• Čtvrtek, 21. březen 2019
  • Svátek má Rukojmí Radek

A je tady konec roku 2019 a ním i tradiční úryvek z mého cestopisu: Češi v zemi zlata, platiny a diamantů pro blahosklonné čtenáře, aneb Jak přežít Silvestr nad rovníkem s číší šampáňa, říznutého valašskou slivovicí…
Počet návštěv: 1234

A je tady začátek roku 2019 a s ním i tradiční úryvek z mého cestopisu: "Češi v zemi zlata, platiny a diamantů" pro blahosklonné čtenáře, aneb Jak přežít Silvestr nad rovníkem s číší šampaňského, říznutého valašskou slivovicí...

- Břetislav Olšer - Článek od - Břetislav Olšer -

Nyní tedy pro mé trpělivé čtenáře opět připomínka toho, jak jsem v tom opět lítal, pro změnu v Boeingu 747 na lince Johannesburg – Londýn – Praha a nastal čas zpytování mého svědomí na konci roku. Když pak rekapituluji - dal, měl dáti, nedal - přepadnou mě během letu i výčitky, že jsem ve své křesťanské namyšlenosti opomněl i jiná vyznání...

Z Johannesburgu z letiště Jana Smutse jsme odlétali na lince směr Londýn 31. prosince v 19 hodin místního, tedy jihoafrického času, což bylo o hodinu dříve, než v té chvíli ukazoval ten středoevropský. Bylo to matení mé mysli, jelikož jsem ještě nikdy v životě neprožil virtuální výměnu letopočtů ve výšce skoro jedenáct kilometrů v Boeingu 747 letecké společnosti British Airways a zároveň nad rovníkem.

Zatím zcela střízlivý jsem očekával s očima na hodinkách silvestrovskou půlnoc; měla být tou nejbláznivější, jakou jsem doposud zažil. Zastihla mě při návratu z cesty po Jihoafrické republice. Vysoko nad mraky tropického deště.Výsledek obrázku pro foto olser JAR johannesburg

Konec roku byl též ve znamení fárání do platinového dolu v Rustenburgu….

Letěli jsme; posilňoval jsem se pomerančový džusem, posíleným slivovicí, a zaháněl při naslouchání motorů leteckých motorů katastrofické myšlenky vzpomínáním na různé Silvestry, letopočty, kalendáře a k nim přináležející státy. Měl jsem řadu šťastných období; sice nahodilých, ale přesto rozdělených do milovaných etap. Novinářských. Devatero řemesel, desátá nouze. Hlavní bylo, aby mě to bavilo.

Neruda měl pravdu, když napsal: „Já ledačím jsem byl v tom božím světě, a čím jsem byl, tím jsem byl rád.“ Kde mě zkrátka něco zajímalo, tam jsem zkrátka vyrazil na průzkum. S foťákem a magneťákem. Někdy jsem své cesty do jednoho a toho samého, většinou politicky exotického státu, opakoval i čtyřikrát. Dokud jsem nepřišel problému na kloub. To víte, „valašský selský rozum“…Výsledek obrázku pro foto olser JAR johannesburg

Není možné zapomenout ani na atmosféru černošského Soweta...

Napřed mně vrtalo v hlavě, jak asi vypadá země, na níž dopadlo během deseti let nesmyslné americké války tucet milionů tun bomb a granátů? Tak začala má etapa vietnamská. Pak explodoval reaktor v Černobylu a byla z toho moje další etapa – jaderná. Když se rozpadl SSSR, měl jsem etapu „perestrojkovou“, po ní následovaly cesty do válečné Jugoslávie, romský exodus do Kanady a lety do JAR.

Tam mě rozčílil tamní jihoafrický rasismus, v předtuše blížícího se zla jsem následně zamířil do New Yorku, abych si alespoň na fotce zachoval „Dvojčata“, pak jsem vyrazil do Izraele, pro tisíc a jednu pravdu ve Svaté zemi... A jelikož jedna z mých etap poznávání vycházela z jihoafrického apartheidu, vracel jsem se zrovna z jihu černého kontinentu, zatracená floskule.

Napřed pod trupem letounu zmizely špinavě žluté valy hald z hlušiny zlatých dolů, potom se za horizontem rozplynuly i kopce Severního Transvaalu, v téměř dva tisíce kilometrů dlouhé řece Limpopo se utopil též svit mého posledního dne na jihu Afriky a já se rychle loučil s Jižním křížem.Výsledek obrázku pro foto olser JAR johannesburg

A což chvíle, kdy se peklo a smažilo na vítání Nového roku...

Blažily mě stovky vzpomínek. Rád si žiji z dávných příhod. Třeba i z těch banálních. Viz můj zmíněný Silvestr nad rovníkem. Po zhruba pěti hodinách se naše letadýlko s téměř třemi stovkami pasažérů na palubě ocitlo blizoučko zemského rovníku, protínajícího povrch nebo teritoriální vody 14 zemí, z toho sedm těch afrických, asi v polovině též Keňu.

