• Sobota, 20. říjen 2018
  • Svátek má Rukojmí Vendelín

Měli osobní Mercedes, který byl schopný jet i na líh; benzín už ale k sehnání nebyl. Pak došel i špiritus. Tak auto vyměnili za dva koně a žebřiňák se slámou, aby měli na čem spát. Blížila se zima...
Počet návštěv: 1824

Měli osobní Mercedes, který byl schopný jet i na líh; benzín už ale k sehnání nebyl. Pak došel i špiritus. Tak auto vyměnili za dva koně a žebřiňák se slámou, aby měli na čem spát. Blížila se zima...

- Břetislav Olšer - Článek od - Břetislav Olšer -

Hrůzy nacismu musíme stále připomínat a říkat o nich budoucím generacím. V hlavním projevu letošní Terezínské tryzny to v neděli 20. května 2018 řekl předseda Poslanecké sněmovny Radek Vondráček (ANO). Za současné zlo označil antisemitismus.

„Druhá světová válka nám ukázala, že vždy budeme žít jednou nohou nad propastí,“ řekl Vondráček. Varoval také před antisemitismem, který je podle něj jedním z projevů zla. „V různých částech světa, v různých formách, v různé povaze stále přežívá, zejména pak ve státech a částech světa, kde svůj vliv má radikální islamismus,“ doplnil.

Autor: Deník/Karel Pech

Jedním z dětských vězňů ghetta Terezín byl i Bedřich Eli Bachner, který dnes vzpomíná na svého dědečka, jak nahrál svoji závěť na gramofonovou desku, aby poté jeho rodina na útěku před nacisty vyměnila mercedes za žebřiňák a z potomka milionáře se stal pastevec krav v Izraeli...

"Můj dědeček měl čtyři syny a čtyři dcery. Když zemřel, byla z toho senzace, svůj testament snad poprvé u nás nahrál v ostravské nemocnici na gramofonovou desku. Podle ní se pak řídila celá rodina. Nejstarší syn dostal obchodní dům, můj otec, vyučený řezník, převzal řeznictví a uzenářství, třetí syn zdědil textilní obchod, zatímco na toho čtvrtého nezůstalo nic, protože se oženil s Němkou..."

A začalo to tak mírumilovně; na zimní dovolené během Vánoc se zde na počátku třicátých let setkal v hotelu Chantarella ostravský podnikatel Mořic Bachner se světovým architektem Eichem Mendelsohnem a byl z toho další projekt. Tak to dopadne, když dají dva Židé hlavy dohromady.

Na jaře 1932 Bachner zadal Mendelsohnově kanceláři zakázku na realizaci moderního obchodního domu pro Moravskou Ostravu. Stavební úřad pak vydal na základě plánů projektovaných architektem Mendlsohnem z Berlína 18. srpna 1932 stavební povolení. To už měl Mendelsohn za sebou realizace objektů v Paříži, Londýně, San Francisku, Jeruzalémě, Berlíně, Petrohradu, Oslu, Norimberku…Soubor:St-Moritzersee2005.jpg

Svatý Mořic…

Historie hodná ostravského rodu Bachnerů. Vyprávěl mi ji jeden z vnuků bohatého dědečka - Bedřich Eli Bachner. Dnes žije skromně v izraelské osadě Moledet. Vystěhoval se z Ostravy v roce 1947, stal se vojákem, potom pastevcem, později moledetským starostou a ekonomem. Osvětimský vězeň č. 1983.

V noci 14. března 1939 obsadila německá vojska Ostravu. V tu samou noc otec Bedřicha Bachnera utekl do Bohumína, který byl v té době součástí Polska. Měl zprávy, že ho chce německá řeznická konkurence fyzicky zlikvidovat. Utíkal musel i malý Bedřich.article_photo

"Tenkrát mi bylo osm a vím, že jsme sjeli klecí do šachty, asi do dvousetmetrové hloubky. Tam mě vzal nějaký umouněný pán za ruku a dlouho jsme klopýtali důlní chodbou, až jsme zase za hodinu vyšli ven a už jsme byli za hranicí. Ten horník, který mě převedl, moc dobře znal naši rodinu. Jako všichni ostravští havíři, kteří u nás nakupovali. Byli jsme totiž nejlevnější," pyšně vzpomíná.

