• Pondělí, 18. říjen 2021
  • Svátek má Rukojmí Lukáš

Čtení na prázdniny:  Romeo, Julie a tma podruhé.
Počet návštěv: 4165

Čtení na prázdniny: Romeo, Julie a tma podruhé.

Jaromír Bradávka Článek od Jaromír Bradávka

Podivný školní rok skončil. Přestože posledních pár týdnů Roman opět chodil do školy jako dřív, měl nejasný pocit, že něco je špatně. „Tak ahoj po prázdninách,“ loučili se studenti před školou. „Ahoj, ahoj.“ „My letíme příští týden do Chorvatska,“ chlubil se Milan. „A my do Itálie,“ překřikovala ho Jana. „Romane, ty letos nikam nepojedeš?“ zeptal se Petr mladíka v bílém tričku. „Ne, otec není zdravý.“ „Tak s námi pojeď aspoň na čundr,“ lákali ho Honza, Pavel, Eva a Draha. Roman zavrtěl hlavou. „Potřebuji si vyčistit hlavu a odpočinout si od lidí,“ odmítl lákavou nabídku.  „Doufám, že si konečně najdeš holku,“ pošťouchla ho Mirka. Pokukovala po něm už pár týdnů, ale on se necítil na to, aby chodil se spolužačkou. „Až napřesrok. To už budu mít po maturitě a budu vědět, jak na to,“ odbyl ji s úsměvem. „Tak ahoj,“ rozloučil se.

Oslavil jsem s rodiči osmnácté narozeniny a pak jsme odjeli na chatu v blízkých horách. Doufal jsem, že konečně uniknu ruchu velkoměsta, nesmyslným opatřením, hloupým testům a hlavně nekončící hrozbě očkování, z něhož jsem měl hrůzu. Nejen proto, že jako malý kluk jsem prodělal závažné komplikace pří očkování proti neštovicím, ale hlavně proto, co všechno jsem se o vakcínách proti „nové chřipce“, jak jsme tu nemoc nazývali doma, dočetl na internetu. Moji rodiče ani nevěděli, že každý večer surfuju po síti a hledám, čtu, přeposílám a diskutuju všechny možné články a informace o covidu.

Na chatě jsem zůstal sám, protože rodiče se v neděli vrátili domů. Tatínek měl nastoupit dovolenou až v srpnu a maminka ho nechtěla nechat doma samotného. Nebyl na tom zdravotně úplně nejlíp, a když jsem slíbil, že se budu chovat odpovědně a pravidelně telefonovat, nechali mě poprvé užít si pocit dospělého, svobodného člověka plnými doušky.

Můj plán byl jednoduchý. Dvakrát týdně zajít nakoupit do místního obchůdku, chodit na vycházky do okolí, koupat se, s místními kluky, které jsem znal od dětství, si zahrát fotbálek, večer zajít do kina a starat se o zahrádku.

První týden to fungovalo bez problémů, ale po víkendové návštěvě rodičů se stala zvláštní věc. Hned v pondělí jsem se vydal k lesnímu jezírku se vykoupat. Celkem nikdo tam nechodil a v pondělí jsem neočekával, že tam někoho najdu.

Na břehu jsem se zastavil a rozhlédl se kolem. Jezírko bylo obklopeno lesem a všude byl klid. Nad hladinou poletovaly vážky a motýli, kolem zpívali ptáci a les tiše šuměl. Chvíli jsem si vychutnával kouzlo přírody a pak se svlékl a šel si zaplavat. Náhle mou pozornost upoutal pohyb v křoví na protějším břehu. Opatrně jsem vylezl z vody a šel blíž, abych zjistil, co se děje. Na malé světlině mezi keři seděla na pestrobarevné dece dívka a natírala se krémem. Už už jsem ji chtěl oslovit, když jsem si uvědomil, že jsem nahý. Chodím se totiž koupat bez plavek, protože je to pocit, který nic na světě nevyváží. Opatrně jsem se tedy zasunul zpátky do vody, přeplaval zpátky k místu, kde jsem nechal šaty, oblékl se a vydal se zjistit, kdo narušil tajemství mého prázdninového odpočinku. Když jsem se přiblížil na dohled, schválně jsem začal dělat trochu hluk, abych návštěvnici nevylekal. Přesto přede mnou najednou vyskočila na nohy a tvářila se nanejvýš překvapeně a rozmrzele.

