• Pondělí, 06. duben 2020
  • Svátek má Rukojmí Vendula

Ožily mi znovu vzpomínky na havárii v černobylské atomové elektrárně V. I. Lenina; chvíle, kdy jsem poznal také ústředí ukrajinských “disidentů”, včetně mladého Kučmy. Pamatuji si též sexy blondýnku Tymošenkovou
Počet návštěv: 1265

Ožily mi znovu vzpomínky na havárii v černobylské atomové elektrárně V. I. Lenina; chvíle, kdy jsem poznal také ústředí ukrajinských “disidentů”, včetně mladého Kučmy. Pamatuji si též sexy blondýnku Tymošenkovou

- Břetislav Olšer - Článek od - Břetislav Olšer -

To bylo povyku kvůli radioaktivitě, která zabila během desítek let pár tisíc lidí; a co pandemie koronavirus, která již za tři poslední měsíce usmrtila po celém světě násobně víc obětí…?

V devadesátých letech jsem byl v Kyjevě pečený vařený. Dělal jsem rozhovor s náčelníkem kyjevské milice, který se mě na závěr interwievu a pózování do objektivu zeptal: Nu što, maladěc, kakaja u vas prabléma? V domnění, že jsem asi někde vytřískal hospodu a chci rozhovorem s ním průšvih zamést pod koberec.

Poznal jsem začátky nové Ukrajiny, ministra pro životní prostředí Ščerbaka, později velvyslance v Izraeli, byl jsem na zakládajícím sjezdu Republikánské strany Ukrajiny, u náměstka ministra zahraničí i v černobylské “zóně smrti” a v Gomelu u Ing. Jiřího Beránka, šéfa bělorusko-ukrajinské komise Agentury pro atomovou energii se sídlem ve Vídni. (Viz níže...)

Na stadioně Dynama Kyjev... Snímek Břetislav Olšer

Bydlel jsem u přítele novináře Petra Lejky, s nímž jsem se seznámil ploše stadionu Dynama Kyjev, když jsem doprovázel jako fotoreportér Baník Ostrava k pohárovému utkání ve fotbale. A pak jsem k němu jezdil dost často. Znal jsem Kyjev dokonale, nejen jeho asi dvanáct stanic metrem z Kreščatiku, poznal jsem také ústředí ukrajinských “disidentů”, včetně mladého Kučmy. Pamatuji si též sexy blondýnku Tymošenkovou…

Bylo jí třicet, v mládí funkcionářka komsomolu, v roce 1984 absolvovala sovětskou ekonomickou fakultu Dněpropetrovské státní univerzity. Ekonomka-kybernetička, kandidátka ekonomických věd. Od roku 1988 se společně s manželem Oleksandrem věnovala v Sovětském svazu podnikání, v letech 1996–1997, pět roků po odtržení Ukrajiny od SSSR, se stala generální ředitelkou Spojených energetických systémů Ukrajiny a od té doby byla první pětatřicetiletou miliardářkou Ukrajiny.

Že by si tolik vydělala poctivou prací, v to může věřit, jenom ten, co tvrdí, že také Viktor Koženy je průzračný jako Grossův křišťal či Radovan Krejčíř že je nevinný jako andílek, když ho přece sedm našich soudů už sprostilo v několika kauzách viny… Stejně jako Tymošenková...Julija Tymošenková.

Nyní věc Makropulos, resp. Černobyl. Osobním úspěchem Ing Jiřího Beránka z komise Agentury pro atomovou energii se sídlem ve Vídni bylo vydání zákona č. 28/1984, o státním dozoru nad jadernou bezpečností, který byl prvním v zemích provozujících jaderné elektrárny s reaktory projektovanými v bývalém Sovětském svazu.

Za úspěchy, jež měly významný společenský dopad na ochranu životního prostředí, stál právě zejména Jiří Beránek, který uplatnil své mezinárodní zkušenosti získané ve vídedeňské Mezinárodní agentuře pro atomovou energii i jako velký stratég a vyjednavač.

 Jiří Beránek... foto: rodinný archiv Jiřího Beránka

Měl jsem tu čest dělat s ním v roce 1992 rozhovor po havárii reaktoru č. 4 – RBMK (Reaktor bolšoj mošnosti kanalnyj) v Černobylu. Znělo jasné motto: Co je tedy pravda, co politické hrátky a co radiofóbie? Pravdou je, že černobylská elektrárna se nachází pouhých sedm kilometrů od běloruské hranice a sto km od ukrajinského hlavního města Kyjev a že byla uvedena do provozu v roce 1978, když osudový čtvrtý blok byl otevřen tři roky před havárií, v roce 1983.

