• Úterý, 28. leden 2020
  • Svátek má Rukojmí Otýlie

Před sedmasedmdesáti roky vrcholila bitva 2. sv. války v pevnosti a přístavu TOBRUK, městu v severovýchodní části Libye poblíž hranic s Egyptem, obklíčeném Rommelovými Africa Korps. Říjen a listopad 1942 byly rozhodující
Počet návštěv: 1280

Před sedmasedmdesáti roky vrcholila bitva 2. sv. války v pevnosti a přístavu TOBRUK, městu v severovýchodní části Libye poblíž hranic s Egyptem, obklíčeném Rommelovými Africa Korps. Říjen a listopad 1942 byly rozhodující

- Břetislav Olšer - Článek od - Břetislav Olšer -

Více o tom věděl Pravoslav Petrák, jeho strýc Pravoslav Řídký byl přímým účastníkem bojů.  Následující úryvky jsou z jeho deníku. Narodil se 9. května 1907 v Moravské Ostravě jako syn Jakuba Řídkého a jeho manželky Františky Řídké - Kubicové. Jeho otec byl nadporučík ruských legií, vyučený mistr kovotepec.  Pravoslav v letech 1918-1925 studoval na ostravské české reálce a 23. 6. 1925 maturoval s vyznamenáním.

Dne 8. 9. 1925  byl prezentován jako frekventant na Vojenské akademii v Hranicích na Moravě. Dne 7. 8. 1927 byl vyřazen jako poručík a začleněn k 23. pěšímu pluku v Bratislavě. Poté absolvoval kurs Útočné vozby v Milovicích u tamního praporu Útočné vozby (Tankového praporu), a dostal certifikát do funkce velitele tankové čety a velitele obrněného vlaku. Prvního dubna 1936 byl povolán jako posluchač doplňujícího ročníku do Vysoké válečné školy v Praze. 

S ohledem na očekávanou agresivitu Hitlerovského Německa byla výuka na této vysoké škole silně zintenzivněna. Pravoslav ji absolvoval za dva roky a 3. 5. 1938 byl přidělen k velitelství VIII. sboru v Uherském Hradišti, odkud odešel ilegálně do Polska a hlásil se v Krakově na zřízeném velitelství ČSL armády. Dne 29. 7. 1939 odjel polskou lodí "Chrobry" do Francie.

Tam se poprvé "setkal" s německým generálem Erwinem Johannesem Eugenem Rommelem. Ten jeho jednotku "provázel" až do severní Afriky, kdy byla britská armáda s československým plukem obklíčena u Tobruku. Obléhání přístavu německými a italskými vojsky probíhalo od 11. dubna do 10. prosince 1941. Od 21. října 1941 se obrany libyjského přístavního města Tobruk účastnil i čs. prapor pod vedením podplukovníka Karla Klapálka. Tento prapor významnou měrou přispěl k udržení města v rukou spojenců.

"Život v obklíčeném Tobruku se řídil přísnými vojenskými pravidly. Rommelovo dělostřelectvo stále ostřelovalo  pevnostní pozice i v jeho přístavu. Proto zásobování obklíčených se organizovalo pouze v noci hluboko vykopanými zákopy a každý voják byl již vycvičen naslouchat zvuku vystřeleného šrapnelu, zda stále při svém letu sviští, to letěl někam mimo, nebo náhle ztichne a to obyčejně přímo letí na vás..." píše Pravoslav Řídký ve svém deníku.

„Voda, to byl nejužší profil. Místní voda podpovrchová byla silně slaná a nečistá. Jediná "sladká" byla ve vádí "Auda", ale bylo jí málo. Proto byla vyhrazena pouze pro pevnostní lazaret. Jídlo - to byly jen a jen konzervy masové "Bully BEEf " a "Corned BEEF" a denně otupovaly chuťové buňky. Zavařeniny i ovoce, to byly také konzervy. Jednokilová konzerva byla rozdělována mezi 16 vojáky,  to nebylo moc! Vojáci museli doplňovat jednotvárnou stravu ještě C vitamínem v pilulkách. Jen chleba byl místní.

Pekli ho Australané nebo vybraní a v noci převádění vyučení pekařští učňové z britských vojenských řad v bývalých italských pekárnách, zřízených v období první okupace Tobruku Italy, vedenými generálem Grazianim. Ty pekárenské prostory postrádaly v tom rozstříleném terénu logicky hygienu, a tak přirozeně ten chleba mnohdy obsahoval starý provaz, nebo v něm byli zapečeni různí pouštní broučci i velcí štíři, nebo pouštní blechy.