„Ahoj, co tady děláš?“ zeptal jsem se přátelským tónem. „Nic, co by tě mělo zajímat,“ odsekla, ale když viděla, že jsem se zastavil, pokračovala: „Přišla jsem vykoupat. Je to snad tvoje jezírko?“ zeptala provokativně. „Není, ale nevěděl jsem, že sem chodí ještě někdo jiný než já.“ „Tak teď už to víš,“ odpověděla stejným tónem. „Promiň, nechtěl jsem tě urazit. Jen jsem zahlédl pohyb v křoví a šel jsem se podívat, co se děje. Chodím sem už několik let o prázdninách se koupat, protože je tu klid a krásně.“ „Já jsem to tady objevila nedávno a moc se mi tu líbí,“ vyhrkla dívka a pak se zarazila. „Tak už se nečerti,“ řekl jsem smířlivě. „Jmenuji se Roman.“ „Viktorie,“ podala mi ruku. Měla drobnou dlaň s pevným stiskem

„Ty ale nejsi zdejší,“ zahájil jsem další pokračování našeho rozhovoru. „Ne, jsem tu na návštěvě u příbuzných. Mají domek na konci vesnice za trafostanicí.“ „Já jsem tu na prázdninách na chatě. Potřeboval jsem si trochu odpočinout od školy, roušek a testování.“ Vrhla na mě podezíravý pohled.

„Neboj se, jsem zdravý.“ „Jak to víš?“ „ Máme doktora, který mi dělá každý měsíc prohlídky a odběry.“ „A testy?“ „Zbláznila ses?“ vyjel jsem na ni, ale pak jsem se zarazil. „Do toho ti nic není.“ „Takže ty nejsi testovaný ani očkovaný?“ zeptala se přímo s vážným výrazem v obličeji. To mě zaskočilo. Nikdo v mém okolí o mně nevěděl, že jsem se dosud úspěšně vyhýbal všem testům a očkování, a ona to poznala během několika minut.

Cítil jsem, jak rudnu. „Ne. Co teď uděláš?“ „ Opravdu?“ zeptala se nevěřícně. „Ne a už se neptej.“

Vzala mě za ruku a tichým hlasem řekla: „Já také ne“ a pohlédla mi zpříma do očí. Oněměl jsem. Uvědomil jsem si, že nemožné se stalo skutkem, Dva zdraví, čistí a neočkovaní lidé se setkali na nejméně pravděpodobném místě a v nejméně pravděpodobném čase. Zatočila se mi hlava. V jejích očích jsem uviděl radost, štěstí a naději. Najednou jsem měl pocit, že všechno kolem mě hýří barvami, ptáci zpívají mnohem hlasitěji a slunce mi žhaví tvář. Zavřel jsem oči a několikrát se zhluboka nadechl. Nával euforie se zmírnil, ale přesto jsem měl pocit, jako bych měl odnést celý svět. „Viktorie, víš, co to znamená?“ „Ano,“ pronesla polohlasem. „Je nás víc. NEJSME SAMI!“ „Já vím.“

„Ale musíme být opatrní, nikdo se to nesmí dozvědět.“ „Ano.“ „Slibuji, že tě budu chránit všude, kam půjdeš,“ řekl jsem a objal ji. Schoulila se mi do náruče. Neodolal jsem a lehce ji políbil.  Chvíli jsme stáli bez hnutí, ale pak se mi vyvinula z náručí. „Teda, ty to bereš hopem,“ pronesla s rozpačitým úsměvem. „Vždyť se vůbec neznáme.“ „Tak se budeme poznávat,“ opáčil jsem. „Máme na to celé prázdniny.“ „Celé ne, já musím jet v srpnu domů. Půjdu na brigádu.“ „Neočkovaná? Kam?“ zeptal jsem se s údivem. „Neboj, maminka má všechno domluvené.“ Zmlkl jsem.

Napadlo mě, že těch několik týdnů musíme využít na maximum. V duchu jsem začal plánovat výlety, vycházky na houby, prohlídky hradů a zámků, když moje snění přerušil zvonivý hlas: „Nechceš se raději vykoupat?“ „Jistě.“ Shodil jsem tričko a v bermudách vlezl do vody. Viktorie byla po celou dobu v plavkách, a tak se hned vydala za mnou. Chvíli jsme plavali, pak jsme se pocákali vodou a nakonec jsme si zahráli spadla lžička do kafíčka. Celí mokří jsme se vrátili na deku a tam se uložili k odpočinku.