"Měli jsme velký osobní vůz Mercedes, který byl schopný jet i na líh, protože benzín v té době už k sehnání nebyl. Pak došel i špiritus. Tak jsme auto vyměnili za dva koně a žebřiňák se slámou, abychom měli na čem spát. Blížila se přece zima..."

Chtěli do Ruska, nakonec se dostali do Prahy. Pěšky, náhodnými povozy, vlakem. Byl už konec roku 1940. V únoru 1942 začaly transporty do Terezína. Jeli v tom třetím. Béďu s maminkou, protože mu bylo jedenáct let, ubytovali v kasárnách. Moc se styděl. Hlavně při převlékání. Když mu bylo dvanáct, začal chodit znovu do školy.

Byl to slavný terezínský ústav, v němž přednášeli mnozí slavní židovští profesoři. Umělci i vědci. Uvěznili je v ghettu. Místo přednášek na univerzitách učili školáky matematiku a dějepis. Všechno Bedřichovo vědění, základ jeho vzdělání, vzniklo v té době. Scházel jim papír a tužky, tak se učili deset až dvanáct hodin denně...

"Všechno nazpaměť. Každé učivo jsme si zopakovali bezpočtukrát. Dodnes si ho pamatuji. Kdybych to nedělal, nic bych nevěděl. Žádné poznámky jsem neměl. Jen to, co mi utkvělo v hlavě z to neustálého opakování toho, co nám učitelé povídali. Všechno jsme se učili česky, verše našich básníků, hráli jsme i divadlo, často Brundibára nebo operu. V Prodané nevěstě jsem hrál kluka, který běží vyděšeně přes náves. Dodnes umím větu, kterou jsem musel křičet: Spaste duši, medvěd se utrhl!" zasněně se zasmál.

Terezínské ghetto začalo praskat ve švech. Židů z celé republiky přibývalo. Bylo se jich třeba zbavit. Mrtvoly byly páleny, jak na běžícím pásu, jejich popel už skoro zaplnil nedalekou vodní nádrž. Proto začaly první transporty do koncentračního tábora v Osvětimi. Byl přemístěn do Birkenau - Osvětimi II, do sběrného tábora pro lidské trosky, které zde čekaly, až se uvolní místo v plynových komorách.Výsledek obrázku pro olser foto BACHNER

"Bylo to ke konci ledna, střelba ruských tanků už byla slyšet až v Osvětimi. Němci vězně rychle naložili do vlaku, aby nás přepravili dál od fronty. Aby Rusové neviděli, jak Židy zbídačili. Ujeli jsme ani ne pět set metrů, když ruská stíhačka zasáhla lokomotivu. Tak jsme šli pěšky až do Buchenwaldu. Kdo nestačil, byl zastřelen. Mrtvoly byly nakládány na vozy...

Chleba už nebyl, tak jsme večer dostávali hrst žita. To jsme po zrníčku jedli celý den. Šetřili jsme si ho. Jedno zrnko jsme žvýkali hodinu. Pak jsme šli tři dny a dva starší spoluvězni mi během nich vyprávěli pohádky, jenom abych neusnul a nebyl zastřelený," odkašlal si a zapálil si další cigaretu.

Spávali vždy na hřbitově, aby je nikdo neodhalil. Podařilo se jim uprchnout. Jednu noc je probudilo prudké světlo. Reflektory ozářily mýtinu, na níž spali. Mysleli si, že je vypátrali Němci. Nevěděli, kdo na ně svítí. Slyšeli ale jinou řeč, než němčinu. Byli to američtí vojáci, kteří měli dojem, že objevili německé dezertéry. Mnoho vězňů mělo na sobě kradené uniformy esesáků. Tím pro Béďu Bachnera skončila definitivně válka i utrpení v lágrech.

