdno pitvořili vzteky a zvedali zaťaté pěsti. Také nějaké kameny létaly vzduchem, všechny míjely  uhánějící škodovku, podobně  jako míč fotbalovou bránu.

 

 

Čtení na pokračování z románu „Bankéři z pergoly“… Když se do podnikání pustí bohémové a dobrodruzi. Psal se rok 1992, nedlouho po Sametové revoluci. Na společném podnikání se domluví skupina kamarádů, kterým nejenom schází patřičné vlohy, ale také mají spíše své zažité představy o „pečených holubech“...

Jan Padych
Po absolvování střední ekonomické školy pracoval v obchodních organizacích v kontrolních a řídících funkcích na krajské i podnikové úrovni. V porevolučních letech působil převážně v pojišťovnictví, v letech 1994-1995 také jako jazykový redaktor v knižním nakladatelstvích Optys v Opavě. Od r. 2006 pracoval v bezpečnostních agenturách. Nyní ve starobní penzi.

Diskuze

Váš komentář

Přihlásit se

Přihlásit se nebo registrujte pro přídávání příspěvků

 

Žadný rukojmí ještě nediskutoval

Ožily mi znovu vzpomínky na havárii v černobylské atomové elektrárně V. I. Lenina; chvíle, kdy jsem poznal také ústředí ukrajinských “disidentů”, včetně mladého Kučmy. Pamatuji si též sexy blondýnku Tymošenkovou

Ožily mi znovu vzpomínky na havárii v černobylské atomové elektrárně V. I. Lenina; chvíle, kdy jsem poznal také ústředí ukrajinských “disidentů”, včetně mladého Kučmy. Pamatuji si též sexy blondýnku Tymošenkovou

V devadesátých letech jsem byl v Kyjevě pečený vařený. Dělal jsem rozhovor s náčelníkem kyjevské milice, který se mě na závěr interwievu a pózování do objektivu zeptal: Nu što, maladěc, kakaja u vas prabléma? V domnění, že jsem asi někde vytřískal hospodu a chci rozhovorem s ním průšvih zamést pod koberec.

Jan Padych: Bankéři z pergoly (3)

Jan Padych: Bankéři z pergoly (3)

Sál se starým, značně už zchátralým pódiem, se pozvolna plnil. Dětí přibývalo,  s nimi i křik a výskot. Dvě učitelky, obě už postarší a značně nervózní, okřikují neposedné caparty a ukazují na  řady židlí, kam si kdo má sednout. Kdosi zatáhne závěsy na velkých oknech a značně se setmí.

Poslední domácí zprávy