• Úterý, 18. únor 2020
  • Svátek má Rukojmí Gizela

Jan Padych : Bankéři z pergoly (5)
Počet návštěv: 51

Jan Padych : Bankéři z pergoly (5)

Jan Padych Článek od Jan Padych

„No fakt, docela sprostě všem upískli peněženky!“ snažil se Béďa vysvětlit situaci. „A co budeme dneska pít?“ pohoršili se Mára s Pepanem.

    V baru už dávno měli takzvaně zaťatou sekeru,  účtenky celé pokryté čísly a čárkami. Barman Žoržík se svojí kolegyní jim nalévali už jen tehdy, když se  jejich šéf nenaskytl nikde nablízku, nejraději když ani nebyl v Ostravě.

     „No, chápu, že ti bezelstní lidé byli celí naměkko, když slyšeli takové zázraky,“ bručel Pepan. „Ale byl jsi tam ty, voe, tak proč jsi to neuhlídal? Jsi přece něco jako hlídač nebo ochranka, nebo ne?“

     „Vrátný, voe, a jenom tam u nás na vrátnici a žádný strážný pes všude, kam přijdu.“

     „Spisovatel, který nechá okrást bližní, je kretén, kterému by měli psaní zatrhnout,“ rozhorlil se  Pepan. „Tak něco vymysli, když jsi to tak zmastil!“

     Ale co? zamyslil se Béďa. Odpověď mu takříkajíc přilétla úplně sama a docela střelhbitě.

     „Vy desperáti, zasuňte kolty a smekněte sombrera, přece jenom vás někam zavedu.“

     Vyšli z baru a Béďa šel napřed, akorát se občas ohlédl, jestli jdou za ním. Kam jinam by se zrovna hnali? Bankéřem je zrovna on.

     Přešli přes Kuří rynek kolem hospody, stojící v místě někdejší velké galérie Dílo, v níž nějakou dobu vystavovali i Heliny obrázky. Béďa je přivedl k zaprášenému průjezdu, odkud to už na dálku páchlo zatuchlinou a močí. Na stěně viselo několik vybledlých cedulí, přibitých masivními hřeby.

     „Tak za mnou!“ zavelel. „Ještě to tady pořád je.“

     „Co tady je?“ Pepanovi se to nějak nezdálo.

     „Je to dobré! Je to dobré!“ vkročil Béďa ze slunečního jasu do temného a smradlavého průjezdu.

     Prošli na vykachlíkovaný dvůr. Na pavlači v prvním patře se kdosi přehnul přes zábradlí a vychrstl zvratky, které se hnusně rozpleskly po kachlích.

     „Voe, toho nebožtíka známe z kultury!“ kývnul Pepan nahoru. 

     A podobně známých, které kdysi vídávali na vernisážích, autogramiádách a koncertech, za chvíli uviděli víc. Krátce poté, co vyšli na patro, protáhli se kolem zvracejícího opilce a vstoupili do dveří s nápisem Nakladatelství  Prokvariát. Béďa je provedl několika chodbami a po schodech dolů do rozlehlejší místnosti s až po strop naskládanými balíky s knihami. V úzkých chodbičkách tu tito lidé postávali a všelijak posedávali na židličkách, hlavně na balících s knihami. Přestože prostoru kolem sebe měli poskrovnu, zjevně jim to vůbec nevadilo. Všichni se usmívali, v rukách skleničky. Jeden z nich zrovna otevřel láhev kořalky a naléval všem, kteří hned ochotně napřáhli ruku.