"Byl to tankový pluk americké armády, s nímž jsem se 11. května 1945 dostal až do Berlína. Jel jsem na tanku jako maskot pluku. Ušili mně americkou uniformu a vzali i do Frankfurtu nad Mohanem, kde hlídali tamní Univerzitu, v níž bydlel vrchní velitel generál Eisenhower. Měli spoustu jídla, masa, šunky, salámů, ale nám dávali jen chleba a v malých porcích. Byli jsme totálně vyhladovělí; pár hochů to nevydrželo a tajně se nacpalo k prasknutí. Měli z toho zauzlování střev a smrt. Rád na Američany vzpomínám, protože to byli další lidé, kteří mi zachránili život," říká důrazně.

"Pak jsem se vrátil do Ostravy. Vybavovalo se mi, jak mi otec neustále opakoval: Až se vrátíš, tak nezapomeň: bydlíme na Pivovarské ulici č. 21. když uvidíš zelená vrata, to je náš dům! Našel jsem ho. Matka ho před útěkem zamkla. Jeho vyrabování však nezabránila..."

Bratr i maminka byli Němci umučeni v Osvětimi. Bedřich se pokoušel zapojit do poválečného života. Nešlo mu to. Jakmile někde uslyšel němčinu, hned by střílel. A musel dohánět ztracený čas. Měl za sebou jen dvě třídy obecné školy v Ostravě. Chtěl mít maturitu. Tak ho vyzkoušeli, co vlastně umí; udělal zkoušky bez potíží. Měl za sebou přece terezínskou školu. Pozvolna v něm uzrával plán vystěhovat se do Palestiny.

"Za dvě stě tisíc korun strýc s mým otcem koupili cizí doklady. Dali tam moji fotku a rázem jsem byl Angličan John Brackley. Britové totiž povolili všem vojákům, kteří bojovali za britskou armádu proti Němcům, že se mohou usadit na tom místě Britského království, kde bojovali..." smál se Bedřich...

"Nejmladší z mých strýčků, který dobře hrával fotbal a měl mě moc rád, přišel s falešnými cestovními dokumenty. Byl to ten, kterého děda vydědil. Proti Němcům bojovali pod Brity v poušti také Židé, kteří sbírali dokumenty zabitých anglických spolubojovníků. Přišel čas je využít. Za dvě stě tisíc korun je strýc s mým otcem koupil. Dali tam moji fotku a rázem jsem byl Angličan John Brackley."

Chtěl jsi emigrovat do Velké Británie?"

"Do Palestiny, kam ale Židé ani po válce nemohli. Britové povolili všem svým vojákům, kteří bojovali v královské armádě proti Němcům, že se mohou usadit na tom místě britského království, kde byli nasazeni v bojích Navíc si každý z nich mohl s sebou vzít manželku nebo jinou blízkou příbuznou," rozesměje se Bedřich škodolibě, až dostane záchvat kašle. Ani Britové mu k srdci příliš nepřirostli.

"A já jsem byl podle dokumentů přece voják jejího veličenstva Brackley. Bylo mi necelých osmnáct a nemohl jsem se ještě fiktivně ani doopravdy oženit, vlastní sestru jsem neměl, tak mně obstarali náhradní. Byla jí židovská dívka, které jsem tak pomohl dostat se do Palestiny."Výsledek obrázku pro olser foto BACHNER MOLEDET

To není milionářský dům v Čeladné, nýbrž domeček Bedřicha Bachnera, který má sice v Ostravě obchodní dům jeho jména, ale v mošavu Moledet začínal jako pastevec dobytka, než se stal agronomem a posléze starostou a účetním v jednom...

Sedíme na zahrádce za domkem Bachnerů. Je už noc a  nad spícím Moledetem bdí ozbrojené hlídka, tvořená dvěma osadníky, obcházející vesnici. Nad hlavou máme nebe plné hvězd. Občas se po něm prožene s mrazivým hukotem izraelská stíhačka F-16. Letí tak nízko, že se domy roztřesou asi stejně jako já. Bedřich jen mávne rukou se slovy, že si Izrael byl patrně zase ,,vyřizovat účty" s teroristy v Libanonu.

"Kromě té Židovky se mnou jel ještě kamarád z Nitry, co se jmenoval Ezer Mauskopf-myší hlava. Sehnal dokumenty stejným způsobem. Zaplatil si je. Navíc měl po rodičích, kteří zahynuli v koncentráku, velký statek s koňmi, chovanými pro armádu. Podařilo se mu je prodat za čtyři miliony korun," zasmál se vítězoslavně Bedřich.