Sluníčko se začalo schovávat za stromy. „Měli bychom jít,“ řekla Viktorie a začala se oblékat. Sbalili jsme deku a vydali se domů. Před domkem jsem se zastavil. „Můžu tě pozvat na zítřejší vycházku do okolí?“ „Kam?“ „Projdeme si okolí vesnice a já ti ukážu několik zajímavých míst.“ „Dobře.“ „V kolik?“ „Jak se ti to hodí.“ „Ve dvě odpoledne?“ „Přijdu pro tebe.“ „Díky za pěkné koupání,“ řekl jsem na rozloučenou. „Nemáš zač,“ usmála se. Dal jsem jí pusu na tvář. „Tak ahoj.“

Celý večer jsem měl Viktorii před očima a přehrával si stále znovu dnešní zážitek. Po večeři jsem se chvíli díval na televizi, ale nebavilo mě to a šel jsem spát. Druhý den jsem si zašel nakoupit, trochu jsem pouklízel a netrpělivě vyhlížel čtrnáctou hodinu. O tři čtvrtě na dvě jsem zamkl chatu a vydal se na druhý konec vesnice. Zazvonil jsem a otevřela mi Viktoriina teta. „Dobrý den, je Viktorie doma?“ „Á, to jsi ty, ten Romeo?“ řekla s úsměvem. „Hned ji zavolám.“ „Viky, máš tu návštěvu.“  „Už letím,“ přiběhla Viktorie celá zrůžovělá.

„Ahoj, tak jsem tady.“ „Ahoj.“ „Kdy se vrátíš, Viktorko?“ „K večeři.“

Vyšli jsme směrem k lesu a cestou si povídali. Asi za hodinu jsme došli pod zříceninu starého hradu, kde byla lavička s vyhlídkou na okolí. Kochali jsme se výhledem na krajinu a dál si povídali o všem možném. Když se sluníčko sklonilo, vydali jsme se domů.

V dalších dnech jsme prochodili celé okolí vesnice. O víkendu jsem Viktorii představil rodičům. Mamince se moc líbila a večer mě pochválila, že jsem si konečně našel děvče.

V pondělí po obědě jsme se vydali k našemu jezírku. Když jsme usedli na deku, vzal jsem ji za ruku. „Chci ti něco říct, Viktorko. Jsem rád, že jsem tě potkal a že jsme spolu. Konečně mám někoho, komu věřím a s kým můžu být bez obav – “ zarazil jsem se. „Z prozrazení?“ „Ano.“ „Já také.“

„Půjdeme do vody?“ zeptala se Viktorie.“ Už se těším,“ řekl jsem a svlékl si tričko. V tom okamžiku jsem si uvědomil, že nemám plavky. „Viky, nemám plavky!“ „Cože?“ „Zapomněl jsem si vzít plavky. Tedy já je vlastně nepoužívám, ale když jsme tady spolu…“ Viktorie se dala do smíchu. „Tak se budeš muset koupat bez nich, jak jsi zvyklý.“ Potom zvážněla. „Romane, jaké je to koupání bez plavek?“ Vykulil jsem na ni oči. „Jsme přece dospělí, ne?“ dodala. „Je to bezva.“ „Fakt?“ „Zkus to a uvidíš.“ „Tak dobře. Běž první a nedívej se.“ Shodil jsem bermudy a vešel do vody. Když mi sahala skoro po krk, ohlédl jsem se. Ze břehu vcházela do vody víla. Několikrát jsme přeplavali jezírko sem a tam, až se Viktorie udýchaně zastavila. „Je to nádherné,“ pronesla tichým hlasem. Objal jsem ji a políbil. Vrátila mi polibek a já pocítil narůstající vzrušení. Ještě chvíli jsme líbali, ale potom se Viktorie zarazila. „Odveď mě na břeh,“ poprosila. Vzal jsem ji do náruče a odnesl na deku. „Budeš na mě hodný? Já jsem ještě s žádným klukem –“ „Já také ne,“ řekl jsem a hlas se mi zachvěl. Měla štíhlé tělo a pevná kulatá ňadra. Pomalu jsme objevovali jeden druhého, až nás sežehl plamen vášně. Když jsem otevřel oči, Viktorka mi odpočívala na rameni. „Miluju tě, Viky,“ zašeptal jsem. „Já miluju tebe, Romane,“ objala mě. Leželi jsme bez pohnutí. Po dlouhé chvíli jsem se opatrně zvedl. „Pojď, vykoupeme se a půjdeme domů.“ Beze slova mě následovala do vody. Chvíli jsme plavali a pak jsem ji objal: „Miluju tě, Viky, miluju tě jako nic na světě.“ „I já tě miluju,“ odpověděla a nastavila mi ústa. Vyběhli jsme z vody, trochu se osušili, oblékli a vydali se domů. Cestou jsme se drželi za ruce a byli šťastni.