     „To abyste věděli, vy kovbojové,“ pronesl Béďa na vysvětlenou. „Tady je knižní nakladatelství Prokvariát. Majitel a šéfredaktor v jedné osobě, pan Horka, má potíže s prodejem knih. Nedávno mu jeden jeho zákazník vyrovnal dluh tím, že mu přivezl bedny s kořalkou za sto tisíc. No a pan Horka to neprodal, ale zmínil se několika svým dobrým známým. No a proto tu je pořád plno. Tady se chlastá úplně zadarmíko!“     

     Nakladatel Horka, bodrý čtyřicátník, vyšší, trochu tělnatý, s nápadně vysokým čelem, už poměrně dost v podroušeném stavu, se mezi pijáky protáhl k Béďovi a podal mu ruku: „No to je dost, že se ukážeš! To víš, knihu ti nevydám, vždyť se podívej, všechno tu leží, nikdo nekupuje. Toto je kvalitní literatura a ne vzpomínky nějaké přestárlé kotrmelíny!“

     Béďa mu představil Pepana s Márou. Trochu se znali, vždyť Ostrava je malá a vernisáží a autogramiád není zase tolik, aby se lidi neznali aspoň od vidění. 

     V rukách nově příchozích se objevily skleničky a smutný pan nakladatel jim do nich naléval konzumní vodku a opakoval stále dokola:

     „To víte, lidi nečtou! Tak si aspoň dejme!“

     A kdo by se nechal kdovíjak pobízet? Ale jedno si museli Pepan s Márou přiznat. Ve skladě,  přeplněném knihami, kořalku dosud ještě nechlastali.

     Náhle kdosi zařval: „Císař pán je vůl!“

     To se před ně postavil starší muž, vyhlížející docela seriózně. Kořalka v něm spáchala své. 

     „Tvrdím, že všichni ti, co zbohatli,“ dal se znovu slyšet opilý stařík, „učinili tak proto, že se báli! To děs a hrůza z budoucnosti z nich udělaly boháče!“ 

     Nikdo mu nevěnoval pozornost, kromě Bédi a jeho přátel. Jiní se po něm ani neohlédli.

     „Kdo je ten kretén?“ obrátil se na Béďu Pepan. 

     „Pisálek jako já,“ zněla odpověď.    

     Prostě kolega.     

     Když za tmy vyšli smradlavým průjezdem na ulici, připomněl si Pepan, že by se měl ještě zastavit ve svém divadélku. 

     „Mám tam nějaké špinavé prádlo, košile, slipy, tak si to vezmu na vyprání, Káča mi slíbila.“

     Do sálu se dostali snadno, na otevření Pepan ani klíče nepotřeboval.  Těžké dveře kdosi už předtím vypáčil. Byla tam tma, ale Pepan moc dobře věděl, kam sáhnout, aby se rozsvítilo. Ani to nebylo kdovíjak slavné, z nějakých deseti žárovek v sále svítily sotva dvě, spíše jen blikaly, jak se jim zachtělo.

     Mezi první řadou židlí a pódiem ležela jakási těla, evidentně lidská. Nějací vlasáči, beztak namol nebo zfetovaní, kdo to má hned poznat. Zablýskla se nějaká flaška, takže nejspíš se ožrali.

     V Pepanovi se opět probudil herec, vždyť jím býval tolik požehnaných jar. Pokynul Márovi a Béďovi, aby si sedli a předstírali obecenstvo. Pak vystoupil na jeviště a v nesmírně tragické póze začal recitovat:

     „Novou dobu máte na podnosu!

      Přistrčili vám ji přímo k nosu!

      Jezte, pijte přátelé,

      bavte se jen vesele,

      to všechno je pro vás! 

      Nakonec si připravte

      jeden dobrý provaz.“

     Zpod pódia se ozvalo silné zaříhnutí. 

     „Vy dobytci!“ rozřehtal se Pepan ke spáčům. „Člověk vám tu přinese kus kultury a vy na to takhle!“

     Žádná odezva. Jako by neřekl vůbec nic.

     Tedy mávl rukou, vytáhl z kapsy svazek klíčů a šel si pro své věci. Jenomže se nedostal ani do své vlastní kanceláře. Ba ani do šaten, kde předtím   kdosi vyměnil zámky.

     „Oni to myslí doopravdy!“ zašklebil se, když potom sešel po schůdcích z pódia ke svým kamarádům. „To si to nemůžou stáhnout z nějakého fondu? Vždycky na všechno se přece našel nějaký fond.“

     „To už je dávno fuč, nějaké fondy,“ na to Béďa. „Jiná doba, principále.“

     „To koukám, takže tady už mi nepatří ani ty moje zasrané slipy!“

     Jednou za čas Pepan vždycky prohlásí něco, co opravdu sedí.