"Ale co v Palestině s českýma korunami?" směji se také.

"Uvažovali jsme stejně a na černém trhu za ně koupili dvě kila zlata. Dvacet tabulek po sto gramech. A ty jsme si uložili ve dvou kufřících k ponožkám a spodkům. K nim jsem dostal od táty dvaadvacet dolarů. Za námi se měly rozjet ještě dvě bedny s našimi věcmi. Byl v nich celý náš majetek. Dones nedorazily. A tak jsme s našimi kufříky jeli v roce 1947 přes Marseille lodí až do Haify, kde nás jako zasloužilé anglické vojáky vítal britský velitel města," chechtá se Bedřich.bachner-celek

Ostravský obchodní dům Bachner…

Dívám se na něho se zájmem. Tak tohle je člen rodiny Bachnerů, o nichž se na Ostravsku mluví do dnešních dnů. Starousedlíci pořád chodí v Ostravě nakupovat ,,do Bachnera", dnes obchodního domu Horník. O bohatství tohoto ostravského rodu se toho napovídalo až moc.

Bedřich Eli Bachner z Moledetu našel zřejmě jiné hodnoty. Peníze a komfort mu štěstí nepřinesly, z role dobrodruha také vyrostl. Asi proto, že se příliš brzy stal dospělým a do svých sedmnácti prožil to, co se jiným nepodaří za celý život.

"Hned první den našeho pobytu v Palestině nám židovská organizace dala nové dokumenty. Také falešné. Byli jsme Židé narození v Palestině, ale neuměli jsme hebrejsky ani slovo. Za pár měsíců jsem byl člověk tří národností. Měl jsem v Tel Avivu strýčka, kamarád z Nitry tam měl zase tetičku. Vydali jsme se za nimi. Časně ráno jsme začali hledat autobus. Na jedné straně cesty stavěl britský za čtvrt libry, na druhé arabský, jenom za sedmnáct pencí. Tak jsme jeli arabským," líčí Bedřich své údobí dobrodruha.

"Před námi jel anglický vůz plný vojáků, červených baretů. Mezi naším autobusem a vojenským autem najednou vybuchla mina. A nějaký Arab, co ji tam nastražil, upaloval do pouště. Nikdo za ním nemohl, protože by ho tam mohly též pohltit písečné proudy, co jsou horší než rašeliniště. Tak alespoň zatkli všechny z toho arabského autobusu a odvezli nás na britskou policejní stanici. Nás a dva kufříky, každý s kilem zlata. Státního, z černého trhu. Kdyby ho Angličané objevili, bylo by to na provaz. Měli jsme napsáno, že jsme se narodili v Palestině. Hebrejsky jsme ale neuměli ani slovo. Jasní teroristé."

Bedřichova historka mi připadá komická také proto, že si představuji, co by na to všechno říkal jeho přísný dědeček. A kdyby znovu nahrával svoji závěť na gramofonovou desku, jestli by Bedřichovi za jeho dobrodružný útěk vůbec něco odkázal.

"Na úřadovně policie byl velký zmatek, jeden mluvil přes druhého, nikdo nikomu nerozuměl, každý se staral hlavně sám o sebe. Tak jsem to riskl a vytratil se za jedním z oficírů, který mi připadal jako našinec. Zeptal jsem se ho německy, jestli není Žid. Chvíli váhal, pak řekl že je. Vysvětlil jsem mu, že jsme přistěhovalci, teprve čtyřiadvacet hodin v Palestině, a že nemáme ani libru a potřebujeme se dostat do Tel Avivu." Bedřich má i po letech dobrou náladu ze svého hazardního mládí.

"Jak se v Česku říká, blbí mají štěstí, ne? Zavřel nás na záchodě a šel najít židovské taxi. Pak nás odvezl. Bylo čtvrt na šest, v šest hodin byla policejní hodina. Koho chytili venku, toho zavřeli. Tak jsme dorazili ke strýčkovi. Bylo slávy, vítání. Když jsem mu ale řekl: Hele, strýčku, my máme s sebou dvě kila zlata, skoro omdlel. Dva sedmnáctiletí kluci jedou přes celou Evropu a Blízký východ s načerno koupeným zlatem. To byl pro něho šok."