Prožili jsme s Viktorkou dva nádherné týdny. Výlety, koupání, táboráky u tety a u mě, milování. Zdálo se, že naše štěstí nikdy neskončí.                                                                

 

* * *

V pátek večer rodiče nepřijeli. Pokoušel jsem se jim několikrát volat, ale neměli dostupný mobil. Až v deset najednou zazvonil telefon. „Haló. Mami, tati, kde jste?“ „Jsme doma,“ ozval se maminčin hlas. Byl unavený a podivně cizí. „Kdy přijedete?“ „Asi zítra.“ „A tatínek?“ „Tatínek je zdravý, jen trochu unavený.“  Strnul jsem. Tohle bylo domluvené heslo. Tatínek je zdravý, jen trochu unavený znamenalo, že se něco děje. Pravděpodobně jsme prozrazeni. Tu větu mi řekla maminka před odjezdem na prázdniny.

„Kdyby se něco stalo, tak ti řeknu tuto větu. Oni vždycky chtějí, aby se řeklo, že všichni jsou zdraví a v pořádku a ty budeš vědět, že je zle. Sebereš se a zmizíš. Na druhé straně hor je v lesích hájovna, kde žije osamělý myslivec. Je to můj vzdálený příbuzný a ten tě schová. Tam tě nikdo hledat nebude a až se poměry uklidní, tak se námi spojí a domluvíme se na dalším postupu. Pamatuj si tu větu: tatínek je zdravý, jen trochu unavený.“

„Zůstaň na chatě, brzy přijedeme,“ řekla ještě maminka a zavěsila.

Sbalil jsem si nejnutnější věci, trochu jídla a před půlnocí vyklouzl z domu. Všude byla tma, ale světlá letní noc mi umožnila dobrou orientaci v okolí. Za půl hodiny jsem kolem zahrad došel k domku na konci vesnice a zaklepal na okýnko v pokojíčku, kde spala Viktorie. Po chvíli opatrně otevřela. „To jsem já.“ „Co se děje?“ „Pusť mě dovnitř.“ V pokoji jsem jí stručně vysvětlil, co se stalo. „Můžeš mě tu pár dní nechat, než se připravím na odchod?“ „Jistě.“ Potichu jsme se uložili do postele a brzy usnuli.

Několik dní se o mě Viktorka starala. Nosila mi jídlo a nikdo o mně nevěděl. Večer jsme spolu sedávali na zahradě, skrytí za hustými stromy. Jednou večer, právě když jsem se vracel z koupelny, někdo zazvonil u dveří. Bleskurychle jsem vyběhl do podkroví a skrytý za závěsem sledoval dění u vchodu. Několik hlasů se dožadovalo vstupu do domu, ale majitelka je rázně odbyla. „Co chcete?“ „Jsme z hygieny a provádíme kontrolu.“ „Jakou kontrolu?“ „Kontrolu očkovaných. Objevily se falešné certifikáty očkování.“ „Já ho mám v pořádku.“ „Ukažte nám ho.“ „Nic vám neukážu, mám ho od našeho doktora.“ „A vaše neteř?“ „Jaká neteř?“ „Vaše neteř, co je tu na prázdninách.“ „Ta má certifikát také v pořádku.“ „Chceme ho vidět.“ „Na to nemáte právo.“  Do popředí vystoupil muž v uniformě. „Přineste nám ukázat její certifikát. Její doktor je v podezření, že vystavoval falešná potvrzení o očkování. Pokud to neuděláte, přijdeme ráno s povolením k prohlídce a převrátíme vám barák naruby,“ pohrozil. „To si zkuste,“ odpověděla stará paní a zabouchla dveře. Muži před domem se chvíli dohadovali a nakonec odešli. Viktorčina teta přišla za námi do pokoje. „Co budeme dělat?“ „Musíme odejít,“ řekl jsem a pohlédl na Viktorku. Ta přikývla. „Tetičko, nezlob se, musíme odejít, abys neměla problémy.“ „Ale kam půjdete, děti,“ zvolala stará paní zděšeně. „Já vím, kam,“ odpověděl jsem, „dostal jsem pokyny od svých rodičů pro takový případ.“ „Nestane se vám nic?“ zeptala se teta s úzkostí v hlase. „Určitě ne. Ráno nás tu nenajdou a než se rozkývají, budeme za horami.“Teta vzdychla a šla nám nachystat jídlo. Sbalili jsme si s Viktorkou vše potřebné, poděkovali za jídlo, dali tetě sbohem a vydali se na cestu.

