• Neděle, 09. srpen 2020
  • Svátek má Rukojmí Roman

Saudská Arábie – extrémní případ politiky dvojího metru
Počet návštěv: 2232

Saudská Arábie – extrémní případ politiky dvojího metru

Aleš Merta Článek od Aleš Merta

Na srovnání přístupu západu k Saudské Arábii a Kubě je zřetelně vidět, že západ používá politiku dvojího metru v otázce vymáhání dodržování lidských práv a potírání terorismu.

To, že saudsko-arabský i kubánský režim nedosahuje parametru liberální demokracie je všeobecně známo ale je s podivem, jak propastně rozdílně západní země k těmto zemím přistupují. Že v rámci studené války byla terčem kritiky především Kuba, asi nikoho nepřekvapí. Zejména Spojené státy s nelibostí nesly kubánskou podporu revolučním guerillám v zemích Latinské Ameriky, která podle Monroeovy doktríny patřila do výlučné sféry amerických zájmů. Stejnou nelibost vyvolávala podpora dekolonizačního hnutí v Africe a Asii. Američané obviňovali Kubánce s podpory terorismu, i když tito často jen podporovali hnutí, které se snažily svrhnout proamerické diktátory kteří se, co se týče míry represí vlastního obyvatelstva, nemohly s kubánským režimem vůbec rovnat. Jako příklady zde můžeme uvést vojenské režimy v Salvadoru a Guatemale, Somozův režim v Nikaragui, Duvalieruv na Haiti a Trujilluv režim v Dominikánské republice, které po sobě zanechaly statisíce mrtvých. Podobně jako kubánskou zahraniční politiku kritizovaly USA i kubánskou politiku vnitřní, ale tato kritika nebyla příliš důrazná, protože sami Američané měli máslo na hlavě. Kritika se prakticky omezila jen na porevoluční zúčtování s Batistovými přisluhovači a zejména na znárodnění, které postihlo i americké firmy a občany podnikající na Kubě. Po ukončení studené války a rozpadu Sovětského svazu byli Američané přesvědčeni, že se režim bratří Castrů se brzy zhroutí a ještě vyostřili ekonomické embargo, které na Kubu uvalili na počátku šedesátých let, pomocí tzv. Torricelliho a Helms – Burtonova zákona. Fidel Castro však již v roce 1992 vzal americké kritice vítr z plachet, když oznámil, že Kuba ukončí své vojenské aktivity v zahraničí. Doslova prohlásil „Časy se změnily, my jsme se změnili. Já myslím, že věk internacionálních vojenských misí už pro nás skončil“. Kuba tedy opustila od politiky hard power a přešla na politiku soft power, která má vyjádření především v tzv. medicínské diplomacii. Američané se tedy zaměřili na kritiku dodržování lidských práv a zařadili Kubánce na seznam zemí podporujících terorismus, i když Kubáncům mohli vytknout jen poskytnutí azylu několika členům ETA a FARC. V polovině tohoto roku Američané konečně pochopili nesmyslnost svého postoje a Kuba byla z tohoto seznamu vyškrtnuta. Stejný pozice ke kubánskému režimu zaujímala i EU, byť evropské země nikdy nepřerušily s Kubou obchodní styky a striktně dodržovaly pouze zbrojní embargo. Tvrdý postoj vůči Kubě prosazovaly hlavně bývalé satelity SSSR, především naše republika a Polsko. Podpora disidentů a kritika kubánského režimu však nevycházela pouze z vládních kruhů, ale byly do ní zapojeny i „soukromé osoby“ a nevládní organizace Člověk v tísni, která si boj s kubánským režimem vzala jako jednu ze svých priorit. Až na konci minulého roku došlo k uvolnění kubánsko-amerických vztahů, Kubánci propustili zbylé politické vězně výměnou za propuštění tzv. Miamské pětky vězněné v USA. Nadále však platí ekonomické embargo a na něho navazující zákony, i když Kuba postupně uvolňuje pravidla pro vycestování svých občanů do zahraničí, poskytuje poměrnou volnost katolické církvi a povolila drobné podnikání.

