• Středa, 12. srpen 2020
  • Svátek má Rukojmí Klára

Absurdní divadlo
Počet návštěv: 3431

Absurdní divadlo

- Ivan Kratochvíl - Článek od - Ivan Kratochvíl -

Ve světle současných událostí se nám jeví naše společnost, jako jedno velké absurdní divadlo. Máme již „Zlatou kapličku“, ale co jsme si postavili za pětadvacet let, to překonává veškeré představy. Celá stavba našeho společenského divadla, stojí na základních kamenech zvaných „demokracie“. Podívejme se blíže na prvotní definici tohoto pojmu.

Schůze lidového sněmu se konaly nejméně čtyřicetkrát do roka. Účast jednotlivých členů na něm byla honorována platem. Členy sněmu se mohli stát svobodní athénští občané, kteří mohli nosit zbraň a byli starší 21 let. Mezi lid se v Athénách nepočítali cizinci, ženy a otroci. Například před začátkem Peloponéské války (roku 431 př. n. l.) žilo v Attice kolem 200 000 dospělých jedinců, z toho bylo 20-25 000 občanů mužského pohlaví, 80 000 otroků a 25 000 cizinců (metoiků).

Sněm disponoval nejen zákonodárnými, ale také výkonnými a soudními pravomocemi. Mohl využít i institutu tzv. ostrakismu pro vyhnání nepopulárních politických osobností za hranice země na 10 let, což byla prevence před možným využitím jejich popularity ke svržení demokratického zřízení.

Po tisíciletí se tento pojem a systém vyvíjel. Po roce 1989 jsme natěšení na demokracii převzali model, který nesl tento skoro zbožnělý název. A tak jsme se pustili do díla. Začali jsme budovat svou „Zlatou kapličku die Nummer zwei„. Postavili jsme chalupu a nahrnuli jsme se na avízované představení. Obsazení rolí bylo impozantní. Hlavní role hráli ministři, poslanci a samotný president. A tak jsme nepochybovali o skvělém uměleckém zážitku. Ke konci třetího dějství jsme však začali střízlivět z našeho očekávaného uměleckého snu. Nestačili jsme se divit, co nám aktéři na jevišti předvádí.

Podle Williama Shakespeara se herci zabývali otázkou „být či nebýt“ a my v hledišti jsme si zas říkali, zda „bít či nebít“. Diváci se začali netrpělivě a podrážděně vrtět ve svých sedačkách a celý dav dával hlasitě najevo, že divadelní představení nestojí za nic. Bouření zapříčinilo, že se celá stavba „Kapličky“ začala hroutit na naše hlavy. Obecenstvo se rozeběhlo do svých domovů a začalo budovat záchranný systém svých životů. Ze sdělovacích prostředků se dozvídalo, že naše druhá kaplička je fuč. Prostě není. Tak se všeobecně předpokládalo, že herci předmětného představení zůstali pod troskami. Všichni se tak trochu začali cítit opuštění a bezradní. Kdo nám teď bude hrát?

Jak to tak bývá, přišel čas jara a oslav lepších časů. Lidé se začínají scházet na náměstích a vesele pokřikovat hesla, jak se po dobu léta budeme mít.

Shůry z prostoru odnikud však zaznívají fanfáry! Lidé umlkají a zprvu se domnívají, že zazněly trouby nebeské. Někteří v nadšení křičí. Zázrak! Ti unavenější z uměleckých zážitků posledních dnů zas vzdychají, konec světa. Jak to tak bývá, ti druzí mají pravdu. Branami našich měst přijíždí cirkus. Na vozech artisté a herci. Vesele mávají a provolávají: „Hurá, hurá“. Na mou duši jsou to naši herci ze zaniklé kapličky. Ano, ano, ministři, poslanci nás přišli obveselit. Mají i medvědobijce. Ten za sebou, daleko za vozem, táhne medvěda v řetězech. Černý na čestném místě pokyvuje hlavou a prstem k Nebi naznačuje, že nám poví novinu.

Však Nebe čisté, bez znamení,

zpráva asi přijde o novoluní.

Stařec na kozlíku práská bičem,

o morálce křičí, přičemž

neznaje ostudu

močí beze studu

jako náš pes na dvorku,

když čeká na čubku.

Na konci průvodu kdosi vsedu

v mercedesu se značkou EU.

(Ta zvláště nás zaujala. My, Kocourkovští máme tak maximálně na trakaři řehtačku. „No, však jsou Velikonoce“, říkáme si.)

Ti v průvodu jsou jinčí páni,

mají značku na zadání.

Kejklířský proviant vezou

v řebřiňácích plných.

Hlavou nám tím vším matou

„Plníme přání mnohých“.

Však k našemu poznání místo slámy

trčí hlavně pušek útočných.

To není pravda, to jsou fámy,

tvrdí misionáři mezi námi.

Za zlaťáky za městem domy staví,

Mít z neziskovky zisk, to vadí?

Tu odměnu zaslouženou dětem,

co ukazovali světu cestu. Fetem.

V tu chvíli odněkud horda dědků s lampasy přehrazuje vpád.

Zde v předměstí budete hrát!

Křičí: Naše domovy náš hrad.

A stalo se. Ne-u-vě-ři-tel-né.

V nových šatech nám začínají herci oznamovat nové  motto staré hry. Už to není William a jeho „být či nebýt“, ale „byli jsme, jsme a budeme.

Co myslíte, bude to představení k pláči či k pobavení?

Ještě, že tu jsou dědci s lampasy.

 

S přáním všeho nejlepšího ve dnech příštích,

přeje velení „Vojáků v záloze za mír“.

Však jsou dny z mrtvých vstání.

 

V Praze dne 26. března 2016

- Ivan Kratochvíl -
Je absolventem Vysoké vojenské technické školy v Liptovském Mikuláši v oboru Speciální technika protivzdušné obrany státu a Vojenské akademie Brno obor Řízení obrany státu, pplk. v záloze, absolvent mnoha dalších škol a muž mnoha profesí s velmi dobrým analytickým myšlením a odolností vůči stresu.

Diskuze

Váš komentář

Přihlásit se

Přihlásit se nebo registrujte pro přídávání příspěvků

 

Žadný rukojmí ještě nediskutoval

Stephen Lendman: Masové rabování v Chicagu. Mé město v obležení

Stephen Lendman: Masové rabování v Chicagu. Mé město v obležení

Včera, to je v pondělí ráno, jsem se probudil do hrozivé skutečnosti. Mail, zaslaný všem obyvatelům zdejšího obvodu mi sděloval, že během předcházející noci z neděle na pondělí, došlo na nejvýznamnější chicagské třídě, nazvané Velkolepá míle (Magnificent Mile), a patřící do našeho obvodu, k masovému rabování maloobchodních prodejen. 

Pompeo, tys nám tady ale chyběl…

Pompeo, tys nám tady ale chyběl…

Přiletět do země jako představitel zatímní supervelmoci, která se hroutí před očima, tři měsíce předtím, kdy jeho nejvyšší šéf prezident USA má nakročeno k odchodu z Bílého domu, je v podstatě komické. A ještě je komičtější, že přijíždí s tím, aby podpořil fanatické protičínské sunity v podobě Vystrčilů, Fischerů apod. svým vystoupením v Čechy hluboce nenáviděným Senátu.

Poslední domácí zprávy