     Ale najednou mu přilétl nápad: „Něco si přece jenom odnesu, o čem oni nevědí.“

     Na to si počkáme! pomysleli si Mára s Béďou a sledovali, s čím je bývalý principál opět překvapí.

     Nějakou dobu potmě šmátral někde v zákulisí, až skutečně něco našmátral. A z temna přinesl do světla kytaru.

     „Dal jsem ji tam schnout a nikdo o ní nevěděl,“ Pepan skoro zářil, jak ho kořist těšila.

     „Schnout? Kytaru?“ podivil se Béďa.

     „No jistě. Dal jsem ji vyschnout, protože jsem ji musel slepit. Ona už je slepená aspoň osmkrát.“

     Jen Mára věděl, že Pepan několikrát tutéž kytaru rozbil a pak i slepil. Vždy to bylo v opilosti, někde s ní praštil, nebo na ni sám spadl. A teď byla zřejmě tím jediným, co se mu podařilo odnést z jeho vlastního divadla. Běžně o své kytaře nemluvil, ani teď nehodlal nic vysvětlovat. Jenom si zkusil zabrnkat a pak si ji opřel o rameno jako flintu.

    Na druhý den se v baru, tedy na té jejich základně, sešla skoro celá parta. Kromě Bédi, který musel držet službu ve vrátnici. Pepan si přinesl svoji slepenou kytaru a opřel ji o židli, aby ji měl po ruce. Pavko, který se zrovna vrátil ze Španělské cesty, se jevil vzteklý už na pohled a hlavně odhodlaný přesvědčit ostatní, aby se dali na nějaké podnikání, neboť jeho poslední cesta, kdy dělal řidiče dvěma namistrovaným opicím, už překonala veškerou jeho trpělivost. Sebevědomím hýřil jenom Květoš, který zrovna skončil u městské policie a chystal se podnikat.

      Zato Mára měl úplně jiné starosti, než ostatní. Pořád se ohlížel po zajímavé čtyřicítce, která seděla pokud možno bez pohnutí, dobře si vědoma, že od barového pultu ji sledují mírně šilhavé oči malíře Myslivečka, který okázale, i když jen obyčejnou tužkou, přenášel její podobu na čtvrtku papíru. Avšak když Mára šel na WC kolem Myslivečka, viděl, že ve skutečnosti ji kreslí úplně nahou jako akt, což si ona určitě ani neuvědomila. Vždyť ona toho dobytka Myslivečka určitě nezná! pomyslel si. To je plně v jeho stylu. On má nahé ženské v oku a vůbec je nemusí vidět, když kreslí akt. Sám to tvrdí. Zrovna nedávno za ním sem do baru přiběhla jeho žena, mimochodem skoro o nějakých patnáct jar mladší, a vřískala, se kterou babou se sčuchl, že celé tři dny a noci nebyl doma. Mysliveček se jí snažil vysvětlit co nejmírněji, že pořád jenom chlastal, ale s žádnou kopretinou nic neměl. – Báro, vždyť já mám ty baby v oku! – Nezdálo se, že by mu příliš věřila. Také proto nejspíš občas přiběhne se podívat, co její mistr zrovna předvádí. 

     „Já bych věděl, co dělat. Já svůj program už mám,“ usmíval se Květoš nadšeně. „Zrovna jsem v Polsku nakoupil plný vozík zboží.“

     „Ty šprcky považuješ za zboží?“ popíchl ho Mára. „Já myslel, že tě to už přešlo.

     „Ty vogo, to je artikl, o jakém se mi ani nesnilo!“ usmívá se Květoš.

     „Myslíš to vážně?“ nakloní se k němu přes stolek Pepan. „To tě uživí?“        

     „To uživí nás všechny, vy magoři!“ trvá Květoš na svém. „Super kšeft. Na zbohatnutí pro nás všechny, to si tedy pište, volové.“

     Do baru nenápadně vklouzla manželka malíře Myslivečka, na svých pětatřicet docela sešlá, nebo spíše použitá, jak se běžně říkává. Tiše se postavila až za záda svého muže a pak ho strčila do lokte, až mu ruka s tužkou rázně sjela po kresbě, jako by ji schválně přeškrtla.