Pravda je rovněž, že tragédie zabila 26. dubna 1986 v 1 hodinu 23 minut a 40 vteřin na místě 31 lidí, z toho 28 zemřelo na následky silného ozáření, dalších 130 bylo zraněno a 134 vlivem radiace onemocnělo.

Foto: Archiv autora...

V Gomelu jsem měl možnost hovořit s ing. Jiřím Beránkem z Mezinárodní agentury pro atomovou energii se sídlem ve Vídni (MAAE), (předseda Českého jaderného fóra, který byl v roce 2005 po odstoupení Eduarda Gonzalese jednomyslně zvolen v elektronickém hlasování členů prezidentem FORATOMU), jenž nazval psychózu kolem černobylského neštěstí radiofobií:

„Od šedesátých let dvacátého století, kdy začaly hromadné jaderné pokusy, stoupla radiace v zemské atmosféře na hodnoty srovnatelné s hodnotami některých zamořených oblastí v bezprostřední blízkosti Černobylu. Pro tento karcinogen naší planety se však dodnes nedělají žádná mimořádná opatření. V některých místech černobylské „zóny smrti“ byla radiace od jednoho do 40 curie na kilometr čtvereční. Zdraví škodí dlouhodobá radiace od 1,5 curie…“

Černobylská exploze vymrštila do ovzduší množství radioaktivních izotopů a rozvála je po celé Evropě, mnozí členové Greenpeace tvrdí, že to bylo až padesát tun smrtících škodlivin…

„Podle měření a průzkumů expertů Agentury pro atomovou energii se jedná o stovky kilogramů a ne o tuny! Nad Moravou, nejvíc nad Jesenickem, byl rozptýlen radioaktivní jód 131, jehož poločas rozpadu je pouhých osm dnů. Podle našich výpočtů se jednalo o množství asi třinácti gramů,“ konstatoval ing. Jiří Beránek.

Mluvilo se také o značném množství úmrtí v Bělorusku a Ukrajině následkem radioaktivního zamoření…?

„Tragédie zabila 26. dubna 1986 v 1 hodinu 23 minut a 40 vteřin na místě 31 lidí, z toho 28 zemřelo na následky silného ozáření, dalších 130 bylo zraněno a 134 vlivem radiace onemocnělo. Pokud se výrazně zvýšil počet vážných onemocnění, bylo to víc ze stresu, než z ozáření. Šlo o nemoci vysokého tlaku a infarkty. Nejhorší chorobou z radiace je leukémie, jejíž výskyt se povážlivě rozšířil. Také záněty štítné žlázy ovlivnil černobylský únik radioaktivních izotopů, hlavně jódu. Mnozí pacienti ale trpěli těmito příznaky už před havárií, teď se jejich stav sice zhoršil, ne však vlivem zamoření, ale proto, že dřív jezdili do lázní každý rok, nyní jednou za pět let…“

V čem byl hlavní problém reaktoru RBMK 1000?

„Jeho technický nedostatek byl v tzv. teplotním koeficientu reaktivity. Zjednodušeně řečeno, v určitém momentu místo toho, aby reaktor se vzrůstající teplotou zhasínal a jeho výkon klesal, naopak stoupal, což bylo provázeno silným nárůstem tlaku a následnou explozí. Po roztržení hlavního potrubí byl mnohatunový poklop hermetického prostoru tlakovou vlnou nadzvednut a tím došlo k úniku radioaktivity.“

Na tuto potíž se přišlo až po havárii?

„Právě že ne, vědělo se o ní už od začátku, a proto byl zavedený mimořádný režim. Ten trval příliš dlouho, až se v myslích pracovníků velínu SKALA zažil jako běžný režim, čímž jejich ostražitost ochabla a chybovali. Organizační opatření nikdy nevyřeší technický problém!“

O havárii v AE Černobyl se dnes ví každá podrobnost, o příčinách roztavení reaktoru na ostrově Three Mile Island a následném úniku radiace najdeme jen málo autentických záznamů. A jak černobylská tragédie zasáhla Moravu a Slezsko…?