Tenkrát ještě netušil, že za dva kilogramy zlata si Mauskopf koupí v Tel Avivu taxi a kino. Nebyla televize a lidé museli stát na lístky na filmové představení přes dvě hodiny. Nebo se dovnitř dostali protekcí. Byl to dobrý byznys, Mauskopf si ale napřed musel dát nové příjmení Drori, protože se mu všichni smáli pro jeho ,,myší hlavu". Pak prodal kino a pozemek Američanům, kteří si na něm postavili svoje velvyslanectví. Získané peníze rozdělil třem svým bratrům. Dnes je Ezer Drori v Jeruzalémě v honosné čtvrti u knessetu správcem domů bohatých amerických Židů.

Ani Bedřichův strýc nepatřil k chudobným. Měl obchod s kávou a továrnu na marmeládu. Peněz mu nechybělo. Hned po válce v sedmačtyřicátém jezdil automobilem Austin a v bance měl trezor, do kterého hned ráno Ezrovo zlato uložil. Pár měsíců se Bedřich učil hebrejsky.

Peter Bachrach s Chananem Ronem… 

Jó, když jsem ještě žil… http://www.postreh.com/phprs/view.php?cisloclanku=2009120601

Než za ním přišli, jestli by nechtěl do podzemní organizace pro boj s Angličany, kteří bránili vytvoření státu Izrael. Byl počátek roku 1948. Odboj hledal kluky, kteří měli nějaké ponětí o zbraních. Bedřich byl celý dychtivý do boje. Jako zkoušku odvahy musel ukrást jako nováček Arabům slepici. Potom absolvoval výcvik a první akci proti teroristům v Libanonu.

"Chytli mě ale Angličané a vypadalo to zase zle. Oni neuměli hebrejsky, já anglicky. Mysleli si, že mé hebrejštině nerozumí, přitom já znal hebrejsky jen slova pro vojáky nejpotřebnější: voda a chleba. Zavřeli mě do kasáren. Zbraň u Žida. To byl pro Angličany terorismus, za který byla smrt. Poslali mi ale obhájce. Byl protřelý a mazaný. Nevím, kde na to přišel, ale podařilo se mu ulomit na mé pistoli nárazník a pak tvrdil, že nešlo o nebezpečnou zbraň, ale o hračku v rukách nedospělého mladíka. Tak jsem zase vyvázl."

Také to bylo tím, že se už v OSN připravovalo hlasování o vytvoření státu Izrael a Angličané mysleli víc na ústup ze Středního východu, než aby stříleli nějaké vyjevené chlapce. Když to 14. března 1948 nastalo, Britové už byli skoro sbalení. Bedřich začal svůj boj proti Egypťanům v Negevské poušti. Probojoval se až do Eilatu u Rudého moře.

Tak se dostal do Palestiny. Pár měsíců se učil hebrejsky. A našel nové kamarády. Robert Šlomo David, Petr Bachrach, Hanuš Rosenbaum a Harry Goldberger. "Každý z nás měl za sebou koncentráky nebo odboj proti fašistům. Nebyli jsme z cukru. Za námi byly už také boje s Araby o záchranu Jeruzaléma, za odměnu jsme vyfasovali každý polní lůžko, matraci plnou slámy a jednu deku, všichni dohromady stan. Takto vybaveni jsme se vydali na venkov a usadili se v osadě Moledet. Naši "osídlovací" akci jsme nazvali ŠEIFAH, což bylo slovo složené z počátků našich jmen v hebrejštině znamenající touhu," nostalgicky vzpomíná můj hostitel.