     „Ty prase!“ zasyčí Myslivečková. „Zase kreslíš nahé baby?“

     „Ale Baruš, vždyť vidíš, že není nahá. No tady na papíře je, ale tam není,“ ukáže na pohlednou ženu, která se snaží dělat dojem, že se jí nic v baru netýká. Jenomže to zrovna nevyhovuje Myslivečkové. 

     „Hele, ty feno, co se tu vykrucuješ před ženáči?“ pustí se do ní na dálku skoro přes půl baru.

     „To míníte mě?“ okázale se podivila oslovená. „Já na rozdíl od vás jsem dáma.“

     „No to jsem viděla,“ opáčila Myslivečková. „Já jsem totiž jeho manželka, abych se vám představila.“

     „Ale já nemusím znát všechny ostravské stíhačky,“ prohodila čtyřicátnice a snažila se vypadat klidně, třebaže se jí poněkud roztřásly ruce, když si zapalovala cigaretu.

     „Báro, vypadni a nedělej skandály!“ chytil Mysliveček svoji ženu za ruku a zřejmě ji dost silně zmáčknul, až zasyčela, zřejmě bolestí, a s okázalým myknutím ramene odešla.

     Situace využil Mára, který se naklonil k pohledné čtyřicátnici,  galantně jí políbil ručku a zašveholil, jako obvykle u podobných příležitostí: „Milostivá, dovolte, abych se vám představil. Já jsem jeden z těch vogů, brďů a voů, co chodívají naprosto pravidelně sem do tohoto podniku.“

     „Já jsem Panna Orleánská,“ uculila se.

     „Vidím, že si opravdu budeme rozumět,“ bez vyzvání se posadil vedle ní. „Ale kdybyste hledala nějaký pevný a trvalý vztah, pak se raději obraťte na nějakou silnou banku nebo pojišťovnu, v tom já vám nemohu sloužit, madam.“

     Rozesmála se a bylo vidět, že Mára opět takzvaně zabodoval, což samozřejmě neušlo jeho kamarádům. 

     „Vy cvoci, jak ten magor to dělá?“ naklonil se Pepan přes stůl k Pavkovi a Květošovi. „Ale tady na tomto místě vám řeknu, že jednou ho vymákne jeho Veruna, a to pak bude lítat z kohoutka peříčko.“

     „Ta tu naštěstí nechodí,“ podotkl Květoš.

     „Ať to nezakřikneš, voe. Stačí, když přijde jednou a je zle,“ mávnul rukou Pepan jako tečku za řečí o Márových milostných výbojích. „Ale my tu máme k řešení úplně jiné věci, nebo snad ne? Kočky přijdou na přetřes později. Zrovna teď kočky nebereme.“

     Do baru vešli dva muži, jeden z nich s kabelou přes rameno a s mikrofonem v ruce. Druhý vzpíral na rameni přenosnou kameru s nápisem TVOS. Ten s mikrofonem byl známý televizní moderátor Jára, který v tom baru často popíjel. Zdálo se, že má naspěch. Chvíli se rozhlížel, pak se naklonil nad Pepana: „Co piješ? Dej si na mě!“

     „Dík, voe, ale co za to?“ ošívá se Pepan. „Jestli chceš zase kecy o krematoriu, to už se mnou nepočítej.“

     „Dneska to budou psí konzervy,“ opře se Jára o stůl. „No, chlapi, co pijete? Beru vás do reportáže.“

     Jenomže Pepanovi se něco pořád nezdá: „Ne tak zhurta, to víš, napřed řekni, co tam chceš. Ale tady nikdo z nás doma čokla nemá, pokud vím.“

     „No a co, voe, koho to zajímá, že nemáš čokla. Kdo to ví? Reportáž proběhne a všichni zapomenou.“

     Járovi nějak moc záleželo na tom, aby všechno proběhlo co nejrychleji:

„No tak, chlapi, co pijete? Potřebuji to rychle, mám rozdělanou babu a musíme to stihnout, než se domů přižene její fotřík.“  

     „A nemáš ty tak trochu velkou spotřebu ženských?“ rozesmál se Mára.