“Na Ostravsku je radiace dlouhodobě dokonce vyšší, než třeba v okolí Temelína a Dukovan, ne však kvůli Černobylu, ale ze zdejší průmyslové a těžební činnosti,” potvrdili mi ostravští znalci, kteří mají na starost zabezpečovací zařízení v našich atomových elektrárnách. “Na nemoci z kouření zemřou ve světě v průměru dva tisíce lidí na jeden milión obyvatel za rok, radiace z atomových elektráren usmrtí za toto období v průměru jen desetinu člověka na milión obyvatel. Výroba elektrické energie z atomu patří k nejbezpečnějším činnostem…Takže ČT uváděných 125 tisíc mrtvých následkem havárie v Černobylu jsou velmi zavádějící informace…“

Řada „znalců“ příčin katastrofy AEČ je ve svém posuzování krajně neobjektivní. Jejich slova o dlouhém a záměrném tajení havárie sovětským režimem jsou tragikomická. Jak by asi bylo možné zatajit výbuch sopky uprostřed aglomerace, jakou byla černobylská oblast? Bylo snad možné přehlédnout, že den po explozi odjížděly z Kyjeva do Černobylu skoro všechny autobusy městské hromadné dopravy, aby pomohly při evakuaci obyvatel městečka Pripjať a dalších míst?

MUDr. Jurij Ščerbak mi zprostředkoval vyjádření, které řekl Nikolaj Andrejevič Volkozub, (54), starší letecký inspektor, pilot Kyjevského vojenského okruhu, vzdušný ostřelovač, plukovník Sovětské armády a mistr sportu ve vrtulníkovém létání. Popisuje to, co se stalo před čtvrt stoletím v Černobylu, popisuje situaci zapojení vrtulníků MI-8: …

„Pripjať byla 27. dubna 1986 už úplně prázdná. Zvláštní pohled. Rozběhl jsem se na štáb, za generálmajorem Antoškinem. Další dva vrtulníky už shazovaly na reaktor pytle plné písku, dolomitického vápence, olova a oxidu bornatého… Když se doletělo nad reaktor, otevřely se dveře a pytle se prostě vystrčily ven. Vyhazovali jsme je až do tmy, Ohlásili jsme shození asi osmdesáti pytlů. Předseda komise Ščerbin řekl, že je to jako plivnutí do moře…

Potřebných bylo přes čtyři tisíce tun… Celou noc ze sedmadvacátého na osmadvacátý jsme si s tím lámali hlavu. Už proto, že MI-8 dokáže na venkovních závěsech uzvednout až dva a půl tuny nákladu. Když jsme propracovali metodiku „náletů“, vyšlo najevo, že posádka musí držet mašinu nejméně dvě stě metrů nad zemí. Níž se rozhodně nedalo, za prvé kvůli radiaci a za druhé tam byl ventilační stopadesátimetrový komín. Takže těch 200 metrů bylo jako o fous. Ale ten komín se nám dobře hodil jako orientační bod…“

„Shazovali jsme na explodovaný reaktor RBMK pytle s pískem a oxidem bornatým. Pytle se do vrtulníků MI-8 nakládaly vedle říčního přístavu. Náklad jsme umísťovali přímo do vrtulníků a nad reaktorem jsme jen otevřeli dveře a pytle prostě vystrčili. Celkem jsme tak denně shodili asi 80 pytlů. Bylo to ale moc málo, bylo třeba desítky tun písku s oxidem bornatým. Kvůli radiaci jsme nemohli s vrtulníkem níže než nad 200 metrů. Aerodynamické vlastnosti vrtulníku jsou takové, že viset na místě může buď ve výšce do deseti metrů, nebo nad 200 metrů. Když motory vysadí do výšky 200 metrů, nedá se stroj posadit. Rotor se nestihne dostat do režimu autorotace…,“ vysvětluje.

„To ovšem platí pouze při stání ve vzduchu, ne při horizontálním letu. Autorotace nastává jedině při havarijním klesání z výšky nad půl kilometru. Ohrožovalo nás navíc teplo a radiace z reaktoru. V horkém vzduchu výkon motorů ostře klesal. Museli jsme vědět hodnotu teploty těsně nad reaktorem.