V roce 1953 se oženil. Svoji životní lásku Tovu, s níž má čtyři děti, objevil, když přišla pomáhat jako příslušnice armády do jeho vsi. Čtyřiadvacet členů Bachnerova klanu je dnes možná v Izraeli největší židovskou rodinou, žijící pohromadě v jedné vesnici. Moledet už má na 340 členů a přes 120 dětí, k tomu dalších pětačtyřicet rodin, které sice ve vsi bydlí, ale nejsou členy osady.Výsledek obrázku pro olser foto BACHNER

"Máme též slepičí farmu, z jejíchž vajec se nám v inkubátoru vylíhne ročně asi šest milionů kuřat. Jedno prodáváme za necelé čtyři šekely," říká Bedřich Bachner. "Roční obrat ze zemědělské produkce i z přidružené výroby vysokozdvižných vozíků a těžkotonážních jeřábů činí více než osmdesát milionů šekelů, z toho zůstává pro osadu asi osm procent, po zdanění i zaplacení dluhů bankám..."Výsledek obrázku pro olser foto BACHNER

Platy osadníků se pohybují ve výši osmi tisíc šekelů za měsíc, manželé bez dětí dostávají asi polovinu. Všem ale osada platí vodu, odvoz odpadků i daně, včetně zdravotního či důchodového pojištění, což představuje měsíčně další čtyři tisíce šekelů, tedy průměrné náklady na provoz čtyřčlenné rodiny.

Svátek Nového roku stromů připadá podle židovského práva na 15. – „Tu“, podle hebrejské numerologie – den měsíce Švat. Je zvykem jíst plody země, včetně zvláštních Sedmi druhů „kterými je Země Izrael obdařena“ - pšenice, ječmene, vinné révy, fíků, granátových jablek, oliv a datlí či rohovník, známý jako svatojánský chléb, jehož semínka se kdysi stala svojí vyváženou hmotností 0,2 gramy základem diamantového karátu.Výsledek obrázku pro olser foto BACHNER

Tu Bi-švat je považován za den radosti, stejně jako za den sázení. Datum bylo židovskými mudrci stanoveno jako přelomový den mezi jedním a následujícím zemědělským rokem. Jeruzalémský Talmud vysvětluje, že tomu je tak proto, že tento den vždy napršela většina ročního deště. Výběr tohoto data má dopad na zemědělské zákony Země Izrael, jako např. prořezávání a zákaz braní plodů ze stromů mladších čtyř let.

"Spíš jde o dodržování dávné aškenázské tradice, kdy musely být plněny zemědělské zákony, na jejichž základě se odevzdávaly tzv. kněžské desátky, tedy dvě procenta zemědělské produkce duchovním, kteří nevlastnili žádnou půdu," vysvětluje mi Bedřich Bachner, jenž s hrdostí pozoruje vystoupení své bachnerovské Klabzubovy jedenáctky, kterou tvoří jeho dvanáct vnoučat. "Pak byl tento odvod z úrody obilí, oleje a moštu rozšířen na všechny druhy úrody. A ještě později byla tato daň zrušena úplně..."

Terezín a kresba Petra Ginze ve Vesmíru: http://www.rukojmi.cz/clanky/3308-sefka-bavorskeho-snemu-stammova-by-u-hrobu-zavrazdenych-zidu-v-terezine-nejradeji-smutkem-a-studem-zkamenela-ministr-herman-naopak-ucastniky-sjezdu-landsmansaftu-bez-uzardeni-zdravi-mili-krajane

Inu, takový byl a je Bedřich Eli Bachner; napřed jeho dědeček nahrál svoji závěť na gramofonovou desku, aby poté jeho rodina na útěku před nacisty, když nebyl benzín a došel i líh, vyměnila mercedes za žebřiňák a z potomka milionáře se stal pastevec krav...

Snímky Břetislav Olšer (6)

http://www.rukojmi.cz/clanky/3577-valecne-pribehy-prolog-cesky-pluk-z-vojaku-8-pesi-divize-ktery-jako-jediny-bojoval-s-nacisty-uz-14-brezna-1939

http://www.rukojmi.cz/clanky/3777-valecne-pribehy-peter-bachrach-ktery-utekl-jako-kluk-z-transportu-do-osvetimi-a-pak-bojoval-ve-slovenskem-narodnim-povstani-v-izraeli-branil-zidovsky-stat-a-dotahl-to-az-na-podplukovníka

 http://www.rukojmi.cz/clanky/3801-valecne-pribehy-chanu-ringovou-rozanskou-pozval-reziser-spielberg-na-zaver-nataceni-filmu-schindleruv-seznam-prezila-osvetim-zasluhou-oscara-schindlera-jelikoz-byla-na-seznamu-zamestnancu-jeho-tovarny

 http://www.rukojmi.cz/clanky/3616-valecne-pribehy-robert-slomo-david-prezil-ghetto-terezin-tyfus-i-odvazeni-popelu-z-mrtvol-do-tamni-reky-ohre