     „Zrovna od tebe mi to sedí,“ uchechtl se Jára.

     „No dobře!“ rázně přeruší jejich výměnu komplimentů Pepan. „Ale musíš zmagořit Myslivečka, aby před národem na sebe vyštěkal, že ty konzervy sám žere. Jinak nikdo z nás nepůjde. Jasné?“

     Také to tak dopadlo. Vyšli před bar na chodník a tam to natočili. Pepan, Pavko a Květoš s nadšením promluvili, že svým psím miláčkům nesmírně rádi nakupují speciální konzervy. Za to jim Jára poručil každému po dvou fernetech. U Myslivečka to měl dražší. Za čtyři myslivecké na sebe vykecal, že psí konzervy si občas kupuje, když má chuť na maso. 

     Jára s kameramanem pak spokojeně odklusali do auta s nápisem TVOS, zaparkovaného před barem. Spokojeně se usmíval i Pepan, hlavně když se podíval k pultu, kde seděl Mysliveček, který si šetrně ulizoval své zasloužené myslivečky.

Čtení na pokračování z románu „Bankéři z pergoly“… Když se do podnikání pustí bohémové a dobrodruzi. Psal se rok 1992, nedlouho po Sametové revoluci. Na společném podnikání se domluví skupina kamarádů, kterým nejenom schází patřičné vlohy, ale také mají spíše své zažité představy o „pečených holubech“...

Jan Padych
Po absolvování střední ekonomické školy pracoval v obchodních organizacích v kontrolních a řídících funkcích na krajské i podnikové úrovni. V porevolučních letech působil převážně v pojišťovnictví, v letech 1994-1995 také jako jazykový redaktor v knižním nakladatelstvích Optys v Opavě. Od r. 2006 pracoval v bezpečnostních agenturách. Nyní ve starobní penzi.

Diskuze

Váš komentář

Přihlásit se

Přihlásit se nebo registrujte pro přídávání příspěvků

 

Žadný rukojmí ještě nediskutoval

Ožily mi znovu vzpomínky na havárii v černobylské atomové elektrárně V. I. Lenina; chvíle, kdy jsem poznal také ústředí ukrajinských “disidentů”, včetně mladého Kučmy. Pamatuji si též sexy blondýnku Tymošenkovou

Ožily mi znovu vzpomínky na havárii v černobylské atomové elektrárně V. I. Lenina; chvíle, kdy jsem poznal také ústředí ukrajinských “disidentů”, včetně mladého Kučmy. Pamatuji si též sexy blondýnku Tymošenkovou

V devadesátých letech jsem byl v Kyjevě pečený vařený. Dělal jsem rozhovor s náčelníkem kyjevské milice, který se mě na závěr interwievu a pózování do objektivu zeptal: Nu što, maladěc, kakaja u vas prabléma? V domnění, že jsem asi někde vytřískal hospodu a chci rozhovorem s ním průšvih zamést pod koberec.

Jan Padych: Bankéři z pergoly (4)

Jan Padych: Bankéři z pergoly (4)

Opravdu se setkali v kasinu. Všude plno světel, zelené stoly trochu připomínaly obyčejné hospodské kulečníky, ale rozhodně ne ty noblesní krupiérky, které u nich postávaly, ani ty hromady barevných žetonů na okrajích stolů, kolem nichž posedávali a postávali většinou muži, ale i několik málo žen.

Jan Padych: Bankéři z pergoly (3)

Jan Padych: Bankéři z pergoly (3)

Sál se starým, značně už zchátralým pódiem, se pozvolna plnil. Dětí přibývalo,  s nimi i křik a výskot. Dvě učitelky, obě už postarší a značně nervózní, okřikují neposedné caparty a ukazují na  řady židlí, kam si kdo má sednout. Kdosi zatáhne závěsy na velkých oknech a značně se setmí.

Poslední domácí zprávy