Bylo třeba ponořit těsně k reaktoru termočidlo, trubku upevněnou na třistametrovém laně. Viseli jsme s vrtulníkem ve výšce 350 metrů a pode mnou se prudce houpalo třistametrové kyvadlo. Tak jsme na lano přivěsili olověné prstence. Nepomohlo to. Museli jsme závaží připevnit v pravidelných vzdálenostech po celém lanu…“

Posádka ještě vyrobila z olověných plátů ochranu proti radiaci uvnitř vrtulníku. Hlavně na sedadlech a na podlaze. Jen u pedálů muselo být volno. K tomu každý dostal olověnou vestu. Pomáhal jim vrtulník MI-26. Stáli ve vzduchu nad reaktorem 380 sekund. Celkem to bylo v dosahu radiace 19 minut a 40 vteřin. Aby se zabránilo úniku radioaktivních zplodin, musel být reaktor číslo čtyři zasypán pískem, hlínou, množstvím boru, dolomitického vápence a olova.

Celkem to bylo více než 4000 tun těchto materiálů, než došlo k zastavení procesu hoření reaktorového grafitu. „Při přibližovacím manévru je třeba dodržovat konstantní rychlost 80 km/hod. Vyhazovali jsme i olověné ingoty na padácích, které se jinak používají při shazování bojové techniky. Večer 7. května 1986 jsme zasypávání reaktoru skončili…“

„Fakt, že radiace nemá ani barvu, ani vůni, ani chuť, otupoval zpočátku pocit nebezpečí. Lidé ji prostě nebrali na vědomí, nevšímali si prachu, větru, prostě ničeho. Jen dřeli ze všech sil. Respirátory měli všichni, jen celé vojenské jednotky, všichni chlapci v nich, kteří nakládali písek do pytlů, měli respirátory posunuté na čele jako motoristické brýle…“ dodává Nikolaj Andrejevič Volkozub.

Video o Černobylu:https://www.televizeseznam.cz/video/poznavame-svet/cernobyl-a-pripjat-33-let-pote-64022006?dop_ab=0&dop_source_zone_id=1&dop_req_id=yEIYrUNmfom-202002111823&utm_source=www.seznam.cz&utm_medium=z-boxiku&utm_campaign=_var

article_photo

Demostrace proti Černobylu... Snímek Břetislav Olšer

Pár let poté jsem se ocitl v místech, kde radiace ještě dosahovala hodnotu 100 miliroentgenů za hodinu, takže jsem byl ozářen stejnou dávkou gama záření, když jsem absolvoval jako pasažér TU-154 let z Kyjeva do Paříže.

Tak jsem si alespoň mohl uvědomit fakta, která mi sdělil ing. Jiří Beránek. Tedy, že Uran 238 má poločas rozpadu 4,468 miliard roků, Plutonium 239 24 110 roků, Radium “jen” 1622 roků, Cesium 137 zmíněných třicet roků a Radon necelé čtyři dny…

Starý sarkofág byl zkrátka časovaná bomba. Uvnitř sarkofágu zbyl podivný sloup, vytvořený jaderným palivem, jež se v průběhu tragické havárie protavilo skrz několik podlaží budovy. Těžko kontrolovatelná masa se ale začala rozpadat a vytvářela jemný prach. Z obav, že by toto vysoce radioaktivní prašné skupenství mohlo unikat skulinami ven, začali Ukrajinci sarkofág zevnitř kropit vodou. Ta však urychlila korozi, která hrozila zhroucením celé konstrukce. Do rozpadajícího se sarkofágu navíc pronikaly myši, ptáci i déšť a sníh, takže se uvnitř tvořily i sněhové závěje…

Proto zástupci Ukrajiny a francouzského sdružení Novarka v roce 2007 podepsali v Kyjevě smlouvu o stavbě nového sarkofágu nad havarovaným reaktorem, který nyní bude zakrývat plášť z oceli. Peníze poskytli dárci a Evropská banka pro rekonstrukci a rozvoj. Jde o společný projekt Evropské unie, USA a Ukrajiny, který má za úkol “stabilizovat radiační situaci v okolí Černobylu na následujících 100 let”. Nejvíc peněz pochází od EU (zatím se počítá s částkou 110 milionů eur), kromě USA ale přispějí i Kanada, Japonsko a další země.