Palubní mapy na výsuvných obrazovkách ukazovaly výšku 10 700 metrů, venkovní teplotu mínus 57 stupňů Celsia a rychlost letu 870 kilometrů v hodině. Udatní muži za kniplem zřejmě náš vzdušný koráb umně kočírovali tak, abychom zrovna v okamžiku našeho přeletu z jižní polokoule nad severní mohli oslavit Silvestra. Už dávno jsem se jako technicky zcela zaostalý vzdušný pasažér smířil s faktem, že navzdory zemské přitažlivosti vydrží na tři sta tun těžký letoun ve vzduchu nepřetržitě deset i více hodin. Poprvé jsem si ale zvykal na nadoblačnou oslavu Nového roku.

Piloti měli určitě dobrý úmysl, byli patrně křesťany a stejně jako já nebrali vážně skutečnost, že v letadle je minorita křtěných Evropanů, zato většina Indů, Číňanů a několik příslušníků jiných národností hinduistického, muslimského a židovského vyznání, hlavně sezonních pracovníků, zaměstnávaných v JAR a letících patrně přes Londýn do svých původních domovů.

Ne nadarmo dosahují sportovci nejskvělejších výkonů ve vysokých nadmořských výškách. Rovněž mně se vysoko nad matičkou Zemí v mozku zablesklo, jako při africké bouři a najednou jsem si uvědomil, že můj soukromý globalismus, s jakým jsem přistupoval k Silvestru, k tomuto zdaleka ne celosvětovému svátku, byl notně přízemní.Výsledek obrázku pro foto olser JAR johannesburg

Moje velikášství, že svět jsou jen křesťané a jejich Silvestr, dostalo řádně zabrat. A tak ve chvíli "CH", kdy ručička hodinek přeskočila na půlnoc a pod námi se objevila Keňa i tušení imaginárního rovníku, skoro protínajícího druhou nejvyšší horu Afriky Mt. Kenya s 5199 metry nad mořem, nepropuklo k mému zklamání v letadle žádné všeobecné veselí a jásot, provázený boucháním špuntů z láhví šampusu.

Místo toho se všude kolem mne ozývalo jen spokojené pochrupávání většinou snědých pasažérů. Pravda, po kapitánově přání všeho dobrého v Novém roce roznášejí na účet britské letecké společnosti palubní průvodčí pohárky s šampaňskými bublinkami, zřejmě ještě sovětské polosuché provenience, ale bylo po čertech málo rukou, které by po nich sahaly.

“Nový rok a teď?” protíral si ospalé oči můj soused, ukrajinský Žid z Birminhgamu, který byl v Kapském Městě na bar micva svého vnuka. “Židé slaví Nový rok Roš ha-šana v prvních dvou dnech měsíce tišri, to je podle přechodného roku někdy mezi zářím a říjnem. Svět byl přece stvořen 3761 před křesťanským letopočtem…”

Obrátil jsem se zmateně s číškou napůl vyprchaného šampusu k asijské pasažérce přes uličku. Těšil jsem se na ten okamžik; sličná dívka si totiž na počátku letu odvážně nasávala pravého Napoleona a já to viděl na prima večírek, zvláště když jsem si pro kuráž tajně posiloval džus slivovicovými střiky.

“Nový rok je pro nás podle lunárního kalendáře až koncem ledna,” špitla thajská dívka a na jídelní lístek mi napsala číslici 543, znamenající roky před naším letopočtem, tehdy začínal nový rok buddhistům, kdy se narodil Buddha. “Happy new year…” řekla a zase usnula.

“Pro muslimy je začátkem letopočtu 24. září roku 622, kdy náš Prorok, nadmíru velebný Muhammad, odešel tajně z Mekky a dorazil do oázy Jathrib,” zapojil se do našeho silvestrovského kalendária i důstojný kmet s bělostným plnovousem, sedící vedle Asiatky, jenž však na dotaz, odkud pochází, jen mávl rukou a znovu se též chystal pokračovat ve spánku.Výsledek obrázku pro foto olser JAR johannesburg

A byl tak konec s mojí valašskou katolickou nostalgií. Konečně jsem byl ochotný si připustit, že na světě nejsou jenom křesťané a jejich Silvestr. Že na naší planetě, na kterou jsem se v tom okamžiku díval zbožně do temnot noci z nadoblačné výšky, ukrajují čas i jiné časomíry, a že lidské bytí není ani zdaleka řízeno jen pravidly naší povýšenecké křesťanské pošetilosti. Na Zemi přece žijí rovněž skoro dvě miliardy muslimů, miliony hinduistů, buddhistů i judaistů…

Naštěstí bylo nač vzpomínat. Vychutnával jsem si proto alespoň pomíjivé okamžiky dočasné blízkosti milované Afriky. Už jen pár hodin a pohltí mě znovu civilizační chaos starého kontinentu, v němž si o tajemných hlasech buše mezi Botswanou a Mozambikem budu moci nechat jen zdát. Ty tam budou také ještě tajemnějších pohledy kávových očí polonahých zuluuských tanečnic v areálu bývalého zlatého dolu Gold Reef City, z něhož se stal dobře prosperující zábavný park nedaleko Johannesburgu.