 Blízkovýchodní paranoia už není stihomam aneb Po upotřebení odložit

Diskuze

Váš komentář

Přihlásit se

Přihlásit se nebo registrujte pro přídávání příspěvků

 
Břetislav Olšer

Břetislav Olšer

24.05.2018 23:47

Z včerejšího projevu prezidenta Zemana na Žofínském fóru: „Trochu to připomíná Čapkův epigram definice literárního kritika jako člověka, který radí spisovateli, jak by on napsal knihu, kdyby to uměl. A protože většina politických komentátorů skutečně v životě nic nedokázala, no tak z nich pramení závist, která někdy přerůstá až do patologické nenávisti vůči těm úspěšným…“


 
Petr Majevský

Petr Majevský

23.05.2018 20:03

Pane Olšere,klidně mne můžete jmenovat.Izrael za hrůzy hitlerovské vlády a vraždění židů omlouvá své vlastní zločiny.Také si můžete povšimnout,že si lze dělat legraci z křesťanského boha,z Alláha,ale nikdy z boha židovského.Tuším,že mu říkají Jahve,ale nejsem si jist.Pokud jsem špatně uvedl jméno židovského boha,tak se omlouvám.Nakonec za náboženství se schová kdejaká lumpárna proti druhým.


 
Břetislav Olšer

Břetislav Olšer

23.05.2018 16:37

Napadá mě, k čemu psát příběhy lidských tragédií, když na ně čtenáři kašlou z vysoka; nanejvýš mi sdělí, že jsem nesoudný, když se zastávám židů... Zbytečná ztráta času házet hrách na zeď a perly... raději nepíši komu...


 
Milada Horáková založila “Svaz přátel SSSR“, stala se jeho místopředsedkyní a v říjnu 1946 letěla do Moskvy, ubytovali ji v luxusním hotelu “National“; vrátila se domů a v roce 1950 byla pro velezradu popravena

Milada Horáková založila “Svaz přátel SSSR“, stala se jeho místopředsedkyní a v říjnu 1946 letěla do Moskvy, ubytovali ji v luxusním hotelu “National“; vrátila se domů a v roce 1950 byla pro velezradu popravena

Letošní říjen znamená nejen 100. let od založení Československa, ale je rovněž doslova napěchován dramatickými chvílemi i lidskými tragédiemi. Ta, která se týká Milady Horákové, je velmi ponurá a začala de facto v Moskvě, kde s ní vedli dlouhé rozhovory, o kterých neexistuje žádný záznam.

Budoucnost našeho státu nevypadá dobře, je rozkradený a rozprodaný. Bohatství se koncentruje u jednoho procenta lidí, v minulosti to končilo krvavými revolucemi.

Budoucnost našeho státu nevypadá dobře, je rozkradený a rozprodaný. Bohatství se koncentruje u jednoho procenta lidí, v minulosti to končilo krvavými revolucemi.

ROZHOVOR „Když se podíváme na strukturu našeho hospodářství, dojdeme asi ke stejnému závěru jako některé agentury, které vloni zařadily Českou republiku mezi rozvojové země s odůvodněním, že naše vláda nemůže ovlivňovat ekonomiku, neb její rozhodující část je v cizích rukou. Z tohoto pohledu jsme kolonií… Kdybych to měl shrnout do jednoho slova, tak nás ohrožuje lhostejnost. Lhostejnost k naší minulosti i budoucnosti, k bližním, k rodině, přírodě, vlasti i k nám samotným. Připočtu-li k tomu ty hrozby a rizika, která jste vyjmenoval v otázce, budoucnost našeho státu nevypadá dobře,“ říká exministr Jaroslav Bašta.

Poslední domácí zprávy