Starý sarkofág již zcela splnil význam, pro který byl postaven. Posloužil jako velmi dobrá bariéra mezi budovou plnou radioaktivity a jejím okolím. Jeho životnost je však už u konce. Nový kryt je velmi moderní technologický komplex, který by nám měl získat dostatek času pro bezpečné zajištění situace uvnitř. Jakmile bude schválený a nasunutý na čtvrtý blok, začneme s rozmontováváním toho starého, abychom se vyhnuli riziku jeho kolapsu…

Stavba nového sargofágu asi 180 metrů od havarovaného čtvrtého bloku elektrárny byla po dostavení na zničený FBMK nasunuta po speciálních kolejnicích; velmi složitý proces. Celková hmotnost sarkofágu totiž činila přes 30 000 tun; pracovalo na něm až 1200 lidí z 27 zemí světa.

Nový sarkofág Černobylu… Foto: Reuters

A ještě jedna připomínka; černobylská tragédie rovněž zredukovala startovní pole cyklistů tehdejšího Závodu míru, jehož prolog se je v Kyjevě již devět dnů po výbuchu reaktoru v Černobylu. Na startu byla pouze slabá polovina oproti obvyklému počtu účastníků. Jak vzpomíná Jozef Regec, který se závodu účastnil, východní blok byl kompletní, ze západu startovali pouze Francouzi. Za Československo startovalo šest cyklistů – Jiří Škoda, Anton Novosad, Milan Jurčo, Roman Kreuziger, Radovan Fořt a Jozef Regec.

Jak posthla radiace tyto závodníky? Milan Jurčo poté ještě zcela zdráv absolvoval v 1987 Tour de France, v roce 1988 Giro d´Italia, v témže roce znovu Tour de France. Má syna Matěje, jenž je též cyklistou. Jiří Škoda, brněnský rodák, ukončil aktivní kariéru ve 32 letech po dvouletém závodění v italských stájích. Po působení jako kouč u reprezentace nebo ve funkci manažera v „rodném“ Favoritu Brno se nyní živí jako prodejce a distributor cyklistického vybavení. Radovan Fořt provozuje v současnosti v Lanškrouně prodejnu Cyklo Fořt (od roku 2005).

Roman Kreuziger po „černobylském prologu“ zvítězil v roce 1991 v etapovém závodu Kolem Rakouska (Österreich Rundfahrt). V šestadvaceti letech závodní cyklistiku opustil a začal podnikat. V devadesátých letech spoluzaložil investiční společnost, která se zabývala výstavbou a provozem čerpacích stanic. Jejím pozdějším prodejem získal prostředky na investice do developerských i dalších projektů. Také Anton Novosad zvaný Rambo rovněž dál závodil, aniž by zaznamenal nějaké zdravotní problémy.Výsledek obrázku pro závod míru cyklisty regec v kyjěvě černobyl

Jediný Jozef Regec měl až dvacet roků po Černobylu v roce 2006 objev nádoru na ledvině, o kterou také přišel… Vlivem radiace z Prologu Závodu míru v Kyjevě…? Nikdy se to neprokázalo. Proč? Protože nádory ledvin u nás představovaly až tři procenta všech zhoubných chorob už před rokem 1986, kdy vybuchl reaktor RBMK v Černobylu. ČR rovněž drží nechvalné světové prvenství v počtu nemocných nádorem ledvin na 100 tisíc obyvatel. Zároveň je na 2. místě v počtu těchto nově zachycených případů – i v počtu úmrtí.

V Černobylu, resp. přilehlém městě Pripjať dnes žijí asi tři tisícovky zaměstnanců elektrárny, kteří se starají o místo výbuchu, odstavenou elektrárnu a podílejí se na stavbě sarkofágu. Kromě nich se do svých starých domů vrátili i někteří někdejší obyvatelé. Je jich několik stovek, podle odhadů snad 500 a úřady je tolerují. Přírodě ovšem vyhlášení třicetikilometrové zakázané zóny prospělo.

Nejnovější příbytky zdejší fauny v oblasti totiž nasvědčují, že v zóně totiž doslova bují život; zejména velkým savcům se v divoké přírodě téměř bez lidí velmi daří, protože v okolí elektrárny mnoho lidí nežije a lov zvířat se kvůli záření nedoporučuje. Fotopasti zachytily obrovské losy, velké smečky vlků či rysí rodinku, kterým jaderná katastrofa evidentně spíše prospěla než uškodila…

Devět dnů po černobylské havárii, přičemž se všichni v Česku třásli o své životy ohrožené radiací, ale družstvo českých cyklistů jelo v tomto radioaktivním ohnisku Prolog Závodu míru bez jakýchkoli potíží na svém zdraví, když Regecovo onemocnění, nezaviněné radiací, má u nás dlouhodobě na tři procenta občanů již před rokem 1986…

PS: Resumé: Tragédie v Černobylu zabila vlivem pochybení lidského faktoru 26. dubna 1986 v 1 hodinu 23 minut a 40 vteřin na místě 31 lidí, z toho 28 zemřelo na následky silného ozáření, dalších 130 bylo zraněno a 134 vlivem radiace onemocnělo, mnoho jich zemřelo později s údajným radiačním zaviněním.