Když jsme dorazili ke starému hradu, navrhl jsem odpočinek. Našel jsem vchod do věže a uvnitř místo, kde jsme se zabalili do spacáků. „Zkus na chvíli usnout. Ráno nás čeká dlouhá cesta,“ pohladil jsem Viktorku po vlasech. „Ano,“ odpověděla poslušně a unaveně zavřela oči.

Nad ránem mě probudil podivný hluk. Vyhlédl jsem přes polorozpadlou zeď a pod hradem uviděl mihotání světel. „Vstávej, Viky, musíme utíkat. Přišli si pro nás.“ Vmžiku jsme posbírali věci a vyběhli na nádvoří, kde uprostřed stálo staré roubení.

 

* * *

„Podívej,“ ukázal chlapec na otvor staré studny. „Tam je naše záchrana.“ Dívka se otřásla hrůzou. „Neboj se. Tyhle staré studny mají vždycky tajnou boční chodbu, která vede ven z hradu. To je naše šance. Nikdy nás nenajdou.“ „Já se bojím.“ „Neboj se“.  Pevně se objali a skočili. Jejich pád netrval dlouho, ale oni už to nevnímali. Na věky věků zůstali spolu, až se stali legendou. Jako všichni milenci z časů tmy.

Diskuze

Váš komentář

Přihlásit se

Přihlásit se nebo registrujte pro přídávání příspěvků

 

24.07.2021 07:44

Hezky napsáno. Máte talent, pane Bradávko. Koncepce Vašeho literárního počinu připomíná původní keltskou pověst Tristan a Izolda. Ti také skončili svůj život skokem do studně. Richard Wagner složil na toto libreto stejnojmennou operu. Tento příběh prošel několika modifikacemi. Vždy to byla tragedie. V současnosti jde nám všem o život. Je nám vnucena "léčba" vakcinami, které neprošly kvůli krátké době vývoje laboratorními testy . Mohu být nasazeny pouze po vyhlášení nouzového stavu. Firmy pak nenesou trestně-právní odpovědnost. Jedná se tedy o experimentální léčbu s nejistým výsledkem, bez znalosti dopadu na lidské zdraví. V plně proočkovaném Izraeli stoupá opět nemocnost, a to mezi plně očkovanými lidmi. Viry tím, že neustále mutují, unikají tímto způsobem své likvidaci. Původní virus covidu zmizel a byl vystřídán novými mutacemi viru. Používat na tyto nově vzniklé viry původní vakcinu by mělo být trestné. Dnes se jeví jako neúčinná, viz sportovci v Tokiu. To , co je úplně nejhorší, je nekontrolované šíření této nemoci mezi plně očkovanými lidmi při společenských akcích. Ti na žádné kontroly chodit nemusí. Co udělá souběh očkování a nového onemocnění viry jiného genomu s lidmi po vakcinaci, nebude zřejmě nic zdraví prospěšného. Jde nám všem o samotnou existenci. ... Mějte se hezky . PS: Napsal Jiří Přibyl.


 
Stát jako hračka

Stát jako hračka

Parlamentní volby jsou za námi. Byly referendem o postavení Andreje Babiše. Hnutí ANO sice zvítězilo se 72 mandáty, ale je to nevýhra: nemají šanci postavit vládu s důvěrou Sněmovny. Vítězí slepenec pěti nesourodých stran, jejichž předáci se v povolebním opojení radují jako děti, jež dostaly novou hračku: těší se, že  si se státem pěkně pohrají. A opájejíce se vítězoslávou, dávají najevo, že jen na nich záleží, zda se vítěznému ANO dostane důstojného zastoupení ve vedení Sněmovny. Tradiční slušnost v zacházení vítězů s opozicí není zaručena.

         P.C.Roberts: Amerika je kráčejícím mrtvým mužem

P.C.Roberts: Amerika je kráčejícím mrtvým mužem

Bude Amerika existovat za dalších 10 či 20 let? Pravděpodobně nikoliv.

Pochopil jsem, že je s Amerikou konec, když blahosklonní a lhostejní hlupáci umožnili korupčnickému establishmentu ukrást prezidentské volby a za prvního muže pro agendu establishmentu nastolili nulu.

Poslední domácí zprávy