Saudská Arábie vznikla jako samostatný stát v roce 1932 za pomocí Britů. Po druhé světové válce začal v zemi převažovat vliv Američanů, kteří ovládali značnou část ropného průmyslu a v zemi se výrazně angažovali i vojensky. Z důvodu strategického významu země dlouhodobě přehlíželi středověký charakter režimu, kde ještě do roku 1963 oficiálně fungovalo otroctví. Toto sice bylo v tomto roce zakázáno, ale místo něho začali Saúdi zaměstnávat zahraniční dělníky, kterým jsou upírána veškerá sociální, kulturní, náboženská, ekonomická i politická práva. Občanská práva však nejsou upírána jen zahraničním dělníkům, ale i vlastním občanům. V zemi neexistuje svoboda vyznání, shromažďování, projevu, ženy jsou diskriminovány a nuceny do předčasných manželství. Morálku kontroluje náboženská policie, která má rozsáhlé pravomoci. Trest smrti je udělován za homosexualitu a rouhání, nevěra žen je trestána ukamenováním, praktikuje se také usekávání končetin a ubičování k smrti patří také k běžným trestům. V minulosti byla například odsouzena ke zbičování i žena, která byla sama znásilněna. Důvodem k tomu to trestu bylo to, že si dovolila opustit domov bez mužského doprovodu. Moc režimu je upevňována pomocí wahhábistického hnutí Ichwán, ústavu představuje korán a sunna, právo představuje šária. Wahhábismus šíří Saúdi nejen v arabském světě, ale snaží se ho exportovat i do Evropy. V rámci současné uprchlické vlny se Saudská Arábie rozhodla v Evropě vybudovat 500 mešit, které budou šířit konzervativní islám a nejspíše se stanou novou líhní terorismu. V zahraničí nezasahují Saúdi jen svými penězi, ale i vojensky. Když v rámci arabského jara vypukly v roce 2011 v Bahrajnu protesty proti režimu, poskytla mu Saudská Arábie internacionální pomoc v podobě tanků. V současnosti Saúdi intervenují v sousedním Jemenu, kde probíhá občanská válka. Tato země se také významně podílí na destabilizaci situace v Sýrii, kde přes prostředníky dodává zbraně. Je veřejným tajemstvím, že tyto zbraně zřejmě nedostává jen „umírněná“ opozice, ale i teroristé z Fronty an-Núsra a Islámského státu, proti kterým se západní země výrazně vymezují. Náš spojenec tedy podporuje naše nepřátele, ale jak je vidět z reakce politiků, nikoho to příliš nevzrušuje. Normální by bylo minimálně uvalit zbrojní embargo na tuto zemi, která ohrožuje naší bezpečnost. V reálu je však vidět, že nad rozumem převažuje zájem vojensko-průmyslového komplexu, který si na zakázkách z této země mastí kapsu. Nad hříchy Saúdů nepřivírají oči jen velmoci, ale i naše republika, která se na vývozu zbraní do této země také podílí. V roce 2001 navštívil tento pochybný režim český prezident Václav Havel, který byl známý kritikou dodržování lidských v různých koutech světa, ale zde sklopil uši a na své zásady poněkud pozapomněl. V roce 2013 navštívil tuto zemi další z bojovníků proti autoritářským a totalitním režimů, Karel Schwarzenberg, ale ani od něho jsme se nedočkali slova kritiky, kterými často častuje Čínu a Rusko i výše zmíněnou Kubu.

Po srovnání přístupu západu ke Kubě a Saudské Arábii lze konstatovat, že západ se nestydí praktikovat politiku dvojího metru, pokud má za to, že mu to přináší prospěch. Západní politici si však neuvědomují, že se tímto postojem dostávají do nedůvěryhodné pozice a diskreditují tak samostatný pojem demokracie. Tento schizofrenní postoj západu často kryjí i většinová média, která svou kritiku obrací jen na předem vybrané cíle a zlo u některých našich spojenců přehlíží. Americký prezident Theodor Roosevelt kdysi o Nikaragujském diktátorovi Somozovi prohlásil, že je to sice čubčí syn, ale náš čubčí syn. Nikoho tedy nezajímá, že Saudská Arábie obdržuje v žebříčku hodnocení demokracie Polity IV[1] dlouhodobě známku -10, což je nejhorší hodnocení a Kuba pouze známku -7. Nikoho také nezajímá, že Kuba od roku 2003 neprovádí trest smrti, kdežto Saudská Arábie se řadí v tomto černém žebříčku na nepěkné třetí místo na světě. Veřejné mínění by se konečně mělo probudit a donutit politiky, media a třeba takové „neziskovky“ jako Člověk v tísni, aby začali měřit všem stejně a nezavírali oči, když se jim to hodí. Možná je tento názor naivní, ale jak jinak máme věřit systému, kteří nám výše uvedení aktéři představují jako ten nejdokonalejší a nejlepší na světě.

Zdroje:

1) Dominguez, Esteban a Prevost, Gary. 2008. United States – Cuban Relations A Critical History. Plymouth: Lexington Books.

2) Mesa-Lago, Carmelo, ed. 1993. Cuba After the Cold War. Pittsburgh: University of Pittsburgh Press.

3) Gott, Richard. 2005. Kuba: Nové dějiny. Praha: BB art.

4) František Mrázek, Kauza Saúdi: končí opravdu zavírání očí, Právo 9. Prosince 2015.

5) Wikipedia na: https://cs.wikipedia.org/wiki/Sa%C3%BAdsk%C3%A1_Ar%C3%A1bie

Diskuze

Váš komentář

Přihlásit se

Přihlásit se nebo registrujte pro přídávání příspěvků

 

Žadný rukojmí ještě nediskutoval

Svědci covidovi a šíření strachu

Svědci covidovi a šíření strachu

Proč státy považují roušky za nástroj ochrany? Chtějí ukázat, že dělají aspoň něco. Mnoho „epidemiologů“ podporuje nošení roušek, protože to udržuje lidi ve strachu a v pocitu, že se musí něco dělat a tím zůstává zachován jejich status „zachránců“.

Martina Navrátilová čelí mediální kampani ze nesouhlas se začleňováním transsexuálů do sportu

Martina Navrátilová čelí mediální kampani ze nesouhlas se začleňováním transsexuálů do sportu

Známá tenistka Martina Navrátilová čelí mediální kampani kvůli tomu, že podepsala dopis, ve kterém více než 300 sportovkyň vyjádřilo nesouhlas se začleňováním transsexuálů do sportu. Ten následně atletky poslaly Radě guvernérů National College Athletic Association. Přitom tento požadavek je naprosto racionální, neboť muži, kteří se nechají přeměnit na „ženu“, porážejí své ženské soupeřky, protože fyzická kondice a větší síla jim zůstala. Podobně se před časem vyjádřila i spisovatelka Jane Rowlingová. Ta upozornila na muže, kteří se deklarují jako ženy, ale na dámských záchodech mohou znásilnit ženy.

Poslední domácí zprávy

Agrese mocných

Agrese mocných

Srpnové události 1968 už mizí v historii. Před 52lety „soudruzi v SSSR“ udělali chybu, místo dialogu vsadili na agresi. Využili situace, v té...