Jak mi řekl ing. Beránek, pokud se výrazně zvýšil počet vážných onemocnění, bylo to víc ze stresu, než z ozáření. Šlo o nemoci vysokého tlaku a infarkty. Nejhorší chorobou z radiace je leukémie, jejíž výskyt se povážlivě rozšířil. Také záněty štítné žlázy ovlivnil černobylský únik radioaktivních izotopů, hlavně jódu. Mnozí pacienti však trpěli těmito příznaky už před havárií, po ní se jejich stav sice zhoršil, ne však vlivem zamoření, ale proto, že dřív jezdili do lázní každý rok, nyní jednou za pět let…

Inu, útok atomovými bombami na Hirošimu a Nagasaki nepřežilo 200 tisíc lidí, další statisíce lidí zemřely postupně zasažením radiací, další milion nese následky podnes. Kam se tato děsicá čísla hrabou na koronavir..  http://www.rukojmi.cz/clanky/264-kopilot-robert-lewis-kolik-lidi-jsme-jen-ted-zabili-proboha-co-jsme-to-udelali-aneb-svetovy-mir-dle-usa

Zakryje Fukušimu stejný sarkofág jako v Černobylu…?

Diskuze

Váš komentář

Přihlásit se

Přihlásit se nebo registrujte pro přídávání příspěvků

 
Richard Hercl

Richard Hercl

02.04.2020 08:38

Opakované ožilé vzpomínky autora, ať už to bylo fárání do jihoafrických dolů, nebo jeho pobyt mezi okupanty palestinských území, nebo tento článek, mně připomínají starý zimník, páchnoucí naftalínem, který se před příchodem zimy vytáhne ze stejně páchnoucí skříně. Napsat něco ze současnosti, k tomu nemá z prostého pudu sebezáchovy odvahu, takže bez cizích autorů a převzatých článků by upadl do zapomnění.


 
Petr Majevský

Petr Majevský

01.04.2020 20:31

Někde dojde k havarii kvůli neschopnost,někdy náhodou,někdy vnějšími vlivy jako je počasí.Jen první využití jaderné reakce bylo úmyslné a také úmyslně použito proti civilnímu obyvatelstvu.


 
Olivia Beavers: Úskalí globalizmu

Olivia Beavers: Úskalí globalizmu

V USA sílí hlasy, že  USA se musí omezit svou závislost na Číně, a to hlavně pokud jde o hlavní léky a další zdravotnický materiál, s jehož nedostatkem se dnes země v souvislosti s vrcholící koronavirovou pandémií potýká. 

Pochvala nezazněla, kritika ano

Pochvala nezazněla, kritika ano

"Česká vláda to udělala již počátkem března, když zakázala vývoz nebo reexport respirátorů a dezinfekce, protože měla - jak se teď ukazuje - oprávněné obavy z toho, že budou u nás vykoupeny a vyvezeny. Jak v neděli upozornil server Seznam zprávy, dostala teď za to od Evropské komise přes prsty.

Předposlední zvonění

Předposlední zvonění

Pod rouškou noci, skoro ještě nezačalo svítat, přikázal jistý starosta jeřábníkům strhnout sochu maršála Koněva. Svině v prasečinci nemají jména.
Maršál prý neměl roušku a tu přece musíme nosit všichni – už jen za tenhle výrok se bude smažit v pekle. Vysmívat se virové smrti se vymstí. Je mi však líto rudoarmějců, kteří padli, aby přežily i zrůdy.

Poslední domácí zprávy

Předposlední zvonění

Předposlední zvonění

Pod rouškou noci, skoro ještě nezačalo svítat, přikázal jistý starosta jeřábníkům strhnout sochu maršála Koněva. Svině v prasečinci nemají...

Co se nezmění?

Co se nezmění?


Pár lidí možná bude víc naštvaných na EU, ale ta si pojede své bomby dál. Rozpočty jsou naplňovány, poslanci vypláceni, procedury...