Proto jsem si nostalgicky v mysli pouštěl ten střihový film poskládaný ze střípků exotického okouzlení, malých i větších psychických otřesů, dojetí, vzteku i extází jihoafrického novice opojeného nejen šampusem, posilněným valašským trnkovým všelékem; uprostřed noci před přistáním v Londýně…

Inu, a zase jsem v tom zkrátka lítal, pro změnu v boeingu na lince Johannesburg - Londýn - Praha, když nastal opět čas zpytování svědomí na konci dalšího roku; v jedenácti kilometrech nad matičkou Zemí, o půlnoci na Nový rok při přeletu přes rovník v Nairobi se slivovicí a šampaňským, aneb Silvestr za všecky randy….

Úryvek z mého cestopisu: Češi v zemi zlata, platiny a diamantů...

Snímky Břetislav Olšer

Nejkrvavější policejní operace v JAR od skončení apartheidu…

V platinovém dole se kouří i fotí aneb Kolik krav stojí nevěsta…?

Za nadávku před soud, resp. „Harassment“ poafricku…?

Lásko, kup mi diamant aneb Golden Jubilee je jen šestinou Cullinamu

Nebaví vás zimní plískanice a břečky? Zaleťte si do Krugerova parku v Jihoafrické republice

Diskuze

Váš komentář

Přihlásit se

Přihlásit se nebo registrujte pro přídávání příspěvků

 

Žadný rukojmí ještě nediskutoval

Zničit v My - Lai „vše co chodí, plazí se anebo roste“; mise “Search and Destroy” (vyhledej a znič). Zabito 534 starců, žen a dětí; poručík Calley byl odsouzen na doživotí, poté ho Nixon omilostnil

Zničit v My - Lai „vše co chodí, plazí se anebo roste“; mise “Search and Destroy” (vyhledej a znič). Zabito 534 starců, žen a dětí; poručík Calley byl odsouzen na doživotí, poté ho Nixon omilostnil

Časně ráno 16. března 1968 vkročili američtí vojáci při běžné kontrolní hlídce do vesnice My -Lai. Jedním z důvodů tohoto krvavého řádění mělo být zabití seržanta US Army Georga Cocksa v okolí vesnice My – Lai, ležící v Jižním Vietnamu v provincii Son My. Vojáci pod velením poručíka Williama Calleyho, vstoupili do vesnice a začalo zabíjení.

V USA získal Tomáš Etzler Cenu Emmy, zatímco jeho matku s Alzheimerovu chorobou, jež bývala sboristkou Státní opery v Ostravě, museli hledat po celé Ostravě; napsal mě: „Prekrocil jste hranici Olsere. Jste dobytek. A snad Vas potkam…“

V USA získal Tomáš Etzler Cenu Emmy, zatímco jeho matku s Alzheimerovu chorobou, jež bývala sboristkou Státní opery v Ostravě, museli hledat po celém městě; napsal mě: „Prekrocil jste hranici Olsere. Jste dobytek. A snad Vas potkam…“

Přišel mi v prosinci 2011 pozdrav z Číny. Nic divného, právě jsme se z Číny vrátili, a abychom měli památku, poslali jsme si z Říše středu pohled sami sobě. Nepřišel však onen pohled s Bitvou od Lipan od Marolda, ale e-mail...

BAJKA O BOŽÍM SOUDU

BAJKA O BOŽÍM SOUDU

 Když hříchy Člověka dospěly k vrcholu, předstoupila před Boha Matka Země. Předala vládci Všehomíra soupis všech činů, kterými Člověk ohrozil její samotnou existenci. Jména vymizelých druhů rostlin, zvířat, ptáků byla zapsána černě. Stejně tak byla černí zamazána veškerá vodstva, pramínky počínaje a oceány konče.

Jan Padych: Nikomu to neříkej!

Jan Padych: Nikomu to neříkej!

Každý člověk, kterého jsme kdy znali, se nám s odstupem času jeví jako příběh, ať si to připouštíme, nebo ne. Vždy podle toho, co všechno o něm víme. Ten Zdeňkův příběh je pro mě spojený s vlaky. Jiný ani nemůže být. Zdeňka jsem znal od malička. Vyrůstali jsme spolu v Havířově, chodili jsme do stejné třídy základní školy a pak jsme se potkali na vojně a nakonec na chodníku v centru Ostravy. To naše poslední setkání proběhlo v roce, kdy jsme oba slavili padesátku, já o něco dřív, na konci zimy, on uprostřed léta. Ale raději začnu od samého začátku.

Poslední domácí zprávy