• Neděle, 17. únor 2019
  • Svátek má Rukojmí Miloslava

Setkání nesetkání
Počet návštěv: 1394

Setkání nesetkání

Jan Padych Článek od Jan Padych

Přesně před pětačtyřiceti lety se to přihodilo. Se souborem lidových tanců jsme byli na třítýdenním turné ve Francii. Hostila nás radnice v Gisoru a odtud jsme skoro denně podnikali cesty naším autobusem tak sto a více kilometrů za krajánky pocházejícími z naší země. Někdy jsme měli až dvě vystoupení, a vraceli jsme se zpět až pozdě večer. Takže většinou jenom takové přespání a zase po ránu další výjezd.

Teď už ani nevím, ve kterém městě jsem prožil situaci, o které chci zrovna povyprávět. Prostě pro nás všechny vystoupení jako každé jiné, jenomže zrovna pro mě určitě ne. Protože jsem velice rád a docela vysoko skákal, měl jsem v našich zbojnických tancích několik vlastních sól. A nějak mi vždycky dělalo dobře, když jsem si v předních řadách publika vyhlédl nějakou hezkou dívčí tvář, které jsem se ukláněl a dával jí najevo, že svoje vystoupení věnuji právě jenom a jenom jí. Mně se to líbilo a těm děvčatům to také docela imponovalo, takže mi věnovala zase na oplátku svůj potlesk a obdivné úsměvy. Tak jsem si nějak zvykl, že to probíhalo prakticky všude stejně. Hezká tvář, úklonky, úsměvy, potlesk. Vystoupení skončilo, my jsme sbalili své saky paky a tu tvář už jsem nikdy podruhé neviděl. Až jednou tomu bylo poněkud jinak.

V jednom městě někde v Normandii, už opravdu ani nevím, kde přesně. V přední řadě seděla velmi hezká dívenka vedle starší ženy. Ta krásná tvář mě upoutala okamžitě. Takže od samého začátku našeho vystoupení jsem měl oči jen pro ni a ona se na mě moc hezky usmívala a vracela mi úklonky a svůj potlesk směřovala jen mně osobně. Tak to probíhalo až do samotného závěru. A pak? Opět ten samý šílený frmol. Hlavně my, nejmladší hoši, jsme všechno museli poodnášet do autobusu, veškeré kroje, hudební nástroje a rekvizity. Všeho toho bylo ažaž a my hoši to vždycky odedřeli a všichni ostatní na nás koukali, abychom si ještě pohnuli.

To jsme zrovna tři nesli do autobusu cimbál. Nějak jsme to strčili do místa pro zavazadla a chystali se upalovat do budovy pro další věci. Sotva jsem se odvrátil od autobusu, abych se rozběhl, uviděl jsem tu hezkou dívku z hlediště. Černovláska, delší sukně, háčkovaná halenka, lehký svetřík jenom přes ramena. Hleděla na mě a takto mlčky se mě tázala. A já? Vůbec jsem nevěděl, co udělat. Ona snad uměla česky, zatímco já francouzsky jenom pár slovíček, abych se někde úplně

neztratil, kdybych se třeba zatoulal. Prostě stála a čekala. A o kousek dál za ní postávala ta starší žena, vedle které předtím seděla v hledišti, zřejmě její babička. Kdosi z hochů na mě zavrčel, ať si pohnu. A já se pohnul k budově, abych nezdržoval nakládání krojů a rekvizit.

Ta místní černovláska tedy pochopila. Obrátila se a pomalu odcházela k té starší ženě. Už se ani neohlédla. A já? Už víckrát jsem nepátral v předních řadách hlediště, komu věnovat svá taneční sóla a své úklonky. Ta černovlasá dívka z Francie určitě už dávno zapomněla tehdy na ty úklonky jakéhosi mladého tanečníka, který na ni dělal oči a pak raději běžel snášet rekvizity do autobusu, aby všichni mohli co nejrychleji odjet a už nikdy se nevrátit. Jsem přesvědčený, že ona zapomněla. Zato já si přece jen občas vzpomenu na to zvláštní setkání nesetkání.

Jan Padych
Po absolvování střední ekonomické školy pracoval v obchodních organizacích v kontrolních a řídících funkcích na krajské i podnikové úrovni. V porevolučních letech působil převážně v pojišťovnictví, v letech 1994-1995 také jako jazykový redaktor v knižním nakladatelstvích Optys v Opavě. Od r. 2006 pracoval v bezpečnostních agenturách. Nyní ve starobní penzi.

Diskuze

Váš komentář

Přihlásit se

Přihlásit se nebo registrujte pro přídávání příspěvků

 
Petr Majevský

Petr Majevský

17.01.2018 20:07

Aspoň na něco hezké vzpomínky.


 
Prošli od Buzuluku doslova peklem; nálety nepřátelských letadel, explozemi bomb, dělostřeleckou palbou, mrazy i blátem zákopů; Ludvík Svoboda, Alexander Ber či Heliodor Píka, jež spolu vytvořili 1. Československý. armádní sbor v SSSR

Prošli od Buzuluku doslova peklem; nálety nepřátelských letadel, explozemi bomb, dělostřeleckou palbou, mrazy i blátem zákopů; Ludvík Svoboda, Alexander Beer či Heliodor Píka, jež spolu vytvořili 1. Československý. armádní sbor v SSSR

Bude to deset let od chvil, kdy se 24. února 2009 uskutečnil v Domě knihy Kanzelsberger v Praze na Můstku křest knihy „Deník z doby válečné“ Ludvíka Svobody. Rukopis k vydání připravila jeho dcera Zoe Klusáková-Svobodová. Jde o první úplné vydání válečných zápisků významného československého důstojníka z období červen 1939 až leden 1943.

Kupujte zbraně od USA a ne od Ruska a Číny, je to bezpečnostní riziko; zvyšujete rozpočty na obranu, aby bylo NATO nejsilnější. Uvalte další sankce na Východ, odkud hrozí největší nebezpečí světu…

Kupujte zbraně od USA a ne od Ruska a Číny, je to bezpečnostní riziko; zvyšujete rozpočty na obranu, aby bylo NATO nejsilnější. Uvalte další sankce na Východ, odkud hrozí největší nebezpečí světu…

Během víkendové mnichovské bezpečnostní konferenci to však jiskřilo hlavně mezi USA a Německem, potažmo celou Evropskou unii. Proto americký viceprezident Mike Pence zastával ve svém projevu nepokrytě zcela jiné priority než německá kancléřka Angela Merkelová.

Asi by nás chtěli mít bezpohlavní!

Asi by nás chtěli mít bezpohlavní!

Bývalý velitel speciální protiteroristické jednotky Vojenské policie Lumír Němec poskytl rozhovor Parlamentním Listům.cz ve kterém říká, že jej vytáčí skutečnost, že chlapi přestávají být „chlapama, ženy ženama“. Velmi se mu nelíbí trendy, které k nám v poslední době ze světa přicházejí. Říká, že na módních přehlídkách se muži  ukazují v barevných legínách. na vysokých podpatcích, nebo muži, kteří mají vousy a nosí ženské šaty. Myslí si, že chlap by měl být chlap a ženská ženskou. Tyto módní trendy bourají po tisíciletí zavedené osvědčené vzory.

Poslední domácí zprávy