Byl tu vyhlášen jeden Australan, který ty brouky chroupal, říkal vždy při tom úkonu "pro zdraví". A opravdu mu sloužilo. Snad jediný netrpěl podvýživou. Ty pekárny ale  vypouštěly kouř a ten byl i za ranního kuropění vidět na dálku, upozorňoval německé ostřelovače i dělostřelce-zaměřovače a ti se často do pekáren strefovali a zabíjeli…“Soubor:Bundesarchiv Bild 146-1973-012-43, Erwin Rommel.jpg

Nedostatečným možnostem osobní hygieny často muselo stačit na mytí trochu vody v ešusu, holení bylo přepychem. K tomu řádily ještě žaludeční a střevní katary, dyzenterie, avitaminóza, chudokrevnost, naštěstí že do tobruckého přístavu se jakž takž britskými loděmi dopravily léky. Velké úbytky na tělesné váze v krátké době vyvolávaly špatnou kondici.

"V té poušti trpíte touhou po čistém nezapískovaném prádle, prohání vás kožní záněty a vyrážky. Samozřejmě rozháraný spánek v pouštním nepohodlí, nepřidá na klidu. A malárie řádí. Tobrucké krysy. jak obklíčené Australany v Tobruku nazval geniální nacistický lhář Goebbels, však v prvé řadě byli vojáci a každý projev neúspěchu mohl snižovat autoritu. Protože ta přirozená je ta nejúčinější, nesměli jsme, my důstojníci, vydat ani jen náznak nespokojenosti, natož strachu nebo slabosti, stále jsme byli příkladem i kamarádem každého vojáka s námi procházejícího roztodivnými životními zkouškami..."

Maršál Mongomery případné poraženecké řeči britského vojáka a jeho spojenců trestal degradací a vězením. "Vzpomínám si, jak jednou jsme v bitvě u El Alameinu vyhrabali blízko tanku nevybuchlou germánskou bombu. Chtěli jsme zjistit, proč nevybuchla. Britové přinesli odněkud řadu werkzeiku a do bomby se pustili. Když sundali bombovou hlavu, nenašli v jejich útrobách roznětku, ani kus drátu, ale našli jen beton a kartičku. Na tu kartičku jsem byl hrdý. Jeden český oficír mezi mnoha Brity jim předčítal a přeložil text: "VÍCE PRO VÁS  PROZATÍM NEMŮŽEME UDĚLAT!  To byl pro mně nádherný pozdrav z domova. Britové provolali českým dělníkům slávu..."

V deníku Pravoslava Řídkého je i hodnocení gen. Montgomeryho asi z prosince 1942:

"Gen. Sir Montgomery je voják tělem i duší. V jeho stanu má vyvěšen portrét svého protivníka gen, Rommela. Vybraný britský důstojník - translator z němčiny do angličtiny a obráceně, mu dodává všechny Rommelovy projevy i statě o něm v německém tisku a rozhlase. Monty je velmi pozorně studuje a z nich odvozuje charakter a Rommelovo strategiské myšlení. Monty je příkladně pracovitý. Dlouho do noci svítí v jeho stanu světlo. Je přímý, často velmi strohý, ale když je třeba být lidský, umí to. Umí pochválit i vynadat, poklepat přátelsky po rameni a povzbudit. Umí přijmout dobře doloženou kritiku a je-li správná, umí přede všemi přiznat barvu. Je to chlap. přesto, že jeho baret jej i z dálky prozrazuje, neskrývá se v boji a přechází s dalekohledem do předních bojových linií. Vážíme si ho!!!"

To vše napsal Pravoslav Řídký ve svých pamětech, vydaných v Londýně. Úryvky z 250 stránkové knihy jsou velmi emotivní...

19. listopadu 1942:  "Dnes nejsem spokojen s provedením útoku naší tankové vozby. Nedalo mi to, otevřeně jsem na sezení gen. št. 8. britské armády vystoupil s tímto mým názorem a vysvětlil jsem proč. Čekal jsem, že Monty - tak jsme mu tiše říkali - mne odvelí ze štábu pryč. Monty na můj názor nereagoval. Příští den ráno u snídaně vstoupil Monty do stanu, namířil si to ke mně a promluvil (ve stanu bylo ticho jako v hrobě): ´Ricci (tak mne oslovoval - Řídký byla pro něj těžká výslovnost, You had yesterday TRUTH!" Kámen mi spadl ze srdce. Nebál se to říct převšema přítomnýma. Zato ho všichni ctíme.´ Od té doby mně častěji vyhledává nebo volá k sobě..."

28. listopadu 1942: "Byli jsme s Karlem předmětem bombového útoku v prostoru před Tobrukem. Střepina z bombý mi zasáhla levé rameno a klíčovou kost, Karel to dostal do nohy a boku. Obrněný vůz, kde jsme seděli, ještě teď hoří. Čtyři Australani nás včas vytáhli. Díky. Polním letadlem nás odvezli do nemocnice, musím se zeptat v kterém městě - ALEXANDRIE, NEBO CAIRO? Ještě tentýž den nás ošetřili - mně dali ruku "na křídlo", Karel je na tom hůř. Musel na operační sál..." (pplk.gen.št. Karel Lukas - vojenský letecký odborník In memoriam gen.major. Když se vrátil do ČSR, byl uvězněn a na Pankráci ubiit k smrti...)

9. prosince 1942: "Na mou vlastní žádost po podpisu reverzu mne pouští z nemocnice; to ležení bez děje mně nesedí, mám kliku - opět polní letadlo veze na frontu různé prostředky 1. pomoci. Jeho pilot mě odváží na frontu za krabičku Camelek. Já nekouřím. Karel ještě zůstal v nemocnici. Ještě tentýž den jsem byl na frontě u Marsa Matruh a Benghází..."

18. ledna 1943 zůstává jen poslední zápisek v jeho válečném deníku z bitvy o Tobruk:

"Samozřejmě s východem slunce nám nad hlavami přeletěl nízko od moře "ŠTUKAS. Obsluha protiletadlových zbraní zaspala: Fašoun asi 800 metrů před naším tankem shodil bombu na dvě muniční auta. Auta hoří..." tady se strýc odmlčel na vždy... Tank dostal přímý zásah. Stopy strýce  zmizely v SAHAŘE..."

V bojích o Tobruk padlo 14 příslušníků čs. praporu, 26 bylo těžce a 55 lehce zraněno. Boje spojeneckých i československých vojáků dodnes připomíná památník a vojenský hřbitov. Na zdi tobruckého hřbitova je vytesán tento nápis:

„Toto je posvátná půda, neboť zde leží ti, kdo zemřeli pro vlast. Za západu slunce a zrána budeme na ně vzpomínat…“

Snímky z archivu Pravoslava Petráka

Diskuze

Váš komentář

Přihlásit se

Přihlásit se nebo registrujte pro přídávání příspěvků

 
Petr Majevský

Petr Majevský

08.12.2019 19:04

Jen malá poznámka.Dokud bránili Tobrúk Čechoslováci,Němci se marně pokoušeli ho dobýt.Pak byli naši vojáci vyměni Australany(to nevím určitě) a Tobrúk padl.Vzdejme hold všem našim vojákům,ať bojovali proto Němcům kdekoliv.Nerozdělovat na ty na správné a nesprávné straně.Jsou to hrdinové a je třeba je všechny uctít,ne jenom některé,podle politické situace v zemi!


 
Trump mě výjimečně potěšil, že uznal Jeruzalém za hlavní město Izraele, byť bouřlivé reakce lokálních Arabů, co si říkají Palestinci, na sebe nenechaly čekat; neutichly ani současném po plánu USA – „návrhu století

Trump mě výjimečně potěšil, že uznal Jeruzalém za hlavní město Izraele, byť bouřlivé reakce lokálních Arabů, co si říkají Palestinci, na sebe nenechaly čekat; neutichly ani současném po plánu USA – „návrhu století

Američané představili svou mírovou dohodu pro Izrael a Palestinu. Dokument, který Donald Trump v minulosti nazval dohodou století, s největší pravděpodobností nebude obsahovat řešení dvou států. Napovídá tomu vyjádření Jareda Kushnera.

Zahájení 2. sv. války - Landsmašaft – Polsko. Šéf rakouského Landsmanšaftu Zeihsel poznamenal: “Kdyby Beneš splnil Konradem Henleinem dlouho požadovanou autonomii v rámci Československa, neměl by Hitler žádný důvod k zásahu.”, neměl by Hitler žádný důvod k zásahu.”Zahájení 2. sv. války - Landsmašaft - Polsko

Zahájení 2. sv. války - Sudety – Benešovy dekrety. Šéf rakouského Landsmanšaftu Zeihsel poznamenal: “Kdyby Beneš splnil Konradem Henleinem dlouho požadovanou autonomii v rámci Československa, neměl by Hitler žádný důvod k zásahu.”

Když bylo v říjnu 1918 vyhlášeno Československo, němečtí předáci v pohraničí vyhlásili provincie Sudetenland. Třeba ta opavská vznikla 30. října téhož roku a měla i svoji zemskou vládu. Dle historika Ondřeje Koláře ze Slezského muzea v Opavě, kdysi hlavním městě zdejšího pouze jen několik, týdnů existující vlády Sudetenlandu.

 

Než zemřel Ariel Šaron – jestřáb jestřábů, král Izraele a buldozer Arik...

Než zemřel Ariel Šaron – jestřáb jestřábů, král Izraele a buldozer Arik...

Někdejší izraelský premiér Ariel Šaron, přezdívaný "Arik" a později také "král Izraele" se narodil jako Ariel Scheinermann 26. února 1928 v kibucu Kfar Malal v Palestině, kam jeho rodiče utekli před pogromy v Sovětském svazu. V roce 2006 zemřel. Třináct let byl v komatu, kdy po mozkové mrtvici lékaři prohlásili, že jeho mozek přestal reagovat a že žil jen zásluhou umělého dýchání. Přesto ho jeho synové odvezli do farmy v Negevské poušti...

Poslední